PL EN


Journal
2014 | LXII | 6 | 552-555
Article title

Živá tkáň uměleckého díla : Východiska a ozvuky biologie umění Wladimira Weidlého

Authors
Content
Title variants
EN
The Living Tissue of a Work of Art : The Sources and Echoes of Wladimir Weidlé's Biology of Art
Languages of publication
CS
Abstracts
EN
This article, in the form of a foreword, discusses Wladimir Weidlé’s seminal essay from 1957 ‘Biologie de l’art’, which despite the strong response it prompted in professional circles when it was published has almost been forgotten today. Although its central premise is the empirically demonstrable analogy between forms of art and the tissue of living organisms, the essay is more than just a synthesis of aesthetic and biological thought, supreme examples of which emerged in Antiquity, the Enlightenment, and under Romanticism. It also augurs the rise of many other theoretical developments in the decades that followed its publication – for example the ‘diagonal science’ of Roger Caillois or contemporary neuro-aesthetics. After introducing the reader to the main works and professional activity of Weidlé, this article focuses on identifying the conscious sources of Weidlé’s line of argument, which can be described as a ‘metabiology of art’, and which has its roots in the work of Aristotle, the pioneer of hylomorphism. The author above all traces the foundations and implications of Weidlé’s theory, which must be considered in connection with the notion of a fundamental filiation between live nature and art forms. This is strikingly similar to Goethe’s dynamic concept of morphology, which is not so much focused on natural objects themselves as on the processes by which they constantly change. The author therefore here looks at two different offshoots of this idea: Rudolf Steiner’s application of Goethe’s theory to the study of the visual and dramatic arts, and Russian formalism, which strove for a genre theory of the literary work modelled on biology. The approaches and concepts that resonated most, however, lie in Henri Focillon’s anti-deterministic concept of the art form as a living, self-reproducing creation, in Henri Bergson’s creative principle of ‘élan vital’, and in the thought of George Kubler, who around the same time as Weidlé was discussing both biological metaphor in relation to the history of things, and temporality in the relationship between the original and a copy. In conclusion, the author sheds light on a parallel with the work of zoologist Adolf Portmann, who shared Weidlé’s focus on purposeless diversity and excess, which is intrinsic to both art and nature.
CS
Stať ve formě předmluvy pojednává o zakladatelské eseji Biologie de l’art (Biologie umění), od Wladimira Weidlého z roku 1957, která i přes značný ohlas v odborných kruzích v době svého vydání je dnes téměř zapomenuta. I přesto, že její ústřední teze o empiricky prokazatelné analogii mezi formami uměleckého díla a tkání živých organismů tvoří nejen syntézu esteticko-biologického myšlení, jehož vrcholné momenty lze stopovat především v antickém starověku, osvícenství a romantismu, ale rovněž předznamenává mnohé teoretické směřování následujících desetiletí, například „příčné vědy“ Rogera Cailloise nebo současnou neuroestetiku. Po představení hlavních prací a odborné působnosti Weidlého se tento článek zaměřuje jednak na postižení vědomé návaznosti Weidlého argumentace, kterou lze označit za „metabiologii umění“ a která má kořeny především u průkopníka hylémorfismu Aristotela. Zejména však sleduje implicitní ozvuky a východiska Weidlého teoretických figur a motivů, které v souvislosti s myšlenkou bytostné filiace živé přírody a uměleckých forem nelze opomenout. Nápadná je podobnost s Goethovým dynamickým pojetím morfologie, které se více než na přírodní objekty o sobě zaměřuje na procesy jejich permanentní proměny. Pozornost se proto věnuje jejím dvěma odlišným výběžkům: aplikaci Goethovy nauky na studium výtvarných i dramatických děl v myšlení Rudolfa Steinera a ruskému formalismu, který usiloval o žánrovou teorii literárního díla právě na základě biologického modelu. Nejvíce rezonujících pojmů a přístupů se však nachází v antideterminizujícím pojetí Henriho Focillona, který považuje uměleckou formu za živého, sebeplodivého tvora, v koncepci Henriho Bergsona a jeho tvořivého principu „élan vital“ a George Kublera, který ve stejné době jako Weidlé pojednává jak o biologické metaforice ve vztahu k dějinám věcí, tak o temporalitě vztahu mezi originálem a kopií. V závěru je osvětlena paralela s dílem zoologa Adolfa Portmanna, kterého s Weidlém spojuje především zaměření na bezúčelnou pestrost, exces, jenž je vlastní umění i přírodě.
Keywords
Journal
Year
Volume
Issue
6
Pages
552-555
Physical description
Document type
ARTICLE
Contributors
  • Umění, redakce, Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i., Husova 4, 110 00 Praha 1, Czech Republic
References
Document Type
Publication order reference
Identifiers
YADDA identifier
bwmeta1.element.f9ec0e57-1518-4742-bf0a-804d099271a7
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.