Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 5

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Vznik a zánik Československa na pozadí zásady sebeurčení národů

100%
Malenovský J.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2018
|
vol. 157
|
issue 10
788-798
EN
The Czechoslovak Republic was established on the basis of the then existent international political principle of self-determination of nations, applied to it by the Allies in the Saint-Germain Peace Treaty. That principle became generally binding in international law by its integration in Article 1.2 of the Charter of the United Nations. The legal content of this principle is nonetheless unclear and imprecise. It does not define the term nation; it does not ensure full equality between nations claiming self-determination; and it lacks precision in terms of how the right of self-determination is to be implemented. In the beginning of 1990s, the nations of the Czech and Slovak Federative Republic made use of the second opportunity for their self-determination. However, in contrast to the Czechoslovak law, international law was actually not relevant to solve such a situation. In an unclear constitutional situation, the path chosen was one of political negotiations led not within, but parallel to the constitution, which respected the equality of participating nations, and which resulted in a constitutional law on the dissolution of the State. However, legal doubts arise not only with regard to the fact that the Constitutional Court of the Czech and Slovak Federative Republic was given no opportunity for clarifying whether the constitutional order allowed for taking such a path, but also with regard to the fact that the people, being the original constituent power, were given no say in a referendum on the second opportunity for self-determination.
CS
ČSR se konstituovala na základě tehdejší mezinárodněpolitické zásady sebeurčení národů, kterou na ni spojenci aplikovali v mírové Saint-germainské smlouvě. Tato zásada se stala všeobecně závaznou svým vyhlášením v čl. 1 [2] Charty OSN. Její právní obsah je ale nejistý a málo určitý. Nedefinuje jednotně pojem národa, nezajišťuje zcela rovnost mezi národy nárokujícími sebeurčení a neupřesňuje dostatečně náležitosti realizace práva na sebeurčení. Národy ČSFR využily počátkem 90. let 20. století druhou příležitost k sebeurčení. Mezinárodní právo se v těchto souvislostech neuplatnilo, na rozdíl od práva československého. V nejasné ústavní situaci byla zvolena mimoústavní cesta politických negociací, které respektovaly rovnost zúčastněných národů a které vyústily v ústavní zákon o zániku státu. Právní pochybnosti nicméně budí skutečnost, že Ústavní soud ČSFR nedostal příležitost k výkladu, zda to ústavní řád připouští, a okolnost, že lid coby originární ústavodárce nebyl v otázce druhé příležitosti k sebeurčení dotázán v plebiscitu.
2
Content available remote

Hledání šifry k textu, příčinám i důsledkům Protokolu č. 15 k Evropské úmluvě o lidských právech

100%
Malenovský J.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2016
|
vol. 155
|
issue 5
393-412
EN
Protocol No. 15 adds a recital to the Preamble of the European Convention on Human Rights. It refers to the principle of subsidiarity and to the „margin of appreciation“. The assessment of this amendment results in perceiving it as ameasure which aims at diluting quasi-federal elements in the Convention implementation mechanisms.Proportionately to this weakening, intergovernmental pillars should be partially reinstated. The latter ones once constituted the core of this Convention. However, they were largely dismantled by the assertive case-law of the European Court of Human Rights, and eventually removed by Protocol No. 11. The main instigator of this change is the United Kingdom. Nevertheless, it is not sure whether the British ideas will be shared by the European Court of Human Rights, who is the ultimate interpreter of the Convention, otherwise further tensions in the application of the Convention may be expected. Protocol No. 15 may be equally seen as another instance demonstrating difficulties in the realization of international cooperation with supranational elements when Great Powers are participating. Those Powers have the tendency to seek subsequent “repatriation” of the elements of their sovereign powers which they had originally put in that cooperation with like-minded states. The reason is that they fail to adequately exert their influence within the supranational environment and have to follow the will of “foreign” bodies.
CS
Článkem 1 Protokolu č. 15 se doplňuje preambule EÚLP odstavcem, jenž odkazuje na princip subsidiarity a „prostor pro uvážení“. Tento doplněk lze považovat za opatření, jímž se mají rozmělnit kvazifederativní prvky v provádění EÚLP.Úměrně tomu se mají částečně restituovat intergovernmentální pilíře, jež sice tvořily páteř této úmluvy v době jejího vzniku, ale později byly z velké části rozebrány judikaturou ESLP a Protokolem č. 11. Hlavním iniciátorem uvedené změny EÚLP je Spojené království.Není ovšem jisté, zda si britské představy osvojí i ESLP, jenž má při výkladu a aplikaci EÚLP poslední slovo.V negativním případě lze očekávat další růst tenzí v provádění Úmluvy. Čl. 1 Protokolu č. 15 je také možno považovat za další z indicií dokumentujících komplikace při uskutečňování mezinárodní spolupráce se supranacionálními prvky, spojené s účastí velmocí. Prvky svrchované moci, které velmoci do supranacionální spolupráce s blízkými státy původně vložily, mají tendenci následně „repatriovat“, neboť v nadnárodním prostředí nejsou schopny prosazovat dostatečně svůj velmocenský vliv a musí se se podřizovat vůli „cizích“ orgánů.
3
Content available remote

Problémy svrchovanosti a nezávislosti miniaturního státu na příkladu Monackého knížectví

100%
Malenovský J.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2019
|
vol. 158
|
issue 2
141-162
EN
The article analyses successively the Principality of Monaco’s statehood in general international law; the manifestations and consequences of clashes between the Prince’s and people’s sovereignty; restrictions on the exercise of sovereign rights imposed in the past on the Principality by bilateral treaties with France which have constitutional rank in the Monegasque legal order; the constitutional and international legal context of Monaco’s integration into international institutions and organizations, first of all into the Council of Europe; the European Union dimension of Monaco’s statehood. The article scrutinizes various specificities of this statehood, which are corollary to exceptionally small parameters of the Monegasque state, among others, the concept of the Monegasque “nation” and of its right to self-determination, the unbalanced distribution of rights and obligations set down by Monaco’s bilateral treaties with France, or the phenomenon of the French law “vector” through which the Union law enters into the Monegasque law, however, the Principality being not able to control effectively this process.
CS
Článek postupně analyzuje státnost Monackého knížectví v obecném mezinárodním právu; projevy a důsledky střetů knížecí suverenity se svrchovaností lidu; omezení při výkonu svrchovaných práv uložená vminulosti Knížectví bilaterálními smlouvami s Francií, jež mají vMonaku ústavní sílu; ústavní amezinárodněprávní souvislosti integrace Monaka do mezinárodních institucí a organizací, zejména do Rady Evropy, a unijní rozměr monacké státnosti. Článek poukazuje na všemožné zvláštnosti této státnosti, jejichž příčinou jsou výjimečně miniaturní parametry monackého státu, ať už jde o pojem „monackého národa“, jeho práva na sebeurčení, nevyvážené distribuce práv a povinností ve smlouvách Monaka s Francií, nebo „nosiče“ francouzského práva, jímž do Monaka vstupuje unijní právo, aniž by Knížectví mohlo tento proces účinně regulovat.
4
Content available remote

Ubi ius ibi remedium : zamyšlení nad dvěma neúspěšnými projekty světového soudu pro lidská práva

100%
Malenovský J.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2017
|
vol. 156
|
issue 1
20-36
EN
Sixty years separate the Australian and the Swiss-sponsored proposal for the establishment of a world court of human rights. They shared, however, a common denominator: the general principle of law “ubi ius ibi remedium”. In the name of that principle, calls for a special remedy were made. That remedy would be at the disposal of individual victims of violations of human rights protected by multilateral international conventions. A universal judicial body would be called to adjudicate on such potential violations. The Australian proposal was considered utopian. Still, it seems to have influenced the then ongoing negotiations that eventually partially departed from the categorically interpreted principle of non-intervention in State’s domestic affairs. It thus effectively contributed towards accepting the idea that individual cases of human rights violations should be scrutinized by a competent international body. The Swiss initiative has been conceived in a more realistic manner. At its core nonetheless lies the intention to elevate the European understanding of the concept of “remedium” as an expression of an individual’s right to access to an international tribunal on human rights onto the global scale. That is problematic. There are in fact a number of more urgent alternatives which could assure the transformation of the right of individual petition to various treaty bodies, currently guaranteed by multilateral human rights conventions in a facultative way, into an obligatory remedy, which would permit the enjoyment of that right everywhere in the world.
CS
Australský a Švýcarskem zaštítěný návrh na zřízení celosvětového soudu pro lidská práva od sebe dělí 60 let. Jejich společným jmenovatelem se stala obecná zásada právní ubi ius ibi remedium, v jejímž jménu autoři těchto návrhů usilovali o to, aby individuální oběti porušení lidských práv chráněných mezinárodními smlouvami měly k dispozici prostředek nápravy, o němž by rozhodoval univerzální soudní orgán. Jakkoli byl australský návrh ve své době považován za utopický, ovlivnil zřejmě směřování dalších negociací, které nakonec vedly k částečnému odklonu od dříve kategoricky pojímaného zákazu vměšování do vnitřních záležitostí státu a potažmo k akceptování myšlenky přezkumu dodržování mezinárodních lidských práv v individuálních případech. Švýcarská iniciativa působí realističtěji. V jejím jádru je ovšem záměr pozvednout evropské chápání pojmu „remedium“ coby výrazu práva jednotlivce na přístup k mezinárodnímu soudu na úroveň globální, což vzbuzuje rozpaky. Přiléhavější a naléhavější alternativou k tomu jsou opatření, jež by vedla k transformaci fakultativně poskytovaného práva na stížnost ke kvazijudiciálním orgánům v právo, jež bude garantováno ve všech mnohostranných lidskoprávních smlouvách obligatorně, a bude tak uplatňováno systematicky všude na světě.
5
Content available remote

Trpký úděl Ústavního soudu ČSR: divák za plotem u cesty k rozpadu společného státu

100%
Malenovský J.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2021
|
vol. 160
|
issue 11
948-962
EN
The Constitutional Court of the Czechoslovak Republic did not get any competence with respect to individual protection of fundamental rights and minority rights. This lack of competence provoked, together with some other facts, its bitter deal of a “bystander on the road towards the decomposition of the common state”. Cases in the field of nationality were considered by both Czechoslovak supreme Courts. They produced however a casuistic and inconsistent case law that missed in some cases the international and constitutional legal framework within which existed the Czechoslovak Republic. An eventual involvement of the Constitutional Court would have provided for a more credible regulation instrument against a real danger of criticism coming from interested neighbouring countries. The interpretation of § 3 [1] of the 1920 Constitution made by the Constitutional Court on the occasion of incorporation of former Austrian territories into the new Czechoslovak State manifested a certain nonchalance in granting a constitutional protection to politically vulnerable Czechoslovak State frontiers. Indeed, in that case, the Constitutional Court did not contest a modification of the state frontiers which was not executed by means of a constitutional law, contrary to § 3 [1]. Precisely for this reason, in 1938, when Czechoslovakia has ceded the Sudeten to Germany, Czechoslovak constitutional law did not play a significant role. From the angle of international law, the Munich Agreement could not be validly invoked vis-à-vis Czechoslovakia as a third state, for the Czechoslovakia’s expression of acceptance of the obligation to cede that territory was not free. The sad story of the Constitutional Court of the Czechoslovak Republic as “bystander” had unfortunately repetitions when the Czechoslovak frontiers moved again, namely, both when Transcarpathian Ukraine was ceded to the USSR in 1945 and when Czechoslovakia disappeared in 1992.
CS
Ústavní soud ČSR neobdržel kompetence v oblastech individuální ochrany základních práv ani práv příslušníků menšin. I v důsledku toho se stal „divákem za plotem u cesty k rozpadu společného státu“. Národnostní otázky se ujaly československé nejvyšší soudy, jež však generovaly kazuistickou a axiologicky nesourodou judikaturu. V ní se občas ztrácel mezinárodněprávní i ústavněprávní rámec, v němž existovala Československá republika. Případné zapojení ústavního soudu by poskytlo republice věrohodnější regulační nástroj proti reálnému nebezpečí kritiky ze strany zainteresovaných sousedních států. Výklad § 3 [1] Ústavy Ústavním soudem ve věci inkorporace bývalých rakouských území vyjádřil určitou lehkomyslnost při poskytování ústavní ochrany politicky zranitelným hranicím československého státu. Ústavní soud v daném případě akceptoval změnu státní hranice, která nebyla provedena ústavním zákonem. I proto později v souvislosti s odstoupením sudetoněmeckého území nehrálo ústavní právo ČSR významnou úlohu. Z hlediska mezinárodního práva se nelze Mnichovské dohody vůči Československu coby „třetímu státu“ platně dovolat, neboť jeho přijetí závazku z této dohody nebylo svobodné. Tristní příběh Ústavního soudu ČSR coby „diváka“ se bohužel opakoval i při dalších historických územních změnách, a to jak v souvislosti se Zakarpatskou Ukrajinou v roce 1945, tak při rozpadu ČSFR v roce 1992.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.