Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 8

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Malíř Giovanni Carlone na Moravě : Stará voda

100%
Zapletalová J.
Umění (Art)
|
2015
|
vol. LXIII
|
issue 4
289-306
EN
The now run-down Church of St James the Great and St Anne, located in what used to be the village Stará Voda in what is today Libavá Military Training Area, was in the late 17th century one of the most important pilgrimage sites in the Olomouc diocese. The figure behind the construction of the new church 1682–1688 was prince-bishop Karl II von Liechtenstein-Castelcorn (1624–1695) who commissioned and sponsored the church’s decorative work. The look of the church and its interior decorations, the earlier appearance of which is now known only from archive materials and photographs, were largely the work of artists from the lake region in Lombardy and Ticino. The architectural plans were created by imperial architect Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702) of Bissone, the stonework and sculpture was done by Andrea Aglio (circa 1650–1698) of Arzo, the stucco work was by Matteo Rezzi and by a member of the Fontana family of Chiasso whose first name is not given. A study of the church’s painted decorations, which form the main subject of this article, contributed a new name to the list of known fresco artists working in Moravia in the 17th century: Giovanni Carlone (1636–1713) of Rovio, who painted the centre fresco on the vault of the name and the four allegorical depictions of the continents on the walls. The surviving but severely damaged paintings by Carlone feature an unusual type of iconography that employs emblems. The decorative programme of paintings clearly drew on Jacob Masen’s Speculum imaginum veritatis occultae. The paintings do not employ existing emblems but, like in the basilica in Svatý Kopeček u Olomouce, informed by Masen’s theory the themes are depicted in an imaginative and original fashion. Although the frescoes by Carlone are not as sophisticated as the paintings in the basilica in Svatý Kopeček, some of the paintings share clear compositional similarities. It cannot be ruled out then that Martin Antonín Lublinský (1636–1690) was the person who came up with the iconographic design for the frescoes in Stará Voda. The painted decorations in the church of St James the Great and St Anne are evidence of Karl II von Liechtenstein-Castelcorn’s high ambitions as a patron and of the cultural and intellectual sophistication of the Olomouc region in the late 17th century. on the Treasury corbels. The architecture and reliefs of the portal, sedilia, corbels of the Treasury and small corbel of the north aisle were strikingly coloured in polychrome. This colourfulness can still be seen in some places, and could serve as a basis for a proposed colour reconstruction.
CS
Dnes devastovaný kostel sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě ve vojenském újezdu Libavá náležel na konci 17. století k nejdůležitějším poutním místům olomoucké diecéze. Za stavbou nového kostela stál v letech 1682–1688 kníže-biskup Karel II. z Liechtentesteinu-Castelcorna (1624–1695), jakožto mecenáš a objednavatel výzdoby. Zásadní podíl na podobě kostela a dekoraci jeho interiérů, jejichž starší podoba je dnes známa pouze z archiválií a fotodokumentace, nesli umělci z oblasti lombardských jezer. Architektonické plány pocházejí od císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally (1629–1702) z Bissone, kamenické a sochařské práce provedl Andrea Aglio (kolem 1650–1698) z Arza, štuky vytvořili Matteo Rezzi a křestním jménem neuvedený člen rodiny Fontanů z Chiassa. Studium malířské výzdoby kostela ve Staré Vodě, které je hlavním námětem článku, obohatilo seznam známých freskařů pracujících v 17. století na Moravě o jméno dalšího ticinského malíře – Giovanniho Carlona (1636–1713) z Rovia, jenž vymaloval centrální fresku na klenbě lodi i čtyři alegorická znázornění kontinentů na jejích stěnách. Dochované, byť značně poničené Carlonovy malby se vyznačují neobvyklou ikonografií s emblematickými prvky. Pro sestavení programu malířské výzdoby byl nepochybně využit vedle jiných spisů traktát Jacoba Masena Speculum Imaginum Veritatis Occultae. Malby ve Staré Vodě patrně nevycházejí z existujících emblémů, nýbrž podobně jako na Svatém Kopečku u Olomouce uchopují se znalostí Masenovy teorie zobrazená témata invenčně a svébytně. I když Carlonovy fresky nedosahují náročnosti programu malířské výzdoby baziliky na Svatém Kopečku, paralely mezi konstrukcí některých maleb jsou evidentní. Nelze proto vyloučit, že rovněž za ikonografií starovodských fresek stál Martin Antonín Lublinský (1636–1690). Malířská výzdoba kostela sv. Jakuba Většího a sv. Anny ve Staré Vodě dokumentuje vysoké ambice Karla II. z Liechtensteinu-Castelcorna v roli mecenáše a potvrzuje vyspělost kulturního a intelektuálního prostředí Olomouce posledních desetiletí 17. století.
2
Content available remote

