Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 8

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat  : Příspěvek k wittgensteinovské estetice

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2015
|
vol. 63
|
issue 5
649-666
EN
This article deals with the proposal, by the early-Wittgenstein, that we avoid antinomies by excluding talk about talk. Given that such a policy is in its very character controversial, we consider whether antimonies might not be better dealt with by a shift from the sphere of epistemology to that of aesthetics. To this end we develop some of the principles of Wittgensteinian aesthetics, taking in the whole of Wittgenstein’s work, both early and late, and its roots in German idealism. Key themes are an analogy between Hegel’s and Wittgenstein’s (later) approach to contradiction, and an analysis of Hegel’s thesis according to which beauty is the sensuous manifestation of truth.
DE
Der Artikel befasst sich mit dem Vorschlag des frühen Wittgenstein, Antinomien durch ein Verbot des Sprechens über die Sprache zu vermeiden. In Anbetracht dessen, dass ein solches Verbot von seinem Wesen her ebenfalls strittig ist, wird die Möglichkeit in Erwägung gezogen, ob Antinomien nicht adäquater durch einen Übergang vom epistemischen in den ästhetischen Bereich angegangen werden konnten. Zu diesem Zweck werden im Kontext des Gesamtwerks Wittgensteins, d. h. sowohl des Früh- als auch des Spätwerks, sowie hinsichtlich von Wittgensteins Wurzeln im deutschen Idealismus, bestimmte Grundsatze der Ästhetik Wittgensteins entwickelt. Dabei zeigt sich die entscheidende Bedeutung der Analogie der Ansätze Hegels und des (späteren) Wittgensteins hinsichtlich dieser Streitfrage sowie die Analyse der These Hegels, der gemäß die Schönheit die Sinnesmanifestation der Wahrheit ist.
2
Content available remote

Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
25-46
EN
Wittgenstein says that Hegel sees identities where he himself sees differences. This is interesting because it is a good way to characterize their final conceptualizations of knowledge, respectively spirit and language play, but also because it is one of many examples of a more general pattern of evaluation of Hegel’s system by his followers. They usually either deny that the whole is true (Adorno), or assert that what we are for us, our self-concept, is always inadequate to what we are in itself (Sartre). Our knowledge in itself always contains some sort of a hole or gap. So Hegel usually comes off as a fool who betrayed the revolutionary ideal of the torn self-consciousness in favor of the benefice of the Prussian state, in which all self-consciousness is unified and all the socks carefully mended. In my paper I want to outline a different reading of the whole problem, which sees Hegel as a cautious man who does not want his philosophy to be clumsily represented after he dies.
CS
Wittgenstein říká, že Hegel vidí identity tam, kde on sám vidí rozdíly. To je zajímavé nejen proto, že tak lze vhodně charakterizovat jejich dva finální koncepty poznání, totiž ducha a jazykovou hru, ale také proto, že se jedná o jeden z mnoha příkladů obecnějšího vzorce hodnocení Hegelova systému jeho následovníky. Ti zpravidla buď popírají, že by celek byl pravdou (Adorno), či tvrdí, že to, čím jsme pro sebe, naše sebepojetí, je vždy neadekvátní tomu, čím jsme o sobě (Sartre). Naše poznání v sobě vždy obsahuje nějakou díru. Hegel tak zpravidla dopadá jako pošetilec, jenž zradil revoluční ideál děravého sebevědomí ve prospěch prebendy pruského státu, v němž jsou všechna sebevědomí unifikována a všechny ponožky pečlivě zašity. Ve svém příspěvku chci načrtnout jiné čtení celého problému, které Hegela naopak vidí jako obezřetného muže, který nechce, aby byla jeho filosofie, poté co zemře, neobratně zaštupována.
DE
Wittgenstein sagt, dass Hegel Identität dort sieht, wo er selbst lauter Unterschiede sieht. Dies ist schon deshalb interessant, weil mit diesen Worten sehr treffend die finalen Konzepte dieser beiden Denker bezüglich der Erkenntnis charakterisiert werden können, nämlich Geist und Sprachspiel, aber auch deshalb, weil es sich um eines von vielen Beispielen des allgemeinen Musters der Bewertung von Hegels System durch seine Nachfolger handelt. Diese bestreiten entweder, dass das Ganze die Wahrheit wäre (Adorno), oder sie behaupten, dass das, was wir für uns sind, unser Selbstverständnis, immer inadäquat dem ist, was wir an sich sind (Sartre). Unsere Erkenntnis weist immer irgendeine Lücke auf. Hegel endet dadurch in der Regel immer wie ein Narr, der das revolutionäre Ideal des löchrigen Selbstbewusstseins für Pfründe des preußischen Staates verriet, in dem jegliches Selbstbewusstsein über einen Kamm geschoren wird und alle Socken mit Sorgfalt gestopft sind. In meinem Beitrag möchte ich eine andere Lesart des Problems skizzieren, in der Hegel im Gegenteil als umsichtiger Mann gesehen wird, der nicht möchte, dass seine Philosophie nach seinem Tode bloß ungeschickt gestopft wird.
3
Content available remote

