Otto Pächt and Albert Kutal : Methodological Parallels

• Authors: Ján Bakoš

Title variants

CS

Metodologické paralely mezi Otto Pächtem a Albertem Kutalem

• Languages of publication: EN

Abstracts

EN

In 1971 on the 50th anniversary of the death of Max Dvořák, outstanding Czech medievalist Albert Kutal expressed the opinion that Dvořák’s work was not only highly relevant for its conception of art history as the history of ideas but also for its early formal evolutionary approach. Three years later on the centenary of Max Dvořák’s birth, Vienna professor Otto Pächt emphasized the relevancy of Dvořák’s article ‘Über die dringendsten Methodischen Erfordernisse der Erziehung zur kunstgeschichtlichen Forschung’ (1913–1914), which spanned the formal evolutionary and history of ideas approaches. For Pächt the ‘relevance and strategic significance’ of Dvořák’s article to the 1970s lay in the fact that it represented a counter weight to ´the danger that iconology might monopolise interpretations of works of art’. Kutal’s and Pächt’s critique of iconology was motivated not only by their attempt to relativise iconology’s claim to hegemony but also by their efforts to defend the indispensability of the evolutionary genealogical method. Pächt openly pronounced his views on the iconology method in 1956 in his review of Panofsky’s Early Netherlandish Painting. In 1964, at the 21st World congress of art history in Bonn his argument against iconology sought to overturn the premise that every work of art was also iconographically innovative. Pächt summarised his thinking on this topic in his 1970/71 university lectures, ‘Methodisches zur kunsthistorischen Praxis’. His criticism of iconology focused on its neglect of the non-discursive nature of visual art and its total intellectualisation. Albert Kutal shared Pächt’s conviction that it is vision and not the word that is of primary importance for the history of art. The reservations the two well-known art historians had towards iconology found support in a conviction they shared with Jacob Burckhardt: that works of art were non-discursive and conceptually indefinable. Hence, they both considered the evolutionary genealogical method to be most appropriate in approaching the history of art. By projecting a modernist conception of works of art onto medieval art, they significantly contributed to our knowledge of art in the Middle Ages.

CS

V roce 1971 při příležitosti padesátého výročí úmrtí Maxe Dvořáka vyjádřil přední český medievista Albert Kutal přesvědčení, že aktuálnost Dvořákova díla se vztahuje nejen na jeho koncepci dějin umění jako dějin idejí, ale i na jeho starší formově-genetickou metodu. O tři roky později ke stému výročí narození Maxe Dvořáka vídeňský profesor Otto Pächt vyzdvihl aktuálnost Dvořákova článku Über die dringendsten methodischen Erfordernisse der Erziehung zur kunstgeschichtlichen Forschung z roku 1913–1914, který byl mostem mezi formově-vývojovým a duchovně-dějinným přístupem. Jeho „aktuálnost a programový význam“ v sedmdesátých letech 20. století viděl právě v tom, že představoval protiváhu vůči „nebezpečí monopolizace interpretování uměleckých děl ikonologií“. Motivací kritického vztahu Kutala i Pächta k ikonologii byla nejen snaha relativizovat nárok ikonologie na hegemonii, nýbrž také úsilí obhájit nenahraditelnost vývojově-genetické metody. Pächt se na adresu ikonologické metody vyjádřil už v roce1956 v recenzi publikace Panofského Early Netherlandish Painting. Vytkl jí, že výtvarné umělecké dílo redukuje na apriorně ideový program a jeho vědomé zahalování. Ke kritice ikonologie se vrátil v roce 1964 na 21. světovém kongresu dějin umění v Bonnu. Jeho polemika s ikonologií se soustředila na vyvrácení předpokladu, že každé významné umělecké dílo musí být také ikonograficky originální. Kritické výhrady vůči ikonologické metodě Pächt shrnul v roce 1970–1971 v univerzitních přednáškách Methodisches zur kunsthistorischen Praxis. Tehdy jeho kritika mířila především na ignorování nediskurzivní povahy výtvarného umění v ikonologii a jeho přehnanou intelektualizaci. Albert Kutal s Pächtem sdílel přesvědčení, že pro dějiny výtvarného umění je primární zrak, nikoli slova. Oba významní historici umění přitom navázali na myšlenku Jacoba Burckhardta, že výtvarná umělecké díla mají nediskurzivní, pojmy nevystihnutelnou povahu. Proto za nejadekvátnější přístup k dějinám umění považovali vývojově-genetickou metodu. Projekci modernistického pojímání uměleckého díla na středověké umění dokázali přitom zúročit ve prospěch poznání.

Discipline

• ARTS_&_ARCHITECTURE: ARTS & ARCHITECTURE

• Publisher: Institute of Art History, Czech Academy of Sciences
• Journal: Umění (Art)
• Year: 2014
• Volume: LXII
• Issue: 5
• Pages: 406-422
• Document type: ARTICLE

Contributors

author

Ján Bakoš

• Umění, redakce, Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i., Husova 4, 110 00 Praha 1, Czech Republic