Results found: 2

Search results

Sort By:

Limit search:

Diachronní naratologie a realistická objektivizace vyprávění

100%

Koten J.

Česká literatura (Czech Literature)

2016

vol. 64

issue 5

731-745

This article deals with the historical poetics of narrative (inter alia in line with the programme of ''diachronic narratology'', which focuses on describing and analysing the development of narrative forms and devices). Attention is also focused on the techniques that are characteristic of realism, which is understood to be a discourse phenomenon in literary history (i.e. not as some timeless phenomenon) and primarily as the suppression of novel dialogicality resulting from the aesthetic norms of 19th century realism. In line with Mikhail Bakhtin and Patricia Waugh's theories, dialogicality is presented as a trend that is typical of the novel genre. Quite characteristic of the pre-realist novel is the conflict between the depicting (author's) and the depicted (narrator's) voice. The requirement for more realistic narration resulted in the suppression of this dual voice, i.e. in a trend towards the objectivization of narrative, which manages to conceal its literary nature and aim for the illusion of directly depicting reality. The objectivization of narration is based on Czech historical prose material (Linda, Klicpera, Tyl and Jirásek), in which the orientation towards a neutral perspective was made evident inter alia in the gradual elimination of narrative commentary, which had originally fulfilled both an interpretational and a formative (patriotic rhetoric) function. A similar phenomenon involving concealment of literariness also appears in personal narration, in which the fictional narrator progressively suppresses the originally evident authorial authority (obvious, for example, in the forewords to novels). Realist novels frequently mask themselves as authentic speech genres (with written or oral narration).

Příspěvek se zabývá historickou poetikou vyprávění (mj. ve shodě s programem tzv. diachronní naratologie, která se zaměřuje na popis a analýzu vývoje výpravných forem a prostředků). Pozornost je soustředěna na prostředky příznačné pro realismus, jenž je chápán jako diskursivní jev v literárních dějinách (tj. nikoliv jako nadčasový jev), resp. především na potlačování románové dialogičnosti v důsledku estetických norem realismu 19. století. Ve shodě s teoriemi Michaila M. Bachtina a Patricie Waugh je dialogičnost objasněna jako tendence typická pro románový žánr. Pro předrealistický román je zcela příznačný konflikt mezi zobrazujícím (autorským) a zobrazeným (vypravěčovým) hlasem. Požadavek po realističtějším vyprávění vyústil v potlačování tohoto dvojhlasí, tj. v tendenci k objektivizaci vyprávění, které dokáže zastírat svou literárnost a směřuje k iluzi bezprostředního zobrazení skutečnosti. Objektivizace vyprávění je doložena na materiálu české historické prózy (Linda, Klicpera, Tyl, Jirásek), v níž se směřování k neutrální perspektivě projevovalo mj. postupnou eliminací narativního komentáře, jenž původně plnil jednak interpretační, jednak formativní (vlastenecká rétorika) funkci. Podobný jev zastírání literárnosti se objevuje i v osobním vyprávění, kde fiktivní vypravěč postupně zcela potlačuje původně zjevnou autorskou instanci (mj. zřetelnou v románových předmluvách). Realistické romány se hojně maskují jako autentické řečové žánry (vyprávění písemná, příp. i ústní).

Řeč není jen k mluvení : sondy do diachronní poetiky a teorie narativních způsobů

63%

Jedličková A., Koten J.