Idea, číslo, pravidlo

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2009
|
vol. 57
|
issue 5
709-732
EN
The subject of this paper is the general question of what role mathematics, or more particularly the philosophy of mathematics, plays in the work of Wittgenstein, and, also, in philosophy generally; a question I have tackled in a more extensive form, and not always very explicitly, in the book Filosofie čísla (The Philosophy of Number). Just as there, I take as my starting point Frege’s linguistic turn, beginning with the question “what is number?”, and I develop this is in a free relation (1) to Plato’s theory of ideas with mathematical objects as the middle entities, (2) Kant’s anchoring of mathe­matics in the pure intuitions of space and time, and (3) Wittgenstein’s conception of mathematics as one of many language-games, stemming from the understanding of a concept as rule.
4
Content available remote

Duch je kost : k úskalím vědecké fyziognomie

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 3
339-359
EN
Focusing on Hegel’s dictum “Spirit is a bone”, the paper shows that besides its straightforward reading as a critique scientific physiognomy, it has a broader application to all attempts at reducing complex physical and social phenomena to mere causal explanations. Inferring that you must have such and such character because you have such and such bumps on your skull does not substantially differ from the same inference based on the description of our genes or episodes of our brain centers. With Hegel, one can argue that what matters here are not some describable episodes of our organism, but human deed as an outer opposition to the inner act of intention. The relation of the inner and outer, though, must be conceived dialectically as mutually conditioned or co-dependent, in the spirit of the later philosophies of Wittgenstein or Merleau-Ponty.
DE
Die Abhandlung befasst sich mit Hegels Ausspruch „der Geist ist ein Knochen“, wobei nicht nur der Kontext der Kritik der damaligen Lehren von der Physiognomie erörtert wird, sondern insbesondere auch deren Verallgemeinerung in der Kritik an Kausalerklärungen komplexer psychischer und sozialer Erscheinungen. Schlussfolgerungen von der Schädelform und von Gesichtszügen auf den persönlichen Charakter oder auf den Charakter einer Ethnie sind ebenso zweifelhaft, wie ähnliche Schlussfolgerungen anhand der Hirnaktivität oder der genetischen Ausstattung. Als relevant erweist sich in diesem Zusammenhang erst das menschliche Verhalten, das einen äußeren Ausdruck einer innerlich definierten Absicht darstellt. Die Beziehung von Innerem und Äußerem muss freilich als eine gegenseitig bedingte Beziehung verstanden werden, so wie es den späteren Erwägungen von Wittgenstein oder Merleau-Ponty entspricht.
CS
Stať se věnuje Hegelovu výroku „duch je kost“ nejen v kontextu kritiky tehdejších fyziognomických nauk, ale především v jejím zobecnění do kritiky kauzálních vysvětlení komplexních psychických a sociálních jevů. Usoudit z toho, že má někdo takové či jiné lebeční výrůstky nebo rysy obličeje, na jeho povahu nebo na povahu celé rasy, je podobně chybné, jako usoudit na to z činnosti jeho mozku nebo genetické výbavy. Jako relevantní se v této souvislosti ukazuje být až lidské jednání představující vnější projev vnitřně definovaného úmyslu. Vztah vnitřního a vnějšího je však třeba chápat jako vzájemně podmíněný, v duchu pozdějších úvah Wittgensteinových či Merleau- -Pontyových.
5
Content available remote

