PL EN


Journal
2013 | LXI | 4 | 310-324
Article title

Surrealism, Mannerism and Disegno Interno

Content
Title variants
CS
Surrealismus, manýrismus a disegno interno
Languages of publication
EN
Abstracts
EN
Modern movements, including Surrealism, are treated very often as homogenous and isolated, ignoring their historical transformation. This is particularly problematic in the case of movements such as Surrealism that went through many changes in its history and yet is still frequently interpreted in narrow terms of mental automatism or objective chance. As a good example, Czech Surrealism, represented by Karel Teige, was seen by him as a result of automatism described as ‘inner model’. This understanding has its origin in the manneristic disegno interno, the product of modern individualism, supported by Renaissance perspective, which contributed to the cultivation of individualism and the creation of abstract constructions, such as L. B. Alberti’s lineamenti. Lineamenti made it possible to create art geometrically, without reference to matter. Such possibility was characteristic of the nature of disegno interno, which contained the divine idea in human mind. The relation between Surrealism and Mannerism can be followed on the level of dreams, Hermetism and poetic analogies. On the level of dreams, Surrealism substituted the nature of the world with dreams. In Mannerism, dream was a journey of human soul to the Neo-Platonic unity of the world. Hermetism was for the Surrealists an important source of poetic inspiration, mainly in the sphere of literature and imagination. In Mannerism the hermetic disciplines were a key to the understanding of reality in its wholeness. The principles of analogy were for the Surrealists identical with the principles of metaphor, which for them had poetic meaning, while in Mannerism metaphor was a key to the understanding of the structural nature of the world. In Mannerism, metaphor was seen as a source of experience and talent (ingegno), creative activity (argutezza) and the sense of wholeness in the form of schemes and figures (concetti). In later years Surrealism distanced itself from the earlier fascination with dreams and automatism and moved closer to the anonymity of creation. This was articulated clearly by Breton in the third manifesto: ‘Man is probably not the centre, the central point of universe,’ and in other place he raises a question: ‘What we create, is it ours?’ In sum, it is possible to see the development of Surrealism as a movement from the psychic automatism to the anonymity of creation, in which it discovered the world.
CS
Dodnes převládá tendence považovat avantgardní hnutí za relativně homogenní, bez ohledu na jejich historickou proměnu. To je problematické zvláště v případě hnutí, jakým byl surrealismus, který prošel řadou základních změn, a přesto se často interpretuje jen z úzkého hlediska psychického automatismu nebo objektivní náhody. Český surrealismus se hlasem Karla Teiga vyslovil pro chápání surrealismu jako výsledku psychického automatismu chápaného jako vnitřní model. Toto pojetí má východisko v manýristickém disegno interno, produktu moderního individualismu, silně ovlivněného renesanční perspektivou. Ta umožnila kultivaci individuální identity a možnost umělých mentálních konstrukcí, jakými byly například Albertiho lineamenti, umožňující tvořit umění geometricky, bez ohledu na hmotu. Tato možnost byla jedním ze zdrojů manýristického disegno interno, které obsahovalo božskou ideu v lidské mysli. Manýristický umělec tvoří jako příroda, a tak neimituje přírodu, ale umění. Vztah surrealismu a manýrismu lze sledovat v oblasti snu, hermetismu a v poetice analogií. Tyto oblasti umožňují vidět souvislosti, které poukazují k hlubšímu významu surrealistických kategorií. V oblasti snu surrealismus našel realitu světa ve snech, které se tak staly jeho náhradou. V manýrismu sen byl cestou lidské duše k neoplatonské jednotě světa. Hermetismus byl v surrealismu zdrojem inspirace, ale především ve formě literatury a imaginace. V manýrismu byly hermetické disciplíny klíčem k pochopení povahy reality v jejím celku. Princip analogie byl pro surrealisty totožný s povahou metafory, která měla poetický význam, zatímco v manýrismu byla klíčem k pochopení strukturální povahy světa. Metafora byla chápána jako zdroj zkušenosti a talentu (ingegno), tvořivé aktivity (argutezza) a výsledného celku v podobě schémat a figur (concetti). V pozdějších letech se surrealismus vzdálil od raného období snu a psychického automatismu a přiblížil se k téměř čisté anonymitě tvorby. To formuloval Breton v třetím manifestu: „Člověk možná není středem, středním bodem universa“, a na jiném místě klade otázku: „To, co tvoříme, je to naše?“ Ve shrnutí lze surrealismus vidět jako vývoj od spontaneity psychického automatismu k anonymitě tvorby, ve které objevil svět.
Keywords
Journal
Year
Volume
LXI
Issue
4
Pages
310-324
Physical description
Document type
ARTICLE
Contributors
  • Umění, redakce, Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i., Husova 4, 110 00 Praha 1, Czech Republic
References
Document Type
Publication order reference
Identifiers
YADDA identifier
bwmeta1.element.39269b4d-8313-46fa-92d3-5516e2e9cb83
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.