Saly terreny zámku v Kroměříži a návrhy soch pro Podzámeckou zahradu

100%
Zapletalová J.
Umění (Art)
|
2017
|
vol. 65
|
issue 3
EN
The interior decorations in the sala terrena rooms in Kroměříž Castle were created over a short period based on concept by Martin Antonín Lublinský (1636–1690) and they are without question one of the most important works of artistic heritage from the late 17th century in Moravia. The decorative work was done by top artists from the Lombardy-Ticino lake region and Lublinský was given this project by Olomouc Bishop Karl II von Liechtenstein-Castelcorn (1624–1695). This article presents several new findings on this work. It proposes a new dating of the frescoes in the three main halls that were painted by Paolo Pagani (1655–1716), which until now were believed to be the first work Pagani did in Moravia, but were evidently created shortly before the bishop’s death in 1695. The major part of the article focuses on the discovery of reproductions of hitherto unknown drawings and writings by Martin Antonín Lublinský in the collection of the archivist Alois Richter (1884–1958). As well as a valuable plan of the western hall indicating the location of the frescoes and of marble busts by Tommaso Rues (1636–1703) and individual life-size sculptures carved by an unknown artist, this collection of archive papers includes a description of the sculptural decorations of the western hall. The collection also includes previsously unknown drawings of Ceres and Pan for Sala Terrena and another seven drawings in which nineteen figures for the decorations for the Castle garden are depicted. The themes chosen for the central section of the garden parterre were that of a member of the Marcomanni tribe killing one of the Quadi and eight personifications of major Moravian rivers. There were also designs for creating personifications of the senses and various human attributes. Owing to a lack of sources it is also impossible to confirm whether the sculptures in these newly discovered designs by Lublinský were ever created or whether they remained alternative options for the decorations submitted to the client, but which today also provide evidence of the rich imaginative work of the artist.
3
Content available remote

(Art) Agents

100%
Zapletalová J.
Umění (Art)
|
2017
|
vol. 65
|
issue 4
EN
In the past, the art history of the early modern period focused primarily on the research of works of art, artists, commissioners and collecting. The phenomenon of (art) agents, however, has recently begun to make its way into the field of study focused on European cultural centres. Issues concerning how the artwork is acquired and the role of agents and dealers in the mechanism of art patronage have become more apparent. The results of this quite demanding archival research, in which sociological, politological and economic aspects prevail over the historical interest, can provide us with valuable insights into the issue of patronage in the early modern, art dealing, the network of agents, their competencies and methods of communication, mechanisms of acquiring artworks, transport of the artworks, and patronage strategies. The agents’ letters are able to convey the colourful life of the patrons, the breadth of their interests, an awareness of current events and, last but not least, they provide new findings about individual artworks. In some cases, the letters can reveal the importance of agents who were not just mere executors of the artistic and collecting goals of their patron but who often participated in shaping and giving a character to their artistic and sponsorship activities. The presented study analyses the network of agents of the Olomouc bishop Karl von LichtensteinCastelcorno (1624–1695), primarily focusing on Giovanni (Jean) Petignier, who was located in Rome. This agent mainly followed political and cultural events at the Holy See but occasionally fulfilled the bishop’s wishes in the area of patronage. More than seven hundred surviving letters allows us to follow the acquisitions of individual artworks — mainly albums of prints and books but also the commission of a large painting from Luigi Garzi (1638–1721). The correspondence provides a rich understanding of the relationship between agent and patron and the role agents played during the decision-making process when acquiring specific works of art.
4
Content available remote

