Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 7

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

The Publiv Servants' Colony in Dejvice, Prague, and the New Ideal of Urban Morphology : Anomaly or Paradigmatic Change?

100%
Vybíral J.
Umění (Art)
|
2015
|
vol. LXIII
|
issue 5
363-384
EN
This study deals with a public servants’ colony consisting of 114 one-storey houses built in Dejvice, Prague, in 1921–1922. One of the first Zeilenbau housing projects in Central Europe, the colony was meant to provide a healthier alternative to the densely packed, closed blocks of flats characteristic of large cities. The study presents the project in its historical context, analyses its concept of urban planning, and tries to find out why it has not yet been adequately dealt with in art-historical discussions. The project’s progressive approach to urban planning and its architectural design were not the result of an autonomous creative initiative, but rather came about as a provisional response to the pressure of an unparalleled housing crisis. Czech urban planners consequently viewed it merely as an ‘anomaly’ and not as a model for future strategies. The study deals with the authorship of the project and ascribes both the planning of the colony and the design of its brick house to Rudolf Hrabě, an engineer at the City Construction Office. However, the intellectual author of the idea to design the wooden groups of four houses, which were published as the work of architects František Ložek and Václav Novák, is identified in the study as their teacher Jože Plečnik, who probably also contributed to the designs of two other structures that were part of the colony: a school and a laundry.
CS
Úřednická kolonie v Praze-Dejvicích sestávající ze 114 jednopatrových domů byla vybudována v letech 1921–1922. Toto sídliště patřilo ve střední Evropě k prvním realizacím řádkové zástavby, která měla poskytnout zdravější alternativu vůči husté velkoměstské struktuře s uzavřenými bloky činžovních domů. Studie představuje toto dílo v historických souvislostech, analyzuje jeho urbanistickou koncepci a současně hledá odpověď na otázku, proč se do dnešní doby nestalo součástí historických vyprávění. Progresivní urbanistické a architektonické řešení totiž nebylo výsledkem autonomního tvůrčího záměru, nýbrž vzniklo jako levné a rychlé provizorium pod tlakem bezpříkladné bytové krize. Proto je čeští urbanisté vnímali jen jako „anomálii“, a nikoliv vzor pro budoucí řešení. Studie se zabývá autorstvím tohoto významného počinu a urbanistické řešení kolonie i plány cihlových domů připisuje inženýru městského stavebního úřadu Rudolfu Hraběti. Jako ideového původce dřevěného čtyřdomku, publikovaného jako dílo architektů Františka Nováka a Václava Ložka, však autor studie identifikuje jejich učitele Jože Plečnika, který se pravděpodobně podílel i na projektu dalších staveb kolonie – školy a prádelny.
2
Content available remote

Die Uniformität der modernen welt versus Genius Loci : Friedrich Ohmann udn Otto Wagner im Wettbewerb

100%
Vybíral J.
Umění (Art)
|
2015
|
vol. LXIII
|
issue 1-2
55-65
EN
There was no vision of a revolutionary turn to utilitarian values behind the conception of modernism Viennese architect Friedrich Ohmann embodied in his work, unlike the case of Otto Wagner. Ohmann’s modernism was evolutionary, based on a dialectic synthesis of the best ideas from the past with contemporary types of construction and structure. Ohmann and Wagner differed also in their approach