PL EN


2019 | 158 | 4 | 370-389
Article title

Odkaz jako jeden z projevů autonomie vůle v dědickém právu

Authors
Content
Title variants
EN
Legacy as one of manifestations of autonomy of will in law of succession
Languages of publication
CS
Abstracts
EN
The article deals with the legal institute of legacy from the point of view of the application of the principle of autonomy of will in the law of succession. The presentation of historical development shows that the roots of this institute can be found in Roman law, as well as in the direct link of ABGB to legal constructions established in antiquity. An excursion beyond the Czech legal order abroad proves that the legacy was and is a traditional institute of inheritance law, which allows the area of autonomy of the will of the testator to be extended. Further, the legacy in the current Civil Code is examined. The various aspects of the legacy that relate to the application of the will autonomy are analysed. The author concludes that without the possibility to establish a legacy, the autonomy of the will of the testator would not be complete and that the Civil Code opens a very wide area for the testator to various types of dispositions within the legal regulation of the legacy. Only the possibility of calling in addition to the heir (the universal successor), also a legatee, who is not responsible for the debtor’s debts, makes the application of the principle of the autonomy of will in law of succession really complex. At the same time, it is pointed out that another solution is not possible if the current concept of the Civil Code stands on anthropocentric conception of private law, that is to say, a concept whose core motive is respect for the freedom of the individual and his wishes.
CS
Článek se zabývá institutem odkazu z pohledu uplatnění principu autonomie vůle v dědickém právu. Výklad o historickém vývoji ukazuje kořeny tohoto institutu v římském právu, jakož i přímou návaznost ABGB na právní konstrukce zavedené již v období starověku. Zahraniční exkurz dokazuje, že odkaz byl a je tradičním institutem dědického práva, který umožňuje rozšířit prostor pro uplatnění autonomie vůle zůstavitele. Dále je zkoumána úprava odkazu v současném občanském zákoníku. Jsou analyzovány jednotlivé aspekty odkazu, které souvisí s uplatněním autonomie vůle. Autor dochází k závěru, že bez možnosti zřídit odkaz by autonomie vůle zůstavitele nebyla úplná a že občanský zákoník otevírá v rámci právní úpravy odkazu velmi široký prostor zůstaviteli pro další druhy dispozic. Teprve možnost povolat vedle dědice (tedy univerzálního nástupce) také odkazovníka, který neodpovídá za dluhy zůstavitele, činí uplatnění zásady autonomie vůle v dědickém právu vskutku komplexní. Zároveň je poukázáno na skutečnost, že jiné řešení ani není možné, hlásí-li se současná koncepce občanského zákoníku k antropocentrickému pojetí soukromého práva, tj. k pojetí, jehož ústředním motivem je respekt ke svobodě jednotlivce a k jeho přáním.
Contributors
  • Právník, redakce, Ústav státu a práva AV ČR, v.v.i., Národní 18, 116 00 Praha 1, Czech Republic
References
Document Type
Publication order reference
Identifiers
YADDA identifier
bwmeta1.element.a5895e0b-b3a5-4c3b-8a56-3bdbc56641e3
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.