Giovanni Vanetti, Fabián Václav Harovník a nástěnné malířství v Čechách po třicetileté válce

100%
Zapletalová J.
Umění (Art)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
26-40
EN
All that was previously known about the painter Giovanni Vanetti (b. 1621 Arogno) was that in the first half of the 1650s he worked for Ottavio Piccolomini (1599–1656) in the chateau in Náchod and subsequently decorated the monastery church of the Cistercians in Neuzelle in Lower Lusatia with his paintings. Essentially, he was an unknown painter with a modest talent from whom, it was assumed, Fabián Václav Harovník (1635–1683) probably learnt the techniques of wall painting. This paper presents new findings about the origin of Giovanni Vanetti, who came from Arogno in today’s Ticino, and about the paintings he is known to have created in Náchod, in Neuzelle and in Muskau near Cottbus. It is devoted to the stylistic starting points of Vanetti in the work of Piero Francesco Mazzucchelli, known as il Morazzone, (1573–1626) and other Lombardy and Ticino painters of the first half of the 17th century. The paper however focuses especially on the interpretation of Giovanni Vanetti in the context of the artistic migration of the masters from the Lombardy-Ticino lakes, in particular of the inhabitants of the parish of Arogno. Vanetti worked in Central Europe with his brother, the stucco-worker Giulio (1626–1688), and then especially the stucco-worker Giovanni Bartolomeo Cometta (c.1620–1687). The three contemporaries from Arogno moved around Bohemia and Central Europe generally close to other artists and artistic craftsmen from Arogno, often working on commissions from the architect Carlo Lurago (1615–1684), who came from the neighbouring parish of Pellio Superiore in the Val d’Intelvi. Last but not least, the article tries to interpret anew the situation in the field of painting in Bohemia in the 1650s and 1660s, and to offer an explanation of Vanetti’s relationship to the Bohemian painter Fabián Václav Harovník, his link to the group of Lurago colleagues, and the engagement of Harovník as a painter by leading aristocrats in Bohemia in their grandiose, newly-built residences.
CS
O malíři Giovannim Vanettim (nar. 1621 Arogno) se dosud vědělo, že pracoval v první polovině padesátých let 17. století na zámku v Náchodě pro Ottavia Piccolominiho (1599–1656) a následně dekoroval svými malbami klášterní kostel cisterciáků v Neuzelle v Dolní Lužici. Šlo v podstatě o neznámého malíře skromného talentu, u něhož se podle předpokladu naučil Fabián Václav Harovník (1635–1683) technice nástěnné malby. Předkládaný článek přináší nová zjištění o původu Giovanniho Vanettiho, který pocházel z Arogna v dnešním Ticinu, o jeho známých realizacích v Náchodě, Neuzelle a v Muskau u Chotěbuze. Věnuje se Vanettiho stylovým východiskům v díle Piera Francesca Mazzucchelliho, zvaného il Morazzone, (1573–1626) a dalších lombardských a ticinských malířů první poloviny 17. století. Především se však článek soustředí na interpretaci Giovanniho Vanettiho v kontextu umělecké migrace mistrů od lombardsko-ticinských jezer, zejména obyvatel obce Arogno. Vanetti totiž působil ve střední Evropě společně se svým bratrem štukatérem Giuliem (1626–1688) a hlavně pak se štukatérem Giovannim Bartolomeem Comettou (asi 1620–1687). Všichni tři arognští vrstevníci se pohybovali v Čechách, a obecněji ve střední Evropě, v blízkosti dalších umělců a uměleckých řemeslníků z Arogna, kteří pracovali často napojeni na zakázky architekta Carla Luraga (1615–1684) z nedaleké obce Pellio Superiore z Val d’Intelvi. V neposlední řadě článek nově interpretuje situaci v oblasti malířství v Čechách v padesátých a šedesátých letech 17. století a nabídzí vysvětlení Vanettiho vztahu k českému malíři Fabiánu Václavu Harovníkovi, jeho zapojení do skupiny Luragových spolupracovníků a angažování Harovníka jako malíře předními šlechtici v Čechách ve velkolepých a nově budovaných rezidencích.
5
Content available remote

