Search results

1

Lidové mínění, glasnosť a soutěž na dostavbu pražské Staroměstské radnice

100%

Guzik H.

Umění (Art)

|

2020

|

vol. 68

|

issue 2

139-153

EN

Parts of the Old Town Hall were entirely destroyed in the Prague Uprising in 1945 and were never replaced. In 1987 a competition for a replacement on the site brought nothing in the way of pioneering architectural vision, but triggered a heated public debate. This article analyses the political contexts of the debate and explores the changes in the relationship between architects and the lay public in the last years of “real socialist” Czechoslovakia. The debate on the Old Town Hall took place at a time when elements of Soviet “Glasnost” were starting to spread to Prague. Glasnost brought a stimulus to the politicisation of Czechoslovak society, enabling members of the public to express relatively open criticism in areas where there was no threat to the foundations of the regime, and it also upset the existing balance between the architectsexperts and the “statistically averaged out” users of their buildings. When the Old Town competition was announced, the users of buildings, whom the architects had got used to seeing as “silent” allies in negotiation with a construction sector responsible for prefab “panel” housing estates, took up a position of entrenched hostility to contemporary architecture. While at the level of diagnosis of the dismal state of the residential or urban environment the experts and the public were in many respects in agreement, their ideas on new buildings in historically valuable localities were essentially at odds. The general public mostly preferred the competition entries that used a historicising morphology and a creative but restorative approach, and vigorously rejected soc-modernist and post-modernist proposals. The bitter debate about the re-building of the Town Hall was not conducive to deeper thinking on the mechanisms of architectural participation, and in this sense the affair differed from the concurrent attempts to save Prague’s old suburb of Žižkov. Indeed, the Old Town dispute and the public attacks on contemporary architecture that it involved were one reason why after the Velvet Revolution, professionals for a long time tended to avoid the subject of democratic architectural participation.

CS

Přestože soutěž na dostavbu pražské Staroměstské radnice z roku 1987 nepřinesla průlomové architektonické vize, vyvolala vypjatou veřejnou debatu. Článek rozebírá politické kontexty této debaty a zkoumá proměny vztahu mezi architekty a laiky na sklonku reálně socialistického Československa. Debata o Staroměstské radnici probíhala v době, kdy do Prahy začaly pronikat prvky sovětské glasnosti. Glasnosť přinesla impuls k politizaci československé společnosti, umožnila laikům poměrně otevřenou kritiku tam, kde nehrozilo zpochybnění samotných základů režimu, a zároveň narušila dosavadní rovnováhu mezi architekty-experty a „statisticky zprůměrovanými“ uživateli staveb. Uživatelé staveb, které si architekti zvykli vnímat jako „tichého“ spojence při vyjednávání se stavebním sektorem zodpovědným za panelovou výstavbu, zaujali u příležitosti staroměstské soutěže pozici nelítostného soudce nad soudobou architekturou. Zatímco v úrovni diagnózy neutěšeného stavu obytného či městského prostředí se experti a laici v mnohém shodovali, jejich představy o novostavbách v historicky cenných lokalitách se zásadně rozcházely. Široká veřejnost vesměs preferovala ty soutěžní propozice, které vsadily na historizující tvarosloví a rekonstrukční tvůrčí přístup, a rázně zavrhla návrhy socmodernistické a postmodernistické. Rozjitřená debata o dostavbě radnice nenahrávala hlubšímu promyšlení mechanismů architektonické participace, což kauzu odlišuje od paralelně probíhajících pokusů o záchranu pražského Žižkova. Právě za nezdarem soudobé architektury lze ve staroměstském klání spatřovat jeden z důvodů, proč bylo téma demokratické architektonické participace po sametové revoluci dlouho na okraji odborného zájmu.

2

Architecture and public opinion polls in Czechoslovakia shortly after the Second World War

100%

Guzik H., Domin J.

Umění (Art)

|

2018

|

vol. 66

|

issue 3

175-192

EN

In 1945-1948, a period of hybrid democracy and building of the welfare state, Czech architects and planners began asking how ‘our workers’ actually want to live. To ascertain the opinions and preferences of future residents of planned mass housing developments, they began to use public opinion polls. In Czechoslovakia, these surveys were conducted less frequently and a few years later than in Great Britain, Scandinavia, or France. However, they still provide a noteworthy and relatively comprehensive source of information. Polls, carried out around the time of the Two-year Economic Plan (1947-1948), were seen by functionalists as a foundation of democratic legitimacy of their work, an element that placed architectural design in the very centre of the new popular rule. The inclusion of statistically processed requirements of ‘our workers’ into the design process corresponded to the then common perception of architecture as a scientific field, which was meant to build on collectively elaborated and objectified findings. Paradoxically, however, the voice of ‘our workers’ was often considered by expert circles to be not qualified enough, and therefore not binding. Experts believed that popular masses were incapable of understanding the long-term perspective of mass housing construction or the course of welfare state development in general. And therefore, the wishes of future residents were subjected to strict filtration - only some of them were seen by sociologists, architects and investors as justified. Poll results thus influenced the form of built houses only occasionally. For architects and planners, public opinion polls also revealed areas in which ‘our workers’ should be re-educated, fully in the spirit of the technocratic social engineering of early post-war years.

