Strukturalisté dělají marxismus

• Authors: Roman Kanda

Title variants

EN

Structuralists doing Marxism

• Languages of publication: CS

Abstracts

CS

Autor studie se zabývá teoretickými předpoklady přechodu Jana Mukařovského (1891–1975) a Felixe Vodičky (1909–1974) od strukturalismu k marxismu a podobami poválečného – i poúnorového – uvažování obou teoretiků. Vymezuje se vůči těm výkladovým strategiím, které sledovanou problematiku vnímají pouze jako důsledek poúnorové „ideologizace“ literární vědy, případně celou problematiku bagatelizují jako výraz dobového „taktizování“. Proti těmto výkladům staví autor studie imperativ historizace teorie. To znamená, že ve studii je marxismus chápán jako vědecký názor, který nepostrádal svou legitimitu (legitimita je ve studii definována jako výsledek historicky podmíněného společenského procesu, nikoli jako normativní kategorie). Zvláštní pozornost je přitom věnována také sémantice pojmu „marxismus-leninismus“. V případě Jana Mukařovského lze teoretické předpoklady přijetí marxismu zaznamenat zhruba v polovině čtyřicátých let (přesně 1943–1945), kdy se teoretik začíná zabývat otázkami geneze díla, světonázoru a vztahu individua a literárního vývoje. Předpoklad, že literatura není prvotním hybatelem „noetické základny“ a že důsažnější je v tomto ohledu výrobní proces, otevírá dveře zásadnímu přehodnocení strukturalistického přístupu, resp. jeho opuštění. Po roce 1948 Mukařovský sleduje úlohu individua na příkladu Boženy Němcové, nicméně problém na marxistickém základě soustavně nepropracoval. Literární historik Felix Vodička po roce 1948 opouští strukturalistickou představu tvůrčího individua jakožto nositele literárních tendencí – ve svých poúnorových studiích zohledňuje „vůli“ individua i společenské podmínky tvorby. To vede k proměně analýzy, která si všímá především námětové a tematické oblasti na úkor strukturních („formálních“ či stylistických) prvků díla. Vede to i k proměně chápání literatury: původně dominantní estetická funkce je nahrazena funkcí poznávací a sociálněkritickou. Vodičkova marxistická reformulace literární historie vrcholí v tzv. teorii úkolů. Ta ovšem trpěla rigidním teleologismem, projevujícím se mj. tím, že docházelo k hodnocení literatury z hlediska ex post konstruovaných „cílů“, které měla „naplnit“. Navzdory teoretickým limitům literárněvědného marxismu v pojetí Mukařovského a Vodičky, jedná se o příklad nové formulace literárněvědného poznání a literatury.

EN

The author of this study deals with the transition made by Jan Mukařovský (1891–1975) and Felix Vodička (1909–1974) from structuralism to Marxism and the forms of both theorists' postwar and post-1948 thinking. It comes out against those expository stratagems that only perceive this issue to be a result of the post-1948 "ideologization" of literary studies, or that trivialize the entire issue as an expression of "tactic-playing" at that time. The author of this study counters these expositions with the imperative of the historicization of theory, i.e. in this study Marxism is understood to be a scholarly standpoint that did not lose its legitimacy (legitimacy is defined in this study as the outcome of a historically conditioned social process, and not as a normative category), while special attention is also paid to the semantics of the term "Marxism-Leninism". In the case of Jan Mukařovský, the theoretical preconditions for acceptance of Marxism may approximately indicate the mid-1940s (1943–1945 to be precise), when the theorist first begins to deal with the issues surrounding the genesis of the work, the world view and the relationship between the individual and literary development. The assumption that literature is not a prime mover of the "noetic base" and that in this respect a more crucial element is the production process, opens up the way to a basic reevaluation of the structuralist approach and its abandonment. After 1948 Mukařovský follows the role of an individual based on the example of Božena Němcová, but he did not treat the issue systematically on a Marxist basis. After 1948 the literary historian Felix Vodička abandons the structuralist idea of a creative individual as the bearer of literary trends – and in his post-1948 studies he reflects the "will" of the individual and the social conditions for creation. This leads to a transformation in his analysis, which primarily takes account of the topical and thematic sphere to the detriment of the structural ("formal" or stylistic) elements in the work. This also leads to a transformation in the understanding of literature: the originally dominant aesthetic function is superseded by the cognitive and social-critical function. Vodička's Marxist reformulation of literary history culminates in what is known as role theory. However, this suffered from rigid teleologism, which manifested itself inter alia in the evaluation of literature from the standpoint of ex post fabricated "objectives" to be "accomplished". In spite of the theoretical limits of literary-studies Marxism as conceived by Mukařovský and Vodička, this is an example of a new formulation of literary-studies knowledge and literature.

Keywords

CS

dějiny literární vědy; marxismus; marxismus-leninismus; strukturalismus; Jan Mukařovský; Felix Vodička

EN

history of literary studies; Marxism; Marxism-Leninism; structuralism; Jan Mukařovský; Felix Vodička

Discipline

• PHILOLOGY_&_LINGUISTICS: PHILOLOGY & LINGUISTICS

• Publisher: Institute of Czech Literature, Czech Academy of Sciences
• Journal: Česká literatura (Czech Literature)
• Year: 2019
• Volume: 67
• Issue: 5
• Pages: 711-736
• Document type: ARTICLE

Contributors

author

Roman Kanda

• Česká literatura, redakce, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3/1420, 110 00 Praha 1, Czech Republic