Newly discovered drawings by architect Filiberto Lucchese

100%
Zapletalová J., Bryson Gustová A.
Umění (Art)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 4
389-398
EN
Three drawings have recently been found in a vicarage in Melide (Switzerland) on the shore of Lake Lugano, in an archive together with many miscellaneous and qualitatively diverse drawings and prints. We propose that these three drawings should be attributed to Filiberto Lucchese (Melide 1606 — Vienna 1666), a key figure in architecture in Central Europe around the mid-17th century. The first drawing, which an architect created in free hand without preliminary under-drawing underneath or outlining, show a longitudinal crosssection through a covered hall two storeys high with twelve window openings set one above another on six axes. The drawing is a design for the stucco decoration of the hall, in which we can observe a variability of the decoration of the window jambs and suprafenestras above the first row of windows, with the deployment of a range of different architectonic and vegetative elements, busts, cartouches with curling stucco decor or just simple geometric framing. This variety in the approach to the treatment of decoration on a single wall adds dynamics and rhythm to this spontaneous and high-quality drawing, but also indicates that it was not a definitive design intended for stucco masters to realise. It was probably meant by the architect either just for himself, as a way of clarifying the most suitable system of decor, or as a basis for discussion with the commissioner on which decorative system to choose. By contrast the second and third drawings, which show stucco decoration for the vault of one salon and detail for the realisation of stucco in another different room, are made with great precision and must have served as definitive models for stucco artists. A family emblem in the form of a watermark on the paper of the third drawing has enabled us to identify the commissioner as Karl Eusebius Prince of Liechtenstein (1611–1684). This finding then led to the hypothesis that at the least the first drawing was a design for the interior of the main hall of the Liechtenstein Chateau in Úsov, but we do not know whether Lucchese and his colleagues ever actually realised the decoration of the interiors of the Úsov Chateau. The text offers a stylistic comparison of the drawings from Melide with the decorative systems of other buildings realised by Filiberto Lucchese and his team, specifically the chateau in Červený Kameň and in Holešov.
CS
Na faře v Melide (Švýcarsko) na břehu Luganského jezera se dochovaly ve složce s řadou nesourodých a kvalitativně rozmanitých kreseb a grafických listů tři kresby, které v tomto textu navrhujeme připsat Filibertu Lucchesemu (Melide 1606 — Wien 1666), klíčové osobě architektury ve střední Evropě kolem poloviny 17. století. První kresba, již architekt vytvořil volnou rukou bez předchozích podkreslení či podrýsování, znázorňuje podélný řez zastřešeným dvoupatrovým sálem s dvanácti okenními otvory umístěnými nad sebou v šesti osách. Kresba představuje návrh štukové dekorace sálu, přitom můžeme pozorovat variabilitu výzdoby okenních ostění a suprafenester nad první řadou oken pomocí různých architektonických a vegetativních prvků, bust, kartuší se zavíjeným štukovým dekorem nebo jen jednoduchým geometrickým rámováním. Tato rozrůzněnost v přístupu pojednání dekorací na jedné stěně, jež této spontánní a vysoce kvalitní kresbě dodává na dynamice a rytmu, nám umožňuje vyvodit, že práce nepředstavuje definitivní návrh k realizaci určený pro výkonné štukatéry. Práce mohla spíš sloužit buď pro architekta samotného, jenž si její pomocí ujasňoval nejvhodnější systém výzdoby, anebo jako podklad pro diskusi architekta s objednavatelem při rozhodování, jaký výzdobný systém zvolit. Oproti tomu druhá a třetí kresba, jež znázorňují štukové dekorace na klenbě jednoho sálu a detail pro realizaci štuku v neznámé jiné místnosti, jsou vyvedeny s velkou precizností a sloužily jako definitivní zadání pro štukatéry. Rodový erb v podobě vodoznaku na papíře třetí kresby umožnil identifikovat osobu objednavatele, kterým byl Karel Eusebius kníže Liechtenstein (1611–1684). Díky tomuto zjištění se následně podařilo určit, že přinejmenším první kresba představovala návrh výzdoby interiéru hlavního sálu liechtensteinského zámku v Úsově. Nelze však určit, zda Lucchese a jeho spolupracovníci realizovali výzdobu interiérů úsovského zámku. Text přináší stylistické srovnání návrhů z Melide s výzdobnými systémy jiných staveb, jež realizoval Filiberto Lucchese se svými spolupracovníky, zejména zámků v Červeném Kameni a v Holešově.
6
Content available remote

