Evangelium za časů normalizace : "nový" Hrabal překonává "starého" Hrabala

• Authors: Jakub Češka

Title variants

EN

The Gospel under normalization : the "new" Hrabal supersedes the "old" Hrabal

• Languages of publication: CS

Abstracts

CS

Studie se zaměřuje na lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel. Konkrétně se věnuji lektorátu Postřižin (1975), Slavností sněženek (1977), Krasosmutnění (1977-8) a povídkového výboru Každý den zázrak (1978). Jelikož tato řízení probíhají v podmínkách rozptýleného cenzurního dohledu (společensky „nespolehlivé“ autory, mezi něž Hrabal patřil, lektorovali tzv. superlektoři, kteří představovali zostřený ideový dohled), porovnávám je, co do jejich struktury s lektorským řízením šedesátých let. Zatímco v šedesátých letech cenzura představovala vnější institut dohledu (Hlavní správa tiskového dohledu), třebaže lektoři a redakce intuitivně předjímali její možné námitky a do svých stanovisek je v určité míře promítali, v sedmdesátých letech se institut dohledu v podobě superlektorů přesouvá přímo do redakce. Přesto nelze čistě z definice rolí zavádět konflikt mezi redakci a superlektory. Ve třech sledovaných případech jsou k jednomu tituly stanoveni dva superlektoři (u Postřižin pouze jeden), jejichž stanoviska se ovšem liší – to, co by prošlo u jednoho „narazí“ u druhého (to je zejména případ povídkového výboru Každý den zázrak). Tudíž ani superlekotry nelze apriori chápat jako kritiky Hrabalova apolitického stylu, ve jmenovaném případě se právě Vítězlsav Rzounek stává překvapivě apologetou Hrabalovy povídkové tvorby šedesátých let. Ve studii tudíž detailně sleduji lektorské posudky: jejich argumentační výstavbu, zjevnou či skrytou apologetiku (z povahy lektorského řízení nutně ambivalentní), jejich tematickou osnovu; zaměřuji se ovšem také na celý mechanismus lektorského řízení. Autor se snaží odkrýt, jak výrazným způsobem se promítnou námitky lektorů do výsledné podoby Hrabalových děl (zdaleka ne natolik výrazným, jak se obvykle tvrdí). Dokonce lze říci, že Hrabal představuje v sedmdesátých letech jiný typ spisovatele, než jakým byl v letech šedesátých (kdy svá díla opakovaně celá přepracovával). Nyní do textu zasahuje velmi úsporně, přitom lze říci, že žádným výrazným způsobem tyto změny nedevalvují uměleckou hodnotu díla. Pohled do lektorského řízení druhé poloviny sedmdesátých let umožňuje nahlédnout, nakolik se z Hrabala stal kompaktní spisovatel, který jen nepatrně ustupuje dobovému (redakčnímu, do něhož zahrnuji také stanoviska superlektorů) tlaku. Základní tematickou linií lektorského řízení se stává překonávání „starého “ (míněna je literární tvorba šedesátých let) „novým“ Hrabalem, autorem, který píše svá díla v sedmdesátých letech. Ten je podle hodnotitelů citovější, nikoli však nezdravě sentimentální, nabízí sociálně uvědomělejší pohled – kritizuje maloměšťáctví, přitom se zbavuje překonaných dekadentních směrů – existencialismu, opožděného surrealismu, v neposlední řadě také výstředně erotických motivů. Za touto tematikou lze – a to na základě metafor užitých superlektory, nahlédnout obecnější literární topos, který poukazuje k Nové smlouvě (novému zákonu), který završuje starý zákon tím, že jej ukazuje v novém světle. Tudíž „nový“ Hrabal představuje pro dobové lektory příslib příchodu lepší společnosti.

EN

This study focuses on the Československý spisovatel publishers’ reading procedures for Hrabal’s output in the latter half of the 1970s. To be specific, it deals with their reading of Postřižiny (Cutting It Short, 1975), Slavností sněženek (Snowdrop Festival, 1977), Krasosmutnění (Joyful Blues/Beautiful Sadness, 1977-8) and the short story collection Každý den zázrak (Every Day a Miracle, 1978). As these procedures took place against a backdrop of dispersed censorship supervision (with socially ‘unreliable’ authors, such as Hrabal, being read by ‘superreaders’, who were representatives of focused ideological supervision) I compare their structure with that of reading procedures in the 1960s. Whereas censorship in the 1960s was an external supervision institution (i.e. the Central Press Supervision Authority), the proofreaders and editors intuitively anticipated its possible objections and reflected them to some extent in their standpoints, during the 1970s the supervision institution in the form of superreaders moved right into the editorial office. However, one should not assume there was a conflict between the editors and the superreaders purely from the definition of their roles. In the three cases under review, two superreaders were assigned to one title (only one in the case of Postřižiny), but their opinions differ – what would have got past one of them is pulled up by the other one (this is particularly the case for the short story collection Každý den zázrak – Every Day a Miracle). Hence not even the superreaders can be considered a priori to be critics of Hrabal’s apolitical style, and in the given case it is Vítězslav Rzounek who surprisingly becomes an apologist for Hrabal’s 1960s short story work. Hence this study follows the readers’ assessments in detail: their argument structure, apparent and hidden apologetics (necessarily ambivalent due to the very nature of the reading procedure) and their thematic synopsis; of course, it also focuses on the overall reading procedure mechanism. I endeavour to reveal the significant way (but nothing like as significant as normally supposed) in which the readers’ objections were reflected in Hrabal’s subsequent work. It can even be said that in the 1970s Hrabal is a different kind of writer than he was during the 1960s (when he repeatedly reworked his entire oeuvre). Now he was very sparing in his text interventions, while it can be said that in no significant way do these changes diminish the artistic value of his work. A look at the reading procedure in the latter half of the 1970s lets us see the extent to which Hrabal became a compact writer, who only slightly retreats before the pressure of the times (and the editors, including the superreaders’ opinions). The primary topic of the reading procedure turns into the ongoing replacement of the ‘old’ (meaning the 1960s literary output) Hrabal by the ‘new’ one who wrote his works in the 1970s. Those who have assessed this find him more sensitive without being unhealthily sentimental, offering a more socially aware standpoint, criticizing the petty bourgeoisie while jettisoning decadent trends that were now passé, i.e. existentialism, late surrealism and not least eccentrically erotic motifs. Using the superreaders’ metaphors, we can detect a more general literary topos behind this subject matter, which points the way towards a New Deal (or Testament) which supersedes the old one by showing it in a new light. Hence the ‘new’ Hrabal presents readers at that time with the promise of the arrival of a better society.

Keywords

CS

Bohumil Hrabal; lektorské řízení; normalizace; Vítězslav Rzounek; cenzura; censorship

EN

Bohumil Hrabal; reading procedures; normalization; Vítězslav Rzounek

Discipline

• PHILOLOGY_&_LINGUISTICS: PHILOLOGY & LINGUISTICS

• Publisher: Institute of Czech Literature, Czech Academy of Sciences
• Journal: Česká literatura (Czech Literature)
• Year: 2017
• Volume: 65
• Issue: 5
• Pages: 689-725
• Document type: ARTICLE

Contributors

author

Jakub Češka

• Česká literatura, redakce, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3/1420, 110 00 Praha 1, Czech Republic