CS
Dva ze čtyř historických narativů, český národně-liberální a slovenský národně-evropský, sytily českou a slovenskou historii národním a demokratickým smyslem, využívajíce historii k legitimizaci budoucích cílů v těchto oblastech. Dva zbývající historické narativy, komunistický a slovenský národně-katolický, zaujímaly se svým způsobem využívání historie vysloveně konfrontační postoj vůči „politicky liberálním” hodnotám, třebaže se ve své obnovené verzi z devadesátých let dvacátého století již neodvolávaly otevřeně k totalitní moci. Všechny čtyři narativy nicméně pracují s vlastními národy a dějinami jako s monolitickými kategoriemi, a následně nezvládají odpovídat na otázky, které nezapadají do jejich konceptu významů české a slovenské historie. Ve snaze definovat nové postkomunistické hodnoty mnozí protagonisté nezvládli opustit, nebo alespoň zproblematizovat etnicky podmíněnou představu národa.
EN
Two of the four historical narratives presented here, the Czech nationalliberal narrative and the Slovak national-European narrative, imbue Czech and Slovak history with national and democratic meaning, by using history to legitimize future aims in these areas. The two remaining historical narratives, the Communist and the Slovak national-Catholic, with their way of using history, take an expressly confrontational stance on values called ‘politically liberal’, though in their renewed versions from the 1990s they no longer call outright for totalitarian power. All four narratives, however, work with their own nations and histories as monolithic categories, and consequently have problems answering questions that do not fi t into their conceptions of the search for their own meanings of Czech or Slovak history. In their endeavours to defi ne new post-Communist values, the main actors have failed to abandon or even to cast doubt on the ethnically determined national framework.