Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 4

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Karel Janeček’s concept of music theory teaching

100%
Hons M., Vomáčka I.
Hudební věda (Musicology)
|
2019
|
vol. 56
|
issue 3
246-292
EN
Karel Janeček (1903–1974) was a key figure in the process of laying down the foundations of Czech modern music theory. Apart from his contribution as a scholar and a composer, he entered the history of Czech music as the originator of a new concept of university-level music theory teaching, setting up a framework whose essence has continued to serve as a model to this day. After a brief period of teaching at the Prague Conservatory, he spent the following three decades of his career at the Academy of Performing Arts in Prague (AMU), where he was head of the Department of Music Theory. It was also there that he initiated the publication of an edited volume of scholarly texts by various authors entitled Živá hudba (Living Music), containing theoretical and musicological contributions by members of his department as well as other AMU teachers. The volume’s concept took shape under Janeček’s editorial supervision, and its contents included several relevant texts penned by himself. His work as a teacher of players, conductors, music directors and, most notably, composers, served Janeček as an empirical testing ground for the premises, concepts and systemic principles he came to formulate in his major books and essays. Viewed from the historical perspective, his most significant books include Základy moderní harmonie (Modern Harmony, 1965), Hudební formy (Music Forms, 1955), and Tektonika – nauka o stavbě skladeb (Tectonics: A Theory of the Structure of Compositions, 1968). Beyond that, he was the author of innovative treatises on melodics (Melodika, 1956), an analytical method of teaching harmony (Harmonie rozborem, 1963), and compositional work in the field of Classical harmony (Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie, 1973). Janeček’s teaching commitments at AMU were centered around two theoretical courses whose concepts he drew up and put into practice: namely, Theory of Composition, and Composition Analysis Seminar which was later renamed to Study of Compositions. Both courses were intended primarily for students of composition and conducting, i.e., fields whose study presupposes a higher level of theoretical background. With the passage of time, as Janeček brought out his essential theoretical writings, his theory of composition came to serve as the obligatory supplement to all disciplines of music theory. It was focused on three areas: (a) modern harmony, (b) melodics, and (c) tectonics. Janeček centered the methodology of teaching these disciplines around the synthesis of two primary methods: compositional, and analytical. The ultimate stage of analytical work was represented by activated analysis, an approach he applied most notably in his analysis of the chamber output of Bedřich Smetana (Smetanova komorní tvorba, 1978).
CS
Karel Janeček (1903–1974) je zakladatelskou osobností české moderní hudební teorie. Kromě vědecké a skladatelské činnosti se do dějin české hudby zapsal jako tvůrce nové koncepce vysokoškolské hudebně teoretické výuky, která ve svém základním modelu trvá dodnes. Po krátkém působení na Pražské konzervatoři rozvíjel svou činnost po třicet let na Akademii múzických umění v Praze ve funkci vedoucího katedry hudební teorie. Zde se také zasloužil o vznik sborníku s názvem Živá hudba, který byl věnován teoretické a muzikologické tvorbě členů katedry a dalších pedagogů AMU. Koncepce sborníku vznikala za Janečkova redaktorského vedení a v tomto sborníku publikoval řadu významných studií. Výuka interpretů, dirigentů, režisérů a zejména skladatelů byla pro Janečka prostředkem empirického ověřování názorů, koncepcí a systematik, které uplatnil ve svých velkých spisech a studiích. Z historického pohledu patří k nejcennějším knihy Základy moderní harmonie (1965), Hudební formy (1955) a Tektonika – nauka o stavbě skladeb (1968). Kromě těchto spisů byl autorem prvního pojednání o melodice (Melodika, 1956), analytické výuce harmonie (Harmonie rozborem, 1963) a skladatelské práci v oblasti klasické harmonie (Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie, 1973). Janečkovou hlavní pedagogickou náplní na AMU se staly dva teoretické předměty, jejichž koncepci vymyslel a realizoval: nauka o skladbě a seminář rozboru skladeb, později označovaný jako studium skladeb. Oba předměty byly koncipovány především pro studenty skladby a dirigování, tedy obory, u nichž se předpokládala vyšší úroveň teoretického rozhledu. Nauka o skladbě se postupem doby, jak vznikaly jeho zásadní teoretické spisy, stala nadstavbou hudebně teoretických disciplin a byla zaměřena na tři oblasti: (a) moderní harmonii, (b) melodiku a (c) tektoniku. Metodiku výuky těchto předmětů Janeček založil na syntéze dvou základních metod – kompoziční a analytické. Vrchol analytické činnosti představovala tzv. aktivizovaná analýza, kterou uplatnil zejména v rozboru komorní tvorby Bedřicha Smetany (Smetanova komorní tvorba, 1978).
2
Content available remote

