CS
Dlouhé věty jsou v románu Daniely Hodrové Točité věty nepřehlédnutelným integračním činitelelem. Umožňují mnohotematické mísení (charakteristický rys postmoderní prózy) už v rámci jednoho větného celku (volného spojení vět). Zároveň jsou vhodným prostředím výrazného rytmicko-intonačního členění věty na promluvové úseky, jež se stává přirozenou protiváhou složitější syntaxe v případech, kdy jde o několikanásobné vkládání vět. V próze Daniely Hodrové, jmenovitě v Točitých větách, se tato tendence uplatnila v obou nejčastěji použitých typech strukturace dlouhých vět: v pokračující rovnoběžném přistavování a splétání vět a větných úseků – a ve zvrstvování větných útvarů založeném na vkládání dalších a dalších (hlavních i vedlejších) vět. V obou případech se tato próza odklání od běžné syntaxe ve prospěch významového nakupení a významové dynamiky, jejichž prostřednictvím vtiskuje autorka svým větám pečeť osobitého stylového zabarvení.
EN
In Daniela Hodrová’s novel Točité věty (Winding Sentences), long sentences conspicuously act as an integrating factor, facilitating multi-thematic blending (a characteristic feature of postmodern prose) within single sentence units (i.e. loose sentence structures). At the same time they are a suitable medium for the distinctive rhythmic-intonational division of sentences into spoken segments, which acts as a natural counterweight to more complex syntax in cases involving multifold insertion of clauses. In Daniela Hodrová’s prose work, particularly Točité věty, this tendency has made itself felt in both of the most frequently used ways of structuring long sentences: in ongoing parallel placement and entwinement of clauses and clause segments — and in the layering of clause units based on the continuous insertion of (main and subordinate) clauses. In both cases this prose moves away from ordinary syntax in favour of semantic accumulation and dynamics, which the author uses to imprint the seal of her distinctive stylistic colouring onto her sentences.