CS
Článek se zabývá problémem přezkumu používání cizího práva v dovolacím řízení před nejvyšší soudní instancí. Srovnává praxi v Německu, Rakousku, Švýcarsku a počátky praktických zkušeností v tomto ohledu v České republice. Srovnáním tří výše uvedených cizích právních řádů zjišťuje, že v Rakousku a Švýcarsku je otázka používání cizího práva předmětem dovolání, zatímco německý nejvyšší soud přezkoumává dovoláním pouze určování cizí právní normy, zatímco se formálně zdržuje přezkumu ohledně výkladu a aplikace takto nalezeného předpisu, neboť údajně nehodlá dublovat rozhodování nejvyššího soudu v daném cizím státě. Tato praxe je nesprávná a nemůže být vzorem pro český Nejvyšší soud. Odpírá totiž občanům jeden důležitý druh přezkumného řízení a jedná proti zásadě rovnocennosti právních řádů, jestliže rozlišuje mezi domácím právem, které bez výjimky je podrobeno dovolacímu řízení, zatímco aplikace cizího práva je z tohoto řízení vyloučena. Dospívá proto k logickému závěru, že používání cizího práva by mělo podléhat stejnému režimu jako v případě revize používání práva tuzemského. Zjišťování práva a jeho aplikace jsou dvě fáze jednoho myšlenkového procesu, a proto je v praxi nelze oddělovat.
EN
The article investigates application of foreign law in a proceeding before the supreme judicial instances in four legal orders. It compares the regimes in Germany, Austria, Switzerland and the beginnings of the court practice in this field in the Czech Republic. It comes to the conclusion, that in Austria and Switzerland the application of foreign law underlies proceedings of review by the Supreme Court, whilst in Germany one distinguishes between ascertainment out of foreign law and application foreign law. The cases in the first category are reviewed by supreme courts, but the Supreme court of Germany is unwilling to do with regard to application of foreign law based on the argument that this would interfere with the exclusive competence of the foreign supreme judicial instance. This is not a model for the Czech Supreme court, since it outlaws one of the appeals and doesn’t meet one principle of the private international law, namely the equality of the legal orders. The logical conclusion is that application of foreign law should be in the same regime of review as the local law. The ascertainment of the foreign law and its application are only two faces of one process and in the praxis this faces cannot be separated.