CS
Studie se soustředí na program výtvarné výzdoby prvních etap linek A a C pražského metra, budovaných v průběhu sedmdesátých let 20. století. Zabývá se postavením metra v symbolickém rámci města a způsoby, jakými se v jeho výzdobě odrazil přechod od uvolněných šedesátých let do období normalizace. Byla zachována kontinuita v orientaci na budování životního prostředí jako socialistické odpovědi na anonymitu veřejných prostorů západních měst, spolu s oslabením utopického rozměru socialismu už však umění nemělo za úkol podílet se na výchově Nového člověka, který měl především pilně pracovat a bojovat za socialismus. Nastoupily normalizační ideály klidné spolupráce, volného času a rodinného soužití. Zároveň i v socialistickém kontextu sílil konzumní způsob života, který se v metru uplatnil v řadě obchodů a propagačních vitrín. Konzervativní komise, zodpovědná za výzdobu metra jako stavby československo-sovětské spolupráce, jen obtížně hledala způsob, jakým by umělecká díla mohla toto téma přesvědčivě prezentovat, a v konečném důsledku bylo ve výzdobě potlačeno. Text sleduje procesy rozhodování členů výtvarné rady Národního výboru hl. m. Prahy zodpovědné za ideovou koncepci i schvalování realizací pro metro. Studium zápisů z jejích jednání zkomplikovalo zažitý předpoklad, že zakázky pro veřejný prostor získávali v období normalizace výhradně politicky loajální umělci vytvářející monumentálními figurální díla, případně že ústřední motivací členů podobných komisí byl osobní prospěch. Členy rady byly osvědčené, konzervativní osobnosti, činné v předních kulturních institucích, přesto v soutěžích dostávali prostor i progresivní umělci. Ačkoli byla těžištěm výzdoby díla vyjadřující konkrétní socialistické ideje a reagující na názvy stanic, místo bylo vyhrazeno i dílům abstraktním, definovaným zde jako „užitá“. Členové výtvarné rady postupně vyvinuli strategii, jejímž prostřednictvím dokázali zamezit realizaci konkrétních děl pro metro. Neuplatňovali ji přitom na díla nedostatečně realistická, idealizovaná či monumentální, ale naopak často na práce ideologicky přímočaré nebo jednoduše nevhodně umístěné do konkrétního prostoru.
EN
This study focuses on the programme of artistic decoration of the first stages of Lines A and C of the Prague Metro during the 1970s. It deals with the status of the Metro in the symbolical framework of the city and the ways in which the transition from the relaxed sixties to the period of normalisation was reflected in the artwork in the space. Continuity was preserved in the orientation towards the building of the environment as the socialist response to the anonymity of the public spaces of the cities of the West, but together with the weakening of the utopian dimension of socialism art no longer had the task of sharing in the education of New Man. The normalisation ideals had arrived of calm cooperation, leisure time and family life. At the same time, even in the socialist context, the consumer lifestyle was gaining strength, implemented in the Metro in the shape of a number of shops and advertising showcases. The text follows the decision-making processes of the members of the Art Council of the National Committee of Prague, responsible for the ideological concepts and approval of the realisations for the Metro. This committee could not find a right way for Czechoslovak-Soviet Cooperation to be represented in the Metro. Thanks to the study of the record of their meetings we can no longer maintain our assumption that commissions for public spaces were acquired in the normalisation period exclusively by politically loyal artists creating monumental figural works, or else that the central motivation of the members of such commissions was personal profit. The members of the council were certified conservative figures, active in leading cultural institutions, but nevertheless progressive artists were also given space in the contests. Although the focal point of the decoration was works reacting to the names of the stations, space was also reserved for abstract works, defined here as ‘applied art’. The members of the Art Council gradually developed a strategy through which they were able to restrict the realisation of concrete works for the Metro. They did not implement this with regard to works that were insufficiently realistic, idealised or monumental, but on the contrary often for works that were ideologically direct or simply unsuitably located in a concrete space.