EN
The evaluation of the largely transitory character of Cubism and Post-Cubism in the art history of the former Kingdom of Serbs, Croats, and Slovenes, apart of monographic presentations of individual artists, doesn’t exist up to date. In Slovenia efforts towards a synthetic presentation of the Modernism and the Avant-Garde have been undertaken only since the 1980s. Generally the meaning, Cubism was ‘impossible’ within the mostly traditional, (neo)realistic profile of the local visual culture dominates. However, breaking the paradigm of the Slovenian art history it can be stated, that there were various idioms of Cubism hidden within discourses on other -isms in the 20th century. The current investigation led to outline four phases of its reception. The earliest one, around 1919–24 encompasses e.g. Veno Pilon’s post-Cézanneian sculptural works as well Cubo-Expressionist paintings by the Brother Kralj (with the national subtext indicated — similarly like in the Polish art — by the Catholic iconography). Some sculptures by France Kralj and Lojze Spazzapan resemble Otto Gutfreund’s and August Zamoyski’s works in this style. Since mid of the 1920s semi-Cubist forms appeared in oeuvre by Avgust Černigoj and Cubo-Futurist ones in paintings by Ivan Čargo — both up to date mostly attributed to Constructivism. In the 1940s Cubism influenced work by Stane Kregar, who (as earlier Veno Pilon) studied in Prague. These are examples of the horizontal exchange in Central Europe. After the WWII André Lhote’s students Ivan SeljakČopič and Marjan Dovjak, along with Milan Berbuč of their Group 53, since mid of 1950s were aware of the importance of analytical Cubism in their art practice. They could be with some hesitation clasificized as Neo- Cubist. The same concerns Jure Cihlař’s work, in which Cubist echoes appeared until the late 1970s, and Ladislav Pengov’s compositions, which until the beginning of the 1990s represent a kind of post-Cubist analysis, and could be seen as a recapitulation of the ‘lack of Cubism’ in the Slovenian art history.
CS
Zhodnocení převážně přechodné role kubismu a postkubismu v dějinách umění bývalého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců doposud neexistuje, vyjma monografické prezentace jednotlivých umělců. Ve Slovinsku se snahy o syntetický přehled modernismu a avantgardy objevují teprve od osmdesátých let 20. století. Obecně převládá názor, že kubismus byl v rámci převážně tradiční, (neo)realisticky orientované místní výtvarné kultury „nemožný“. Nicméně v rozporu s paradigmatem slovinských dějin umění lze prohlásit, že různé podoby kubismu se zde vyskytovaly skrytě, v diskursech o jiných uměleckých směrech 20.století. Současný výzkum vedl k nástinu čtyř fází recepce kubismu. Nejranější fáze kolem let 1919–1924 zahrnuje např. pocézannovské sochařské práce Veno Pilona nebo kuboexpresionistické obrazy bratrů Kraljových (s národním podtextem naznačeným, podobně jako v polském umění, katolickou ikonografií). Některé sochy France Kralje a Lojze Spazzapana připomínají práce Otty Gutfreunda a Augusta Zamoyského v tomto stylu. V díle Avgusta Černigoje se od poloviny dvacátých let objevují semikubistické formy, v obrazech Ivana Čarga kubofuturistické, oboje jsou dodnes většinou přiřazovány ke konstruktivismu. Ve čtyřicátých letech kubismus ovlivnil dílo Stane Kregara, který (stejně jako dříve Veno Pilon) studoval v Praze. To jsou příklady horizontální výměny ve střední Evropě. Členové skupiny Grupa 53 Ivan Seljak-Čopič, Marjan Dovjak (oba byli po druhé světové válce žáky André Lhota) a Milan Berbuč si od poloviny padesátých let uvědomovali význam analytického kubismu pro svou tvorbu. S jistými výhradami je lze označit jako neokubisty. Totéž se týká díla Jure Cihlaře, v němž se ozvěny kubismu objevovaly až do konce sedmdesátých let, a kompozicí Ladislava Pengova, které až do počátku devadesátých let představují jakousi postkubistickou analýzu a mohly by být pokládány za rekapitulaci „neexistujícího kubismu“ ve slovinských dějinách umění.