PL EN


2019 | 26 | 2-3 | 288-349
Article title

Degenerace homosexuálního fantazmatu v československé "normalizační" kinematografii : od "Labakana" Václava Kršky (1956) ke "Klukům z bronzu" Stanislava Strnada (1980)

Content
Title variants
EN
Degeneration of the homosexual phantasm in the Czechoslovak “normalization” cinema : from Václav Krška’s “Labakan” (1956) to Stanislav Strnad’s “Bronze Boys” (1980)
Languages of publication
CS
Abstracts
EN
In his study whose Polish title, namely “Degeneracja fantazmatu homoseksualnego w znormalizowanej kinematografii czechosłowackiej: Od Krawca i księcia Václava Krški (1956) do Chłopaków z brązu Stanislava Strnada”, published in Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej, Vol. 52, No. 2 (2017), pp. 79–146, the author analyses the depiction of male homosexuality and nudity in Czechoslovak films during the Communist regime. The topic is examined in a broader context of sociopolitical developments and Czechoslovak film production after WW2. In doing so, the author makes an assumption that an analysis of such seemingly marginal or surficial phenomena can open a way to more substantial characteristic features of the period. The study, inspired, in particular, by concepts of thinkers, such as Michel Foucault, Marc Ferro or Siegfried Kracauer, and some cinema historians, focuses on two movies of film directors known to be homosexuals – Václav Krška’s Labakan (1956) and Stanislav Strnad’s Bronze Boys (1980), its aim being to compare how homosexual phantasm were sublimed in an art form and transferred to the screen in two historical moments; at the time of the start of the de-Stalinisation process and of breaking up of cultural schemes of Socialist realism in the early second half of the 1950s, and in the middle of the so-called normalization period during the rule of Gustáv Husák (1913–1991). Using the above as the basis, he attempts to follow the symptomatic qualitative transformation in the ways and functions of the film depiction of homosexual motifs, which he describes as a degeneration, as it reflected the motifs’ expropriation, “redirection”, and use by the totalitarian regime. The author present the creative world of Václav Krška (1900–1969) with a variety of more or less hidden homosexual signals, hints, and undertones, and the specific place which the Czechoslovak-Bulgarian adaptation of the oriental fairytale Labakan occupies in it. He argues in favour of a concept that Krška, through his refined aesthetic stylisation, created a refuge of intimate freedom and “savoir vivre” for himself and his spectators, a refuge where one could be relieved from pressures of the oppressive regime, and also made a gesture of resistance against and disagreement with the hetero-normative world. On the other hand, the movie The Bronze Boys by Stanislav Strnad (1930–2012) from a military-athletic environment is, in the author’s eyes, ranks among mainstream film creations popularising the topic of Czechoslovak Spartakiads and thus serving “soft” propaganda and indoctrination purposes. In connection with the above, the author focuses on impressive mass performances of soldiers in the Strahov arena during the Spartakiads and, through an analysis of their specific aesthetics and symbolism, shows how, alongside the instrumentalisation of genders and eroticism, codes of homosexual behaviour and desires were inhibited and used for official ideological purposes. He thus draws a conclusion that while homosexual phantasms in Krška’s work could still stimulate a unique creative expression and represent inner resistance or subversive attitudes, they were manipulated and expropriated by the ruling power and incorporated into the system’s “normalisation” procedures twenty years later.
CS
utor se v této studii, která v poněkud delší polské verzi s názvem „Degeneracja fantazmatu homoseksualnego w znormalizowanej kinematografii czechosłowackiej: Od Krawca i księcia Václava Krški (1956) do Chłopaków z brązu Stanislava Strnada“ vyšla v časopise Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej, roč. 52, č. 2 (2017), s. 79–146, zabývá zobrazením mužské homosexuality a nahoty v československé kinematografii v období komunistického režimu. Téma zkoumá v širším kontextu společensko-politického vývoje a československé filmové produkce po druhé světové válce a vychází z přitom z předpokladu, že analýza takovýchto zdánlivě okrajových či povrchových jevů může zprostředkovat přístup k podstatným charakteristikám své doby. Stať inspirovaná především koncepcemi myslitelů jako Michel Foucault, Marc Ferro nebo Siegfried Kracauer a některých filmových historiků se soustředí na dva konkrétní filmy homosexuálně orientovaných režisérů – Labakan Václava Kršky z roku 1956 a Kluci z bronzu Stanislava Strnada z roku 1980 – s cílem porovnat, jak byla homosexuální fantazmata umělecky sublimována a přenesena na filmové plátno ve dvou historických momentech: v čase počínající destalinizace a rozrušování kulturních schémat socialistického realismu po polovině padesátých let a uprostřed období takzvané normalizace za vlády Gustáva Husáka (1913–1991). Na tomto základě se snaží vysledovat symptomatickou kvalitativní proměnu ve způsobech a funkcích filmového zobrazení homosexuálních motivů, kterou popisuje jako degeneraci, jelikož zrcadlila jejich vyvlastnění, „přesměrování“ a využití politickou mocí totalitární povahy. Autor představuje tvůrčí svět Václava Kršky (1900–1969) s bohatstvím více či méně skrytých homosexuálních signálů, náznaků a podtextů a svébytné místo, jež v něm zaujímá československo-bulharská adaptace orientální pohádky Labakan. Argumentuje přitom ve prospěch teze, že Krška svou rafinovanou estetickou stylizací vytvářel pro sebe i diváky únikový prostor intimní svobody a „umění žít“ před tlakem nesvobodných poměrů a současně vznášel gesto odporu vůči heteronormativnímu světu. Naproti tomu snímek Stanislava Strnada (1930–2012) z vojensko-sportovního prostředí Kluci z bronzu zařazuje autor ke konvenčním filmovým výtvorům, které populární formou přibližovaly téma československých spartakiád a sloužily tak „měkké“ propagandě a indoktrinaci. V té souvislosti autor upírá pozornost na efektní masová spartakiádní vystoupení vojáků na Strahovském stadionu v Praze a rozborem jejich specifické estetiky a symboliky ukazuje, jak zároveň s instrumentalizací genderu a erotiky byly podvázány kódy homosexuálního chování a touhy a využity k oficiálním ideologickým záměrům. Dospívá tak k závěru, že zatímco v Krškově díle mohla ještě homosexuální fantazmata podněcovat osobitý tvůrčí výraz a reprezentovat vnitřně rezistentní či subverzivní postoje, o dvacet let později byla mocensky zmanipulována, ovládnuta a zapojena do systémových „normalizačních“ procedur.
Discipline
Year
Volume
26
Issue
2-3
Pages
288-349
Physical description
Document type
ARTICLE
Contributors
  • Soudobé dějiny, redakce, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., Vlašská 9, 118 40 Praha 1, Czech Republic
  • Soudobé dějiny, redakce, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., Vlašská 9, 118 40 Praha 1, Czech Republic
References
Document Type
Publication order reference
Identifiers
YADDA identifier
bwmeta1.element.277da033-95f0-4c69-bafb-863796691e14
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.