Analýza jako prostředek porozumění hudebnímu dílu. Studie ke genezi tektonické analýzy Karla Janečka

100%
Hons M.
Hudební věda (Musicology)
|
2023
|
vol. 60
|
issue 3
278-300
EN
Karel Janeček’s tectonic analysis is one of the most elaborate analytical methods, set apart from others in terms of both its premises and its aims. Apart from its concern with the study of musical structure and form, it is likewise oriented towards probing into certain aspects of a composer’s creative thinking. Another aspect which distinguishes it from earlier methods is its prime focus on psychological-aesthetic effects of performed music, coupled with the aspiration to shed light on a musical work’s genesis by way of partial reconstructions of the compositional process. Janeček’s progress towards this analytical approach dates back to his student years when he became acquainted with the thoughts and writings of leading exponents of Czech music theory and scientific research. Most relevantly in that respect, he drew on theories evolved by the composer and scholar, Leoš Janáček, and the psychologist, aesthetician and composer, Otakar Zich. Their reasonings on the perception and apperception of music can indeed be regarded as authentic sources of the systemic groundwork of Karel Janeček’s tectonic theory. Apart from revealing these particular influences, the present study also purports to reflect on how tectonic analysis can contribute in the process of apperception and understanding of a musical work.
CS
Tektonická analýza Karla Janečka představuje jednu z nejnáročnějších analytických metod, která se odlišuje svými východisky a cíli. Kromě výzkumu hudební struktury a formy směřuje k poznání některých aspektů kompozičního myšlení tvůrce. Od předchozích metod se odlišuje také tím, že vychází z psychologicko-estetického působení znějící hudby a snaží se poodkrýt genezi díla formou dílčích rekonstrukcí kompozičního procesu. K tomuto analytickému přístupu se Janeček propracovával od studentských let, kdy se seznamoval s názory a spisy významných osobností české hudební teorie a vědy. Ty nejpodstatnější se týkají skladatele a teoretika Leoše Janáčka a psychologa, estetika a skladatele Otakara Zicha. Jejich názory na vnímání (percepci) a osvojování (apercepci) hudby je možné označit jako přímé zdroje systematiky tektoniky Karla Janečka. Kromě odhalování těchto vlivů je cílem této studie také zamyšlení nad problémem, jak může tektonická analýza přispět k osvojení a porozumění hudebnímu dílu.
3
Content available remote

Karel Janeček: Kontrapunkt (1945-1948):

100%
Hons M., Vomáčka I.
Hudební věda (Musicology)
|
2020
|
vol. 57
|
issue 3
327-362
EN
From 1941–1946, Karel Janeček was a professor of composition at the Prague Conservatory. It was there he began to work on his major theoretical writings: Základy moderní harmonie (“Principles of Modern Harmony”, written between 1942 and 1949), and Kontrapunkt (written from 1945–1948). In his preface to the book Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie (“Compositional Work in the Field of Classical Harmony”), of 1968, the author noted that a follow-up volume, Skladatelská práce v oblasti kontrapunktu (“Compositional Work in the Field of Counterpoint”), was already partly worked out. However, he had never published any such study, and nor has it been found in his posthumous papers. One of the present paper’s goals is to find an answer to the question whether Janeček might have regarded his unfinished textbook on counterpoint as a preliminary to the new book. Beyond that, the present text aims to compare Janeček’s theories with two earlier standard Czech works about counterpoint: Nauka o kompozici (1880–1884) by F.Z. Skuherský, and Nauka o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936) by Otakar Šín. The present study continues by a section dealing with imitational technique and canons, and concludes with an introduction to instrumental counterpoint. Canons, a technical element on whose accomplished handling Janeček laid great emphasis, occupy a central position in his Kontrapunkt. The originality of his work consists in its distinction between the traditional invertible counterpoint, and movable counterpoint. Movable counterpoint (přenosný kontrapunkt) is defined as a melody (voice, counterpoint) which conforms in terms of melody and harmony to a given cantus firmus (c.f.), both in the original pitch and in one shifted by an interval upwards or downwards. In his reflections on contrapuntal techniques, Janeček even proceded to coin a novel category of dvojznačný kontrapunkt (“dual counterpoint”). By this term he denoted a type of counterpoint that would be fitting simultaneously for two c.f.’s, which means it would correspond to two melodies of an approximately equal length and belonging in the same tonal and metric categories.
CS
V letech 1941–1946 působil Karel Janeček jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Zde začaly vznikat jeho velké teoretické spisy – Základy moderní harmonie (psáno 1942–1949) a Kontrapunkt (psáno 1945–1948). V předmluvě knihy Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie z roku 1968 je poznámka, že navazující spis Skladatelská práce v oblasti kontrapunktu je již zčásti vypracován. Žádný takový spis však nevydal a ani v pozůstalosti se nezachoval. Jedním z cílů této studie je odpověď na otázku, zda nedokončenou učebnici kontrapunktu mohl pokládat za základ této nové práce. Dalším z cílů je komparace se dvěma zásadními předchozími českými pracemi o kontrapunktu – Nauky o kompozici (1880–1884) F. Z. Skuherského a Nauky o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936) Otakara Šína. Navazující část studie pojednává o problematice imitační techniky a kánonů a končí úvodem do instrumentálního kontrapunktu. Kánony tvoří podstatnou část Kontrapunktu a na zvládnutí této techniky autor kladl velký důraz. Originalitou spisu je odlišení tradičního převratného kontrapunktu od kontrapunktu přenosného. Přenosný kontrapunkt je definován jako melodie (hlas, kontrapunkt), která melodicky i harmonicky vyhovuje danému cantu firmu (c.f.) jak v původní poloze, tak i v poloze posunuté o určitý interval výš nebo níž. V úvahách o kontrapunktických technikách Janeček došel i k novému pojmu tzv. dvojznačného kontrapunktu. Označil tím takový typ kontrapunktu, který by se hodil současně ke dvěma c.f., tzn. odpovídal by dvěma melodiím, které mají přibližně stejnou délku, tonální a metrickou příslušnost.
4
Content available remote

Karel Janeček: Kontrapunkt (1945-1948) I: kritická analýza zapomenutého spisu

100%
Hons M.
Hudební věda (Musicology)
|
2020
|
vol. 57
|
issue 2
154-209
EN
The present study examines the work’s connotations with the historical context of the time, and proceeds to analyse its first two parts: (I) Obecná nauka o kontrapunktu (General Theory of Counterpoint), and (II) Vokální kontrapunkt (Vocal Counterpoint). Janeček minimized the extent of information of historical nature, and steered his discourse from simpler aspects to more complex ones, i.e., from two-voice texture to polyphony, imitational techniques and canon. Similarly, in dealing with counterpoint he proceeded from note against note style to non-equal counterpoint, to syncopated and, finally, florid counterpoint, the last of which he considered to be he ultimate goal of the whole contrapuntal methodology. His interest in the imitational technique led Janeček to defining several completely new notions and techniques, including “moveable counterpoint” or “ambiguous canon”. The text’s demonstrative use of parallels between analytical and compositional methods has contributed in its retaining a degree of relevance still many years after its writing. Consequently, it can be assumed Janeček might indeed have regarded the unfinished Kontrapunkt as groundwork material for a book on compositional work on the plane of counterpoint.
CS
V letech 1941–1946 působil Karel Janeček jako profesor skladby na Pražské konzervatoři. Zde začaly vznikat jeho velké teoretické spisy – Základy moderní harmonie (psáno 1942–1949) a Kontrapunkt (psáno 1945–1948). V předmluvě knihy Skladatelská práce v oblasti klasické harmonie z roku 1968 je poznámka, že navazující spis Skladatelská práce v oblasti kontrapunktu je již zčásti vypracován. Žádný takový spis však nevydal a ani v pozůstalosti se nezachoval. Jedním z cílů této studie je odpověď na otázku, zda nedokončenou učebnici kontrapunktu mohl pokládat za základ této nové práce. Dalším z cílů je komparace se dvěma zásadními předchozími českými pracemi o kontrapunktu – Nauky o kompozici (1880–1884) F. Z. Skuherského a Nauky o kontrapunktu, imitaci a fuze (1936) Otakara Šína. Studie si všímá historických reálií a analyzuje první dva díly: (I) Obecnou nauku o kontrapunktu a (II) Vokální kontrapunkt. Autor minimalizoval informace historického charakteru a postupoval od jednoduššího ke složitějšímu, tzn. od dvojhlasu až k mnohohlasu, imitačním technikám a kánonu. Obdobně postupoval při výkladu od techniky kontrapunktu stejného, nestejného, synkopického a nakonec ke smíšenému, který chápal jako cíl a účel celé metodiky kontrapunktu. Zájem o imitační techniku Janečka dovedl až ke zcela novým pojmům a technikám, jaké představuje tzv. přenosný kontrapunkt a dvojznačný kánon. Názornost daná propojením analytické a kompoziční metody uchovávají tomuto spisu určitou kvalitu i po mnoha letech. Lze se tedy domnívat, že Janeček mohl nedokončený Kontrapunkt pokládat za základ knihy o skladatelské práci v oblasti kontrapunktu.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.