Results found: 2

Search results

Sort By:

Limit search:

Otto Pächt and Albert Kutal : Methodological Parallels

100%

Bakoš J.

Umění (Art)

2014

vol. LXII

issue 5

406-422

In 1971 on the 50th anniversary of the death of Max Dvořák, outstanding Czech medievalist Albert Kutal expressed the opinion that Dvořák’s work was not only highly relevant for its conception of art history as the history of ideas but also for its early formal evolutionary approach. Three years later on the centenary of Max Dvořák’s birth, Vienna professor Otto Pächt emphasized the relevancy of Dvořák’s article ‘Über die dringendsten Methodischen Erfordernisse der Erziehung zur kunstgeschichtlichen Forschung’ (1913–1914), which spanned the formal evolutionary and history of ideas approaches. For Pächt the ‘relevance and strategic significance’ of Dvořák’s article to the 1970s lay in the fact that it represented a counter weight to ´the danger that iconology might monopolise interpretations of works of art’. Kutal’s and Pächt’s critique of iconology was motivated not only by their attempt to relativise iconology’s claim to hegemony but also by their efforts to defend the indispensability of the evolutionary genealogical method. Pächt openly pronounced his views on the iconology method in 1956 in his review of Panofsky’s Early Netherlandish Painting. In 1964, at the 21st World congress of art history in Bonn his argument against iconology sought to overturn the premise that every work of art was also iconographically innovative. Pächt summarised his thinking on this topic in his 1970/71 university lectures, ‘Methodisches zur kunsthistorischen Praxis’. His criticism of iconology focused on its neglect of the non-discursive nature of visual art and its total intellectualisation. Albert Kutal shared Pächt’s conviction that it is vision and not the word that is of primary importance for the history of art. The reservations the two well-known art historians had towards iconology found support in a conviction they shared with Jacob Burckhardt: that works of art were non-discursive and conceptually indefinable. Hence, they both considered the evolutionary genealogical method to be most appropriate in approaching the history of art. By projecting a modernist conception of works of art onto medieval art, they significantly contributed to our knowledge of art in the Middle Ages.

V roce 1971 při příležitosti padesátého výročí úmrtí Maxe Dvořáka vyjádřil přední český medievista Albert Kutal přesvědčení, že aktuálnost Dvořákova díla se vztahuje nejen na jeho koncepci dějin umění jako dějin idejí, ale i na jeho starší formově-genetickou metodu. O tři roky později ke stému výročí narození Maxe Dvořáka vídeňský profesor Otto Pächt vyzdvihl aktuálnost Dvořákova článku Über die dringendsten methodischen Erfordernisse der Erziehung zur kunstgeschichtlichen Forschung z roku 1913–1914, který byl mostem mezi formově-vývojovým a duchovně-dějinným přístupem. Jeho „aktuálnost a programový význam“ v sedmdesátých letech 20. století viděl právě v tom, že představoval protiváhu vůči „nebezpečí monopolizace interpretování uměleckých děl ikonologií“. Motivací kritického vztahu Kutala i Pächta k ikonologii byla nejen snaha relativizovat nárok ikonologie na hegemonii, nýbrž také úsilí obhájit nenahraditelnost vývojově-genetické metody. Pächt se na adresu ikonologické metody vyjádřil už v roce1956 v recenzi publikace Panofského Early Netherlandish Painting. Vytkl jí, že výtvarné umělecké dílo redukuje na apriorně ideový program a jeho vědomé zahalování. Ke kritice ikonologie se vrátil v roce 1964 na 21. světovém kongresu dějin umění v Bonnu. Jeho polemika s ikonologií se soustředila na vyvrácení předpokladu, že každé významné umělecké dílo musí být také ikonograficky originální. Kritické výhrady vůči ikonologické metodě Pächt shrnul v roce 1970–1971 v univerzitních přednáškách Methodisches zur kunsthistorischen Praxis. Tehdy jeho kritika mířila především na ignorování nediskurzivní povahy výtvarného umění v ikonologii a jeho přehnanou intelektualizaci. Albert Kutal s Pächtem sdílel přesvědčení, že pro dějiny výtvarného umění je primární zrak, nikoli slova. Oba významní historici umění přitom navázali na myšlenku Jacoba Burckhardta, že výtvarná umělecké díla mají nediskurzivní, pojmy nevystihnutelnou povahu. Proto za nejadekvátnější přístup k dějinám umění považovali vývojově-genetickou metodu. Projekci modernistického pojímání uměleckého díla na středověké umění dokázali přitom zúročit ve prospěch poznání.