CS

V letech 1945-1948, v době hybridní demokracie a bu- dování sociálního státu, se čeští architekti a plánovači začali ptát, jak si vlastně přejí bydlet „naši pracující“. Ke zjišťování názorů a preferencí budoucích uživatelů plánované hromadné bytové výstavby začaly sloužit průzkumy veřejného mínění. V Československu byla takováto šetření sice méně četná a proběhla o pár let později než ve Velké Británii, Skandinávii a Francii, přesto poskytují pozoruhodný a poměrně ucelený materiál. V anketách, provedených v období vymezeném zhruba dvouletým hospodářským plánem (1947-1948), spatřovali funkcionalisté zdroj demokratické legitimity své práce, prvek, který architektonické navrhování situoval do samého centra nové lidovlády. Zahrnutí statisticky zprůměrovaných potřeb „našich pracujících“ do pracovního postupu při navrhování budov odpovídalo zároveň dobovému rozšířenému nazírání na architekturu jakožto na vědní obor, který má stavět na kolektivně vypracovaných, exaktních poznatcích. Paradoxem zde ovšem bylo, že hlas „našich pracujících“ nebyl expertními kruhy mnohdy považován za dostatečně kvalifikovaný, a tudíž ani závazný. Lidové masy si dle expertů nedokáza- ly uvědomit dlouhodobou perspektivu hromadné bytové výstavby či obecně možnosti a směřování welfare state. A proto byla přání uživatelů budoucí obytné výstavby podrobována přísné filtraci - jen některá z nich považovali sociologové, architekti a investoři za opodstatněná. Výsledky šetření tak ovlivnily podobu realizovaných domů pouze příležitostně. Průzkumy veřejného mínění zároveň architektům a plánovačům rozkrývaly pole pro kulturní osvětu a převýchovu „našich pracujících“, plně v duchu technokratického sociálního inženýrství raných poválečných let.

3

Kolektivní domy a sociální politika českých průmyslových podniků v letech 1939-1953

100%

Guzik H.

Umění (Art)

|

2013

|

vol. LXI

|

issue 1

33-56

EN

Right after the Second World War, two collective houses were built in the industrial towns of Litvínov and Zlín in what was then Czechoslovakia. Each building provided housing for families, a central dining hall, a nursery school, and a wide array of cultural and social services, all under just one roof. The architectural precursors of these two buildings were found in the USSR, Swedenand France, but the Czech koldomy (collective houses) originated independently of their counterparts abroad. They drew on sociological concepts of industrial towns developed by the management of the Baťa shoemaking enterprise in Zlín during the Nazi occupation. Inspired by German industrial sociology, the Baťa Company were looking at that time for ways in which to maintain social solidarity, stability, and the moral profile of its employees. The company’s management concluded that collective houses would be better than the garden city model of housing at generating social solidarity. This form of construction was well suited to the country’s new political-economic direction after 1945, which combined elements of capitalism, corporatism, and state socialism, and left industrial enterprises a certain degree of freedom in the area of social policy. The management of the national chemical enterprise Stalin Works wanted the construction of collective housing in Litvínov to signal the humanistic dimension of industrial enterprises in the socialist state. The rapid industrialisation of Czechoslovakia after 1948 ultimately led to the failure of both buildings. The mass relocation of employees broke down the stability of workplace collectives, and the voluntary emancipation of women through work, expressed in architectural form in both collective buildings, was supplanted by the forced feminisation of the labour force. Collective housing was met with little support even among architects, who found that the social goals of the state could be better fulfilled by cheap prefab housing estates than by the romantically singular collective houses.

CS

Hned po druhé světové válce vznikly v Litvínově a Zlíně, dvou českých průmyslových centrech, dva kolektivní domy. Oba pod jednou střechou spojovaly rodinné bydlení, ústřední jídelny, školky a širokou nabídku kulturních a společenských zařízení. Architektonické předchůdce obou realizací najdeme v SSSR, Švédsku či Francii. České koldomy se ovšem zrodily nezávisle na těchto zahraničních vzorech. Oba čerpaly ze sociologických konceptů průmyslových měst, které vypracoval management zlínského podniku Baťa v krizovém období nacistické okupace. Firma Baťa, inspirovaná německou průmyslovou sociologií, tehdy hledala cesty, jak zajistit sociální soudržnost, stabilitu a mravní profil své zaměstnanecké základny. Vedení podniku usoudilo, že kolektivní domy jsou schopné generovat sociální integritu lépe, než to dokázal model zahradního města. Výstavbě českých koldomů po roce 1945 nahrával nový politicko-ekonomický kurz země, který spojoval prvky kapitalismu, korporativismu a státního socialismu a který průmyslovým koncernům ponechával jistou míru svobody ohledně podob sociální péče. Vedení Stalinových závodů a firmy Baťa chtělo výstavbou koldomů v Litvínově a Zlíně vyjádřit především humanistický rozměr průmyslového podniku v obrozeném státě. Překotná industrializace Československa po roce 1948 vedla nakonec k nezdaru obou realizací. Hromadné přesuny zaměstnanců nabourávaly stabilitu pracovních kolektivů a dobrovolnou pracovní emancipaci žen, architektonicky vyjádřenou v obou koldomech, vystřídala násilná feminizace pracovních týmů. Kolektivní domy nenašly silnou oporu ani u architektů, pro něž sociální cíle státu naplňovala levná prefabrikovaná sídliště lépe, než to dokázaly romantické unikáty koldomů.

Refine search results

3 Umění (Art)

3 Guzik H.

1 Domin J.

1 2020

1 2018

1 2013

Lidové mínění, glasnosť a soutěž na dostavbu pražské Staroměstské radnice

Architecture and public opinion polls in Czechoslovakia shortly after the Second World War

Kolektivní domy a sociální politika českých průmyslových podniků v letech 1939-1953