Jak přeměnit kvantitu v kvalitu? : K Hegelovu pojmu míry

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2018
|
vol. 66
|
issue 3
325-348
EN
The paper deals with the phenomenon of changing quantity into quality as it is developed in Hegel’s Science of Logic and its chapter on measure. First, the relation of measure to the concept of number is analyzed, particularly with respect to the concept of real numbers and their birth from the practices of counting and measuring. After that, the measure is treated as a category of speech devoted to the application of theoretical or quantitative differences within the qualitatively given experience. As such, Hegel’s talk about the transformation of quantity into quality, as well as his talk about double negation and bad infinity, are contrasted with their interpretation in Marx’s and Engels’s political economy.
DE
Der Artikel befasst sich mit dem Phänomen des Wandels von Quantität zu Qualität, der in Hegels Wissenschaft der Logik und dort im Kapitel zur Kategorie des Maßes erörtert wird. Zunächst wird das Verhältnis des Maßes und des Zahlbegriffs analysiert, insbesondere in Bezug zum Begriff der reellen Zahl und deren Entstehung in der Praxis des Rechnens und Messens. Anschließend wird das Maß als Kategorie der Sprache erfasst, die die Anwendung theoretischer oder auch quantitativer Unterscheidung auf eine qualitativ gegebene Erfahrung betrifft. In diesem Sinne werden Hegels Ausführungen zum Wandel der Quantität in Qualität, ebenso wie seine Verwendung der doppelten Negation und der schlechten Unendlichkeit in Kontrast zur entsprechenden Interpretation in der politischen Ökonomie von Marx und Engels gesetzt.
6
Content available remote

Lze falzifikovat umělecké dílo?:

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 5
755-764
EN
The author discusses Kulka’s study on aesthetics, especially in regards to the system he presents for the quantification of the value of a work of art; the article also deals in detail with certain “positivist” features of Kulka’s approach to art. From these the author then provides a detailed critique of selected examples. At the same time, however, he appreciates the readable and intellectually stimulating nature of Kulka’s book and of his texts in general.
CS
Autor diskutuje Kulkovu estetickou studii zejména ve vztahu k předkládanému schématu kvantifikace hodnoty uměleckého díla a zabývá se podrobně také jistými „pozitivistickými“ rysy Kulkova přístupu k tématu umění. Tyto pak na vybraných příkladech podrobně kritizuje. Současně však oceňuje zejména čtivou a myšlenkově stimulující povahu Kulkovy knihy a jeho textů obecně.
7
Content available remote

"Tím hůře pro skutečnost." Cynický rozměr Hegelovy dialektiky

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 4
639-654
EN
The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”
CS
Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“.
8
Content available remote

Brandomův "Duch důvěry" aneb znovuzrození sémantického hrdiny z velkomyslnosti a odpuštění

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2023
|
vol. 71
|
issue 3
507-518
EN
In my study, I address Robert Brandom’s book A Spirit of Trust through the prism of heroism, a concept that he takes from Hegel’s Phenomenology of Spirit. For Brandom, this concept is not only key to the analysis of Hegel’s work, but it above all introduces the method with which Brandom crowns the years-long construction of his own philosophical system based on the concepts of incompatibility and inference. Heroism and the related concept of magnanimity are manifestations of historical consciousness established in three acts of semantic consciousness: re-presentation, re-cognition (recognition) and re-collection (remembrance).
CS
Ve své studii se věnuji Brandomově knize A Spirit of Trust prizmatem pojmu hrdinství, který přejímá z Hegelovy Fenomenologie ducha. Pro Brandoma je tento pojem nejen klíčem k analýze Hegelova díla, ale především představuje způsob, jímž završuje letité budování svého vlastního filosofického systému založeného na pojmech inkompatibility a inference. Hrdinství a s ním spřízněný pojem velkomyslnosti jsou projevy historického vědomí ustanoveného ve třech aktech vědomí sémantického: v re-prezentaci, re-kognici (uznání) a re-kolekci (vzpomínce).
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.