Two unknown paintings by Onorio Marinari in the Castle of Rájec nad Svitavou

63%
Benassai S., Zapletalová J.
Umění (Art)
|
2013
|
vol. LXI
|
issue 1
57-60
EN
The Salm family’s collection of paintings in the Castle of Rájec nad Svitavou is one of the more important stately collections in the Czech Republic with many superior works by Dutch, Central European, and Italian artists and contains two remarkable oil paintings in particular. Until now the paintings had been identified as the work of an early 17th-century painter from northern Italy. They are not dated or signed. However, they are in fact two characteristic works of the Florentine painter Onorio Marinari (1627–1715), a cousin and student of Carlo Dolci. They had so far been considered to be personifications of Astronomy and Architecture. In fact the themes of these paintings come from the Iconology of Cesare Ripa, a very popular art handbook in the 17th century. They represent the allegory of Intelligence holding an armillary sphere, a snake, and a flower garland, with his gaze turned up towards the sky, and the allegory of Perfect Work, holding a pair of compasses in her right hand and a mirror in her left. There is no information about the circumstances behind the creation of these two paintings or their early history. Based on their style of execution of these, their almost identical size, and the fact that they both have the same type of frame dating from the first half of the 18th century, we can assume that they share the same history and that they entered the collection of the Salm family in Rájec nad Svitavou at the same time, though it is not known when. The estate in Rájec was built by Count Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (1720–1769), who also laid the foundations of the family picture gallery. He was mainly interested in Flemish, and Dutch artists. It was mostly his son Karel Josef (1750–1838) who enriched the collection with Italian paintings. When compared with the surviving works of Onorio Marinari, the two oil paintings from Rájec nad Svitavou can be said to date from his mature period, around the middle of the 1680s. The closest stylistic parallels for these paintings are The Holy Martyr at the Ringling Museum of Art in Sarasota, Saint Cecilia at the National Gallery of Denmark in Copenhagen, Judith and Holofernes at the Museum of Fine Arts in Budapest, and Christ and the Samaritan Woman at the Museo de Arte di Ponce and the Bishop’s Palace in Arezzo.
CS
Obrazová sbírka z pozůstalosti rodu Salmů na zámku v Rájci nad Svitavou, která v rámci šlechtických sbírek v České republice patří k poměrně důležitým kolekcím s řadou kvalitních děl nizozemských, středoevropských i italských autorů, uchovává dvě zajímavé olejomalby. Obrazy byly dosud určované jako práce severoitalského malíře počátku 17. století. Nejsou datovány ani signovány. Představují však dvě charakteristické práce florentského malíře Onoria Marinariho (1627–1715), bratrance a žáka Carla Dolciho. Do současnosti byly obrazy pokládány za personifikaci Astronomie a Architektury. Ve skutečnosti náměty čerpají z Iconologie Cesara Ripy, v 17. století velmi populární umělecké příručky. Znázorňují alegorii Inteligence s armilární sférou, hadem, květinovým věncem a očima obrácenýma k nebi a alegorii Operazione perfetta, která drží v pravé ruce kružidlo s úhelníkem a v levici zrcadlo. Bližší informace o okolnostech vzniku a nejstarší historii obou Marinariho obrazů nejsou známy. Na základě stylu provedení, téměř shodných rozměrů a identických rámů z doby první poloviny 18. století můžeme předpokládat, že oba obrazy sdílely stejné osudy a do sbírky rodu Salmů v Rájci nad Svitavou se dostaly v neznámé době současně. Panství v Rájci vybudoval hrabě Antonín Karel Salm-Reifferscheidt (1720–1769), který rovněž položil základy rodové obrazárny. Jeho zájem se soustředil především na nizozemské, flámské a holandské autory. O italské obrazy sbírku obohatil především až jeho syn Karel Josef (1750–1838). Obě olejomalby z Rájce nad Svitavou můžeme klást na základě konfrontací s dochovaným dílem Onoria Marinariho do zralého období jeho tvorby, konkrétně do poloviny osmdesátých let 17. století. Nejbližší stylistické paralely pro obrazy z České republiky poskytuje Svatá mučednice z Ringling Museum ze Sarasoty, Svatá Cecilie ze Statens Museum for Kunst z Kodaně, Judita s hlavou Holofernovou ze Szépművészeti Múzeum z Budapeště anebo Kristus se samaritánkou z Museo de Arte di Ponce a z biskupského paláce v Arezzu.
7
Content available remote

