EN
Around 1900, the architecture of the German-speaking enclaves in Bohemia displayed a great variety of styles and forms. Unlike their Czech rivals, the Germans lacked a natural geographical centre and struggled with political and cultural fragmentation. Prague could no longer play a unifying role as it gradually became a city of dominant Czech representation. The study introduces three hitherto overlooked architects whose work represents three different trends in Bohemian-German architecture of the early 20th century: Emil F. Ruehr (1861–1920), who worked mainly in Česká Lípa and its surroundings, was inspired by Art Nouveau; the Lanškroun builder Richard Kreissl (1874–1920) worked with elements borrowed from vernacular architecture; while the Most-based architect Adolf Schwarzer (1876– 1914) leaned towards Neo-Biedermeier and classicism. Each of these architects found their own way of designing modern buildings, even if they did not follow the direction set by the ‘founders’ of modern architecture. From a Prague-centric perspective, it may seem that there were no modernist architects in the German-speaking regions of Bohemia at the beginning of the 20th century. However, the perceived contrast between the ‘modern’ and the ‘traditional’ was less pronounced in this period than after the rise of the interwar avant-garde. The stylistic pluralism characteristic of Czech-German architecture around 1900 is related to the modernist search for a style appropriate to the needs of the new era but also reflects the deepening differences between the individual areas inhabited by Czech Germans. The many local centres without close links to Prague produced a wealth of original creations. However, without one unifying artistic centre, Czech-German artists were unable to articulate their national identity.
CS
Pro architekturu německých oblastí Čech v období kolem roku 1900 byla charakteristická velká stylová rozrůzněnost. Čeští Němci na rozdíl od svého národního protivníka postrádali přirozené geografické centrum a potýkali se tak se značnou politickou a kulturní roztříštěností. Praha pro ně přestávala být střediskem spolu s tím, jak se proměňovala v město s dominující českou reprezentací. V příspěvku jsou představeny tři z dosud opomíjených mimopražských osobností, jejichž tvorba zároveň reprezentuje různé směry českoněmecké architektury počátku 20. století: Emil F. Ruehr (1861–1920) působící převážně v České Lípě a okolí vycházel ze secese, lanškrounský stavitel Richard Kreissl (1874–1920) pracoval s prvky vypůjčenými z vernakulární architektury, kdežto mostecký architekt Adolf Schwarzer (1876–1914) se přiklonil k neobiedermeieru či klasicismu. Každý z těchto architektů si našel vlastní způsob, jak navrhovat stavby moderního charakteru, i když nenásledoval směr udávaný „zakladateli“ moderní architektury. Z pragocentrické perspektivy se mohlo zdát, že v českoněmeckém regionu nepůsobili kolem roku 1900 žádní architekti moderního směru. Mezi „moderním“ a „tradičním“ ovšem nebyl v té době spatřován tak příkrý protiklad, jako tomu bylo později po nástupu meziválečné avantgardy. Značný stylový pluralismus charakteristický pro architekturu českých Němců kolem 1900 souvisí ovšem nejen s modernistickou potřebou najít styl odpovídající potřebám nové doby, ale zejména s prohlubujícími se rozdíly mezi jednotlivými oblastmi osídlenými českými Němci. Při množství lokálních středisek postrádajících těsnější vazbu k Praze se vytvořil prostor pro vznik originálních výtvorů. Bez opory ve vlastním uměleckém centru ovšem českoněmečtí tvůrci nebyli schopni artikulovat svou národní identitu.