Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 4

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Královské umění a stav české uměleckohistorické medievistiky AD 2010

100%
Bartlová M.
Dějiny - Teorie - Kritika (History - Theory - Criticism)
|
2010
|
vol. 7
|
issue 2
261-270
EN
2010 saw the publication of two sizable volumes containing many years of work by prominent Czech medievalists - JIŘÍ KUTHAN, Th e Royal Work under George of Poděbrady and the Jagellon Dynasty; KLÁRA BENEŠOVSKÁ (ed.), The Royal Wedding 1310 (Prague City Gallery exhibition catalogue). After a recapitulation of the contents of both books the procedural methodology of both researchers (or the editors and their chief co-workers in the case of the exhibition catalogue) comes under criticism. It turns out that both share a similar approach involving their specifi c treatment of literature and particularly their antiquated method of working with historical sources. The most critical element involves their lack of attention to more recent historiographical literature and ignorance of basic approaches to cultural history. These features are shared by a considerable segment of Czech medieval art history studies.
CS
Roku 2010 vyšly dvě obsáhlé publikace, shrnující mnohaletou práci předních českých medievistů - Jiřího Kuthana Královské dílo za Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců a Kláry Benešovské (ed.) Královský sňatek. Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský - 1310 (Katalog výstavy Galerie, Muzea a Archivu hl. m. Prahy). Po shrnutí obsahu těchto knih je kritice podroben metodologický přístup obou badatelů (či editorky a jejích spolupracovníků v případě katalogu výstavy). Ukazuje se, že sdílejí obdobný přístup, specificky pracují s literaturou a používají zastaralé metody práce s historickými prameny. Nejkritičtějším prvkem je jejich nedostatek pozornosti k nejnovější historiografické literatuře a přehlížení základních přístupů ke kulturním dějinám. Tyto prvky s nimi sdílí značná část českých uměnovědných medievistických prací.
2
Content available remote

From which vantage points does an art historian look? The history of Central European art and the postcolonial impulse

100%
Bartlová M.
Umění (Art)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 2
175-183
EN
This contribution to the discussion deals with the definition of Central Europe in art history and the discourse relating to the centre and the periphery in the Central European art-historical tradition. In the author’s view, Matthew Rampley, in the text that initiated the discussion, failed to analyse and deconstruct sufficiently thoroughly the colonial and self-colonising discourse relating to Central Europe. Referring to the work of Jan Białostocki, Ján Bakoš, and Thomas DaCosta Kaufmann, the article places Rampley’s study of Piotr Piotrowski in the context of the art-historical debates of the 1980s, and examines key terms such as ‘delayed development’. It also takes issue with the rejection of Piotrowski on the grounds of lingering Hegelianism, and in this connection suggests that it would be appropriate to go beyond an intuitive definition of the theme of centre and periphery, and, for example, to work with Immanuel Wallerstein’s politico-economic analysis or with current concepts of social geography. It also considers as equally necessary for the ongoing debate the more profound analysis of the effects of the postcolonial stimulus presented by David Summers two decades ago. It will be of fundamental importance to invert the perspective of the agent of influence (in the sense that Michael Baxandall proposed), and to have a new discussion about the criteria of the quality of art.
CS
Vyzvaný diskusní příspěvek se zabývá definicí střední Evropy v dějinách umění a diskursem centra a periferie ve středoevropské uměleckohistorické tradici. Autorka se domnívá, že Matthew Rampley ve výchozím textu diskuse opomenul dostatečně důkladnou analýzu a dekonstrukci koloniálního a sebe-kolonizačního diskursu týkajícího se střední Evropy. S odkazem na práce Jana Białostockého, Jána Bakoše a Thomase DaCosty Kaufmanna zasazuje Rampleym kritizovanou studii Piotra Piotrowského do kontextu uměleckohistorické debaty osmdesátých let 20. století a zkoumá klíčové termíny, jako je „opožděný vývoj“. Diskutuje také s odmítnutím Piotrowského z důvodu přetrvávajícího hegelianismu a v této souvislosti navrhuje, že by bylo vhodné překonat intuitivní vymezování tématu centra a periferie a pracovat například s politicko-ekonomickou analýzou Immanuela Wallersteina či s aktuálními koncepty sociální geografie. Za stejně potřebnou pro další debatu považuje i hlubší analýzu účinků post-koloniálního impulsu, s nimiž přišel před dvěma desetiletími David Summers. Podstatné bude obrácení perspektivy agence vlivu (ve smyslu Michaela Baxandalla) stejně jako nová diskuse o kritériích kvality umění.
3
Content available remote

Je možné psát jiné než nacionalistické dějiny umění?:

100%
Bartlová M.
Dějiny - Teorie - Kritika (History - Theory - Criticism)
|
2005
|
vol. 2
|
issue 2
247-254
EN
The classical, formalist methods of art history seem to be inevitably intertwined with both the “great story” and with ethnic (racial) identifications of the artistic heritage. Even if the categories of “style” and “evolution” can be evaded, this would leave a ground plan in which national state was the basic matrix for writing the kind of coherent art historical narrative still in demand from both the general public and educational systems. Histories ofthe art ofthe Central European states, e.g. of Hungary and Slovakia, are burdened by the need to define their object, and not to fall into the trap ofnationalism. This is methodologically much more difficult than is generally realised. Possible operations include, in the first instance, suspension ofthe idea of any essential ethnic regional identity. A necessary caution must be exercised in using the classical art historical methods employed for research into art from “anonymous epochs”, since national, ethnic or racial identifications are ingrained deep in their texture.
4
Content available remote

Autenticita: kritický pojem konstrukce nového kánonu českých dějin moderního umění

63%
Bartlová M., Šosová J.
Umění (Art)
|
2022
|
vol. 70
|
issue 4
354-365
EN
The study is an analysis of a Czech discourse of the 1980s=1990s focused on the concept of authenticity. It is based on the question of what instruments functioned after the change of political regime and while creating a new canon of Czech post-war modern art. In this context, the term authenticity proved to be a key concept. After 1990 it was not only used in professional discourse but also in public debate and in the media. It became paradigmatic, so there was no need to define it; its breadth made possible the processes of the discursive merging of what was formerly known as the grey zone with the intellectual environment of dissent. The text reaches these findings after research into the meaning of the term and its antithetical meanings, on the one hand in Martin Heidegger and on the other, in Theodor W. Adorno. It describes the different functions of the two trends in the Czech intellectual environment of the cultural opposition in the 1970s-1980s. The distinction between the meaning of concept Eigentlichkeit as the uniqueness of an individual linked to a society and the term authenticity understood as a characteristic of an exclusive individuality is an important moment. The long-standing discussion about the thinking of the critic Jan Lopatka in Czech literary scholarship is used for comparison with the discourse in art theory and history. It shows that despite their differences, the key theoretical problem was the question of how to understand the relationship between an artistic work on the one hand as a formalistically conceived centre of interest of theory and history, and on the other the necessity of dealing with the political opinions and the attitudes of the artist. The final part is devoted to a clarification of the situation in the late 1980s, when a younger artistic generation emerged advocating postmodernism and opposing the morally connoted concept of authenticity In this context the authors try to initiate a discussion about the key process of the adaptation of thinking which before 1990 was forcibly marginalised, and after 1990 became, on the contrary, the foundation of the new norm.
CS
Studie je analýzou diskurzu soustředěného v 80. až 90. letech 20. století v českém prostředí kolem pojmu autenticita. Východiskem je otázka, jaké nástroje fungovaly po změně politického režimu při vytváření nového kánonu českého moderního poválečného umění. Termín autenticita se ukázal být v této souvislosti klíčovým pojmem. Po roce 1990 byl používán nejen v odborném diskurzu, ale byl výrazně přítomen i ve veřejné debatě a v médiích. Stal se paradigmatickým, takže nevznikala potřeba jej definovat, svou šíří umožňoval diskurzivní splývání dřívější tzv. šedé zóny s myšlenkovým prostředím disentu. Výrazné je zjištění, že termín autenticita byl použit při interpretaci myšlenek Jindřicha Chalupeckého v 90. letech, ačkoli sám jej neužíval v silném smyslu. K těmto zjištěním text dospívá po průzkumu významu termínu a jeho protikladným významům na jedné straně u M. Heideggera a na druhé straně u T. W. Adorna, v té souvislosti popisuje rozdílné funkce obou směrů v intelektuálním prostředí kulturní opozice. Důležitým momentem je rozlišení mezi významem pojmu Eigentlichkeit jako svébytnosti jedince propojeného se společností a termínu autenticita chápaného jako rys výlučné individuality. Pro srovnání s diskurzem teorie a dějin umění je využita dlouhodobá diskuse o myšlení kritika Jana Lopatky v literární vědě. Ukazuje se, že navzdory rozdílům se klíčový teoretický problém shodně soustřeďoval kolem otázky, jak chápat vztah mezi uměleckým dílem jako formalisticky pojatým centrem zájmu teorie i dějin a nezbytností zabývat se konkrétními politickými názory a postoji tvůrce. Závěrečná část studie se věnuje objasnění situace druhé poloviny 80. let, kdy vystoupila umělecká generace, která se hlásila k postmoderně a výslovně oponovala konceptu autenticity jako morálně konotovaného požadavku.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.