Newly uncovered wall paintings by Carlo Innocenzo Carloni in the main staircase of the Clam-Gallas Palace in Prague

63%
Zapletalová J., Krummholz M., Bryson A.
Umění (Art)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 3
310-324
EN
During the reconstruction of the Clam-Gallas Palace in Prague, the original painted decoration of the main staircase hall walls, which had been hidden for almost two centuries, was uncovered. A style analysis and research in period sources carried out by the authors has made possible a safe attribution of the paintings to Carlo Innocenzo Carloni, who created them on the basis of a contract signed in May 1727. Carlo Innocenzo Carloni realised a series of wall paintings in the state interiors of the whole west palace wing, but today only some of them have survived. The authors of the article also refer to the period inventories of Carloni’s bozzetti (preliminary oil sketches), which refer to some themes in Carloni’s surviving and lost work. These provide some help with the iconographic determination of the newly uncovered paintings in the stairway hall, which is not wholly clear. Comparison of inventories with the artists known realisations makes it clear that Carloni repeated in Prague the themes used in other places. He does not seem to have been the author of the decoration of the interiors of the east wing (including the later library). The newly uncovered paintings on the walls enhance the exceptionally high-quality, comprehensive artistic decoration of the remarkable stairway hall of the Clam- Gallas Palace, which represents one of the most important creations of the European High Baroque.
CS
V rámci probíhající rekonstrukce pražského Clam-Gallasova paláce se podařilo v prostorách hlavního schodiště odkrýt původní nástěnnou výmalbu jeho stěn, zakrytou téměř po dvě století. Autory provedená stylová analýza a konfrontace s dobovými prameny umožnily jejich spolehlivé připsání Carlu Innocenzu Carlonimu, který malby vytvořil na základě kontraktu uzavřeného v květnu 1727. Carlo Innocenzo Carloni realizoval řadu nástěnných maleb v parádních prostorách celého západního palácového křídla, z nichž se ovšem podnes dochovala jen část. Autoři článku dále připomínají dobové inventáře Carloniho bozzet zachycující též některé náměty dochovaných i zaniklých Carloniho prací. Ty částečně napomáhají s ikonografickým určením čerstvě odkrytých maleb schodištní haly, jež není zcela jednoznačným. Z konfrontace uvedených soupisů se známými umělcovými realizacemi je zřejmé, že Carloni v Praze uplatněné náměty opakovaně použil i na dalších místech. Oproti tomu se tento malíř nejeví být autorem výzdoby místností východního křídla (včetně pozdější knihovny). Nově odhalené malby na stěnách umocňují mimořádně kvalitní, komplexní uměleckou výzdobu pozoruhodné schodišťové haly Clam-Gallasova paláce představující jeden z nejvýznamnějších výtvorů evropského vrcholného baroka.
8
Content available remote

The Hvězda Summer Palace in Prague, the Villa Trivulzio in Rome, and Giovanni Maria Stella

