PL EN


2016 | 64 | 5 | 731-745
Article title

Diachronní naratologie a realistická objektivizace vyprávění

Authors
Content
Title variants
EN
Diachronic narratology and the realist objectivization of narrative
Languages of publication
CS
Abstracts
EN
This article deals with the historical poetics of narrative (inter alia in line with the programme of ''diachronic narratology'', which focuses on describing and analysing the development of narrative forms and devices). Attention is also focused on the techniques that are characteristic of realism, which is understood to be a discourse phenomenon in literary history (i.e. not as some timeless phenomenon) and primarily as the suppression of novel dialogicality resulting from the aesthetic norms of 19th century realism. In line with Mikhail Bakhtin and Patricia Waugh's theories, dialogicality is presented as a trend that is typical of the novel genre. Quite characteristic of the pre-realist novel is the conflict between the depicting (author's) and the depicted (narrator's) voice. The requirement for more realistic narration resulted in the suppression of this dual voice, i.e. in a trend towards the objectivization of narrative, which manages to conceal its literary nature and aim for the illusion of directly depicting reality. The objectivization of narration is based on Czech historical prose material (Linda, Klicpera, Tyl and Jirásek), in which the orientation towards a neutral perspective was made evident inter alia in the gradual elimination of narrative commentary, which had originally fulfilled both an interpretational and a formative (patriotic rhetoric) function. A similar phenomenon involving concealment of literariness also appears in personal narration, in which the fictional narrator progressively suppresses the originally evident authorial authority (obvious, for example, in the forewords to novels). Realist novels frequently mask themselves as authentic speech genres (with written or oral narration).
CS
Příspěvek se zabývá historickou poetikou vyprávění (mj. ve shodě s programem tzv. diachronní naratologie, která se zaměřuje na popis a analýzu vývoje výpravných forem a prostředků). Pozornost je soustředěna na prostředky příznačné pro realismus, jenž je chápán jako diskursivní jev v literárních dějinách (tj. nikoliv jako nadčasový jev), resp. především na potlačování románové dialogičnosti v důsledku estetických norem realismu 19. století. Ve shodě s teoriemi Michaila M. Bachtina a Patricie Waugh je dialogičnost objasněna jako tendence typická pro románový žánr. Pro předrealistický román je zcela příznačný konflikt mezi zobrazujícím (autorským) a zobrazeným (vypravěčovým) hlasem. Požadavek po realističtějším vyprávění vyústil v potlačování tohoto dvojhlasí, tj. v tendenci k objektivizaci vyprávění, které dokáže zastírat svou literárnost a směřuje k iluzi bezprostředního zobrazení skutečnosti. Objektivizace vyprávění je doložena na materiálu české historické prózy (Linda, Klicpera, Tyl, Jirásek), v níž se směřování k neutrální perspektivě projevovalo mj. postupnou eliminací narativního komentáře, jenž původně plnil jednak interpretační, jednak formativní (vlastenecká rétorika) funkci. Podobný jev zastírání literárnosti se objevuje i v osobním vyprávění, kde fiktivní vypravěč postupně zcela potlačuje původně zjevnou autorskou instanci (mj. zřetelnou v románových předmluvách). Realistické romány se hojně maskují jako autentické řečové žánry (vyprávění písemná, příp. i ústní).
Contributors
author
  • Československá psychologie, redakce, Psychologický ústav AV ČR, v.v.i., Politických vězňů 7, 110 00 Praha 1, Czech Republic
References
Document Type
Publication order reference
Identifiers
YADDA identifier
bwmeta1.element.9e6204de-0166-4b2a-9989-d926bc4f53eb
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.