Results found: 2

Search results

Sort By:

Limit search:

From ymago to imago contrefacta : The Depiction of Reality in Central Europe in the Late Middle Ages

100%

Grzęda M.

Umění (Art)

2014

vol. LXII

issue 4

318-333

Around the year 1500, in German-speaking lands the word conterfait began to be used to describe a portrait, a likeness, or an imitation. Equivalents of this expression soon emerged in other languages. New techniques of reproduction began to disseminate rapidly during the print revolution and introduced the notion of conterfait to characterise a credible likeness, i.e. an image representing the actual appearance of a person or a thing. The appearance of this word in the vocabulary of terms used to describe an image’s relation to reality marks an important paradigm shift: it indicates the moment when the art of portraiture commonly began to be viewed as the skill of producing a corporeal likeness. Yet the question remains: how was the issue of mimesis understood before the print revolution? What role did reality reflected in an image play before the word conterfait came to be used? In an attempt to answer these questions, this article devotes special attention to one text, Regulae Veteris et Novi Testamenti, written around 1390 by Czech priest and ecclesiastic reformer Matthias of Janov. Matthias, revealing the negative view he took of images, highlighted their material character and emphasised the circumstances of their production, in which a decisive role was played by taste (beneplacito) and the imagination (fantasia) of the painter. He also stressed the role of memory as an important instrument of artistic production and thus identified mimesis in contemporary images. According to Matthias, the artist created works on the bass of his own fantasmata, the images of things that he himself saw and heard. These become impressed in the treasury of the artist’s memory and he can draw on them according to his own will and wishes. Portraiture in his day was therefore to be understood in terms of memorisation and a reworking of elements of reality by the artist, rather than as a simple reflection of a sitter’s external appearance.

Kolem roku 1500 se v německy mluvících zemích začalo používat slovo conterfait pro pojmenování portrétu, podobizny nebo nápodoby. Brzy se objevily jeho ekvivalenty i v dalších jazycích. Nové techniky reprodukování a rozmnožování, rychle se šířící v období prvotního rozmachu knihtisku, přinesly s sebou pojem conterfait, vhodný k označení věrohodné podobizny, tj. obrazu zachycujícího skutečný vzhled osoby nebo předmětu. Výskyt tohoto slova ve slovníku pojmů charakterizujících vztah obrazu ke skutečnosti poukazuje na změnu paradigmatu: označuje moment, v němž portrétní umění začalo být běžně považováno za dovednost vytvářet fyzickou podobu. Pak zbývá otázka: jak byla chápána problematika mimesis před rozšířením knihtisku? Jakou roli hrála skutečnost reflektovaná na obraze předtím, než se začal užívat pojem conterfait? Při hledání odpovědí na tyto otázky bude věnována zvláštní pozornost spisu Regulae Veteris et Novi Testamenti z doby kolem roku 1390, jehož autorem je Matěj z Janova, český kazatel a církevní reformátor. Matěj z Janova, zastánce odmítavého postoje k obrazům, poukazoval na jejich materiální charakter a zdůrazňoval, že vznikají za podmínek, při nichž rozhodující je malířův vkus (beneplacito) a invence (fantasia). Mimochodem také zdůrazňuje úlohu paměti jako důležitého nástroje umělecké tvorby, a tak identifikuje mimesis v současných obrazech. Podle Matěje z Janova malíř vytváří svá díla podle fantasmat, obrazů věcí, které sám spatřil a slyšel. Ta jsou uložena v pokladnici jeho paměti a může je použít dle vlastní vůle, jak se mu zlíbí. Portrétování proto musí být chápáno spíš jako činnost umělce spočívající v zapamatování a přepracování prvků skutečnosti než jako pouhý odraz vnějšího vzhledu portrétované osoby.

Façade of the House at the Stone Bell and a new paradigm of representation

100%

Grzęda M.

Umění (Art)

2017

vol. 65

issue 3

The paper discusses possible sources of inspiration for the sculptural decoration of the façade of the House at the Stone Bell in Prague, that is the figures of a king and queen seated on thrones and accompanied by two standing men-at-arms. The sculptural ensemble, created with all probability ca. 1310–1315, is associated with the actual Bohemian royal couple - John of Luxemburg and Elizabeth of Přemyslid shown together with two armed men, thus evoking rituals of their appearance in public. What is astonishing here, is a bold decision of exhibiting the statues of the king and queen directly before the eyes of their subjects; rather than appeal to traditional, ecclesiastical justifications for the use of images, this sculptural program set sovereigns’ representations in distinctly public space. This makes it close in character to sculpted ensembles founded in Paris by members of the French royal family from the Capetian dynasty, and especially by Philip IV the Fair. The article states that the concept of the façade in question results from a new - burgeoning in Capetian France - paradigm of representation in which those who shared in sacral kingship could be represented by sculpted, three-dimensional images not only due to strictly religious motivations but also institutional ones.

Refine search results

2 Umění (Art)

1 2017

1 2014

2 Grzęda M.

Search results

From ymago to imago contrefacta : The Depiction of Reality in Central Europe in the Late Middle Ages

Façade of the House at the Stone Bell and a new paradigm of representation