63%
Extermann G., Zapletalová J.
Umění (Art)
|
2022
|
vol. 70
|
issue 4
366-382
EN
This article focuses on the author of the stucco decoration of the Hvězda [Star] Summer Palace near Prague (1556–1560), one of the most coherent decorative cycles of sixteenth-century Central Europe. With the help of stylistic comparisons, archival data and historical deduction, the article draws attention to the figure of Giovanni Maria Stella, brother of the more famous Paolo Stella, who from 1538 built the Villa del Belvedere, another emblematic building of the Prague Renaissance. Originally from Melide on the shore of Lake Lugano, Giovanni Maria led an successfull career in Italy that took him to Genoa, Rome and Naples, before moving to Bohemia. The high point of this trajectory took him into the service of Cardinal Agostino Trivulzio, for whom he restored the collection of antiquities and directed the stucco decoration of the Villa at Salone outside Rome, under the direction of Baldassarre Peruzzi. The article points precisely to the Salone stuccos which appear to be the most immediate precedent in terms of style and ornamental repertoire to those of Hvězda, and make Giovanni Maria the most likely candidate for the Prague cycle. This proposal places the figure of Antonio Brocco, hitherto thought to be responsible for the decoration, decisively in the background and opens new avenues for further investigation. The close similarities between Hvězda and the stuccos of the Residenzschloss in Dresden made a few years earlier suggest that Giovanni Maria likewise directed this building site and can be identified with the figure of ‘Johann Maria’ mentioned in the documents. Finally, Stella‘s brilliant trajectory in Italy, his acquaintance with artists of importance such as Perino del Vaga, Peruzzi and Vasari, as well as his branching out in the milieu of Prague through his brother Paolo, are new arguments to explain, contextualise and relate the great artistic significance of the Hvězda Summer Palace in the sixteenth-century Habsburg empire.
CS
Článek se zabývá autorstvím štukové výzdoby letohrádku Hvězda v Praze (1556–1560), jednoho z nejlépe dochovaných a nejkoherentnějších dekorativních cyklů 16. století ve střední Evropě. Pomocí komparací, archivních údajů a dedukcí upozorňuje na málo známou postavu Giovanniho Marii Stelly, bratra slavnějšího Paola Stelly, který od roku 1538 stavěl letohrádek v Královské zahradě na Pražském hradu, emblematickou stavbu pražské renesance. Giovanni Maria pocházel z Melide na břehu Luganského jezera a před svých příchodem do Prahy udělal v Itálii velkou kariéru, která ho zavedla do Janova, Říma a Neapole. Vrcholem jeho umělecké dráhy bylo působení ve službách kardinála Agostina Trivulzia, pro něhož restauroval sbírku starožitností a řídil štukovou výzdobu vily Salone u Říma pod vedením Baldassarra Peruzziho. Článek se věnuje štukovým dekoracím vily Trivulzio del Salone v Římě, které se zdají být stylově i ornamentálním repertoárem nejbližším předchůdcem štuků ve Hvězdě a činí z Giovanniho Marii nejpravděpodobnějšího kandidáta na hlavního autora pražského cyklu. Tento atribuční návrh odsouvá postavu Antonia Brocca, považovaného často za autora výzdoby, do pozadí a otevírá nové cesty pro další bádání. Zaprvé blízká podobnost štuků ve Hvězdě se štuky Residenzschloss v Drážďanech provedenými o několik let dříve naznačuje, že Giovanni Maria mohl řídit i tuto dílnu a lze jej identifikovat s postavou „Johanna Marii“ zmiňovaného v dokumentech. Zadruhé Stellova přímá znalost Baldassarra Peruzziho v Římě a patrně i jeho spolupracovníků Sebastiana Serlia a Pietra Catanea, mimo jiné velkých tvůrců obranných staveb s polygonálními půdorysy, umožňuje hypoteticky uvažovat o tom, že Giovanni Maria Stella, pakliže nebyl přímo architektem stavby, se mohl alespoň podílet na jejím ideovém konceptu. V neposlední řadě Stellova brilantní umělecká kariéra v Itálii, jeho styky s umělci významu Perina del Vagy, Peruzziho a Vasariho, stejně jako jeho propojení s pražským prostředím prostřednictvím jeho bratra Paola mohou sloužit pro lepší porozumění kontextu vzniku letohrádku Hvězda a jeho výjimečnosti a velkého uměleckého významu v 16. století v habsburské monarchii.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.