The end of style?

100%

Bakoš J., Menzies C.

Umění (Art)

2021

vol. 69

issue 3

254-265

In 1996 a seminal book of critical art history was published titled Critical Terms for Art History (Robert S. Nelson, Richard Shiff /eds/, Critical Terms for Art History, Chicago 1996). But ‘style’, one of the key terms in art historiography, was not to be found among the entries. The 50-year-long predicament of style had thus come to an end, with the term being excluded from the list of contemporary-art and art-history terms in current use. Paradoxically, this took place at a time when the term style was just starting to gain significance in philosophy and other humanities. (Caroline van Eck, James W. McAllister, and Renée van de Vall, The Question of Style in Philosophy and the Arts, Cambridge 1995). ‘Philosophy of style’ was seen as a means of constructing the truth and, as such, entirely appropriate to the relativism and pluralism of postmodernism. In fact, the term style never completely disappeared from either of these disciplines. Nonetheless, its centre of gravity shifted to encyclopaedias and dictionaries (The Grove Dictionary of Art, 1996; Encyclopedia of Aesthetics, 1998; Metzler Lexikon Kunstwissenschaft, 2003; Ästhetische Grundbegriffe, Historisches Wörterbuch, 2003). The authors of the entries on style (Elkins, Lang, Locher, Brückle) did not simply interpret it as a term formerly used in academic disciplines, but pointed to its continuing importance and currency, and not just as an essential tool for establishing authorship for the needs of the art market. They focused particularly on its usefulness in contemporary art — postmodern art — and on stylistic pluralism. But that entailed a shift away from the modernist view of style as coherent expression and towards an instrumental and polyphonic conception of style. The question of whether ‘style’ was both appropriate and useful in contemporary art was decided in 2003 when the second edition of Critical Terms for Art History was published, which once again featured the term style. The author of the entry (Jaś Elsner) concluded as follows: ‘If we abandon it entirely, we do so at our peril.’

V roce 1996 vyšla programová publikace kritického dějepisu umění Critical Terms for Art History. (Robert S. Nelson, Richard Shiff /edd./, Critical Terms for Art History, Chicago 1996). Jeden ze základních pojmů historiografie umění — pojem stylu — v ní však nenašel své místo. Znamenalo to, že půlstoletí trvající krize stylu nakonec vyústila v jeho vyřazení z živých, aktuálních pojmů umění a jeho dějin. Paradoxně se tak stalo v době, kdy se pojem stylu začal pokládat za mimořádně aktuální pro filosofii a další humanitní disciplíny. (Caroline van Eck, James W. McAllister, Renée van de Vall, The Question of Style in Philosophy and the Arts, Cambridge 1995). „Filosofický styl“ byl chápán jako prostředek konstruování pravdy a jako takový plně odpovídající relativismu a pluralismu postmoderny. Ani z uměnovědného diskursu se pojem stylu úplně nevytratil. Jeho těžiště se však přesunulo do oblastí encyklopedií a lexikonů. (Grove’s Dictionary of Art, 1996; Encyclopedia of Aesthetics 1998; Metzler Lexikon Kunstwissenschaft 2003; Asthetische Grundbegriffe, Historisches Worterbuch 2003). Autoři encyklopedického hesla (Elkins, Lang, Locher, Bruckle) styl interpretovali nejen jako pojem z minulosti vědní disciplíny. Naopak zdůraznili jeho přetrvávající důležitost a aktuálnost. A to nejen jako nenahraditelného nástroje znalectví potřebného pro umělecký trh. Vyzdvihli i jeho adekvátnost vůči soudobému umění — postmoderně a její stylové pluralitě. To si však vyžádalo nahradit modernistický koncept stylu jako koherentní exprese instrumentálním a polyfonním chápáním stylu. Proces ověřování užitečnosti stylového pojmu a jeho adekvátnosti dobovému umění byl završen v roce 2003 druhým vydáním Critical Terms for Art History, do kterého byl pojem stylu opětovně zařazen. Autor příslušného hesla (Jaś Elsner) konstatoval, že se bez pojmu stylu ani v současnosti nelze obejít.

Refine search results

2 Umění (Art)

1 2021

1 2014

2 Bakoš J.

1 Menzies C.

Search results

Otto Pächt and Albert Kutal : Methodological Parallels

The end of style?