Česká literatura (Czech Literature)

2018

vol. 66

issue 5

623-660

The material for this study is a selection from diachronic research into narrative modes in 19th century Czech fiction. Inquiries into the narrative poetics of three authors (those of František Pravda, Karolina Světlá and Teréza Nováková) illustrate this exposition of the changing face of free indirect discourse usage from the mid- 19th century. At the same time it demonstrates that diachronic analyses often require us to review previous conceptualizations of narrative modes and theories of their development. Hence the first part comprises typical ways in which free indirect discourse is used in Pravda’s short stories in the light of Doležel’s theory on its emergence: Here free indirect discourse is explained within the framework of the Modernist transformation of narrative as one of the manifestations of the subjectivization of narrative, based on the integration of a character’s speech within narrative discourse. Nevertheless, the function of free indirect discourse in Pravda’s case is primarily to consolidate the position of the narrator. In Karolina Světlá’s narrative, free indirect discourse assumes a double function: as a device for portraying an individual’s mind it plays the role of subjectivizing narrative, while as one of the devices used to create the relationship between the narrator and the storyworld it can express the fact that the narrator has adopted the standards and conventions within that world and shares them with the characters, thus neutralizing the subjective-objective dichotomy. The work of Teréza Nováková shows an increasingly sophisticated selective application of free indirect discourse, both in its subjectivizing role (which is thematically limited and thus a fundamentally semanticizing representation of characters´ consciousness) and its objectivizing role, namely in its depiction of “public opinion”. The “record of talk in circulation” is transformed into an independent discourse, which to a large extent suppresses the mediated nature of the narrative and thus results in its objectivization. Free indirect discourse can thus hardly be explained merely as a phenomenon associated with the modernist subjectivization of narrative. Diachronic surveys documenting its use on a scale from rhetorization (Pravda) to the objectivization of narrative (Nováková) indicate that it is much more likely to be the result of the proliferating exploitation of linguistic possibilities of the narrative transposition of speech.

Materiál studie je výběrem z diachronního průzkumu narativních způsobů v české próze 19. století. Sondami do tří narativních poetik (Františka Pravdy, Karoliny Světlé, Terézy Novákové) ilustruje výklad proměny užití polopřímé řeči od poloviny 19. století. Současně prokazuje, že z diachronních analýz nezřídka plyne potřeba revidovat dosavadní konceptualizace vlastností vyprávění i teze o jejich vývoji. V první části jsou proto typické způsoby užití polopřímé řeči v Pravdových povídkách konfrontovány s Doleželovou teorií jejího vzniku. V té je polopřímá řeč vysvětlována v rámci modernistické transformace narativu jako jeden z projevů subjektivizace vyprávění, založený na pronikání řeči postav do pásma řeči vypravěče. Funkcí polopřímé řeči u Pravdy je spíše upevnění pozice vypravěče. Ve vyprávění Karoliny Světlé se polopřímá řeč vyjevuje v dvojí funkci: jako prostředek zobrazení individuální mysli naplňuje tezi o subjektivizaci vyprávění, jako jeden z prostředků utváření vztahu vypravěče ke světu příběhu může být i výrazem vypravěčova osvojení norem a zvyklostí tohoto světa, jejich sdílení s postavami, a ve výsledku tak opozici objektivní — subjektivní neutralizuje. Dílo Terézy Novákové ukazuje stále promyšlenější selektivní uplatnění polopřímé řeči, a to jak ve funkci subjektivační (tematicky omezené a tudíž zásadně významotvorné zobrazení procesů mysli postav), tak objektivační, a sice v zobrazení „veřejného mínění“. Tato transpozice „záznamu kolující řeči“ se osamostatňuje v diskurz, který do značné míry potlačuje zprostředkovanost vyprávění a směřuje tedy k jeho objektivaci. Polopřímou řeč lze proto sotva vysvětlovat jen jako jev spojený s modernistickou subjektivizací vyprávění. Diachronní sondy dokládající její využití na škále od rétorizace (Pravda) k objektivaci vyprávění (Nováková) naznačují, že je mnohem spíše výsledkem postupného prohlubování možností narativní transpozice řeči.

Refine search results

2 Česká literatura (Czech Literature)

2 Koten J.

1 Jedličková A.

1 2018

1 2016

Search results

Diachronní naratologie a realistická objektivizace vyprávění

Řeč není jen k mluvení : sondy do diachronní poetiky a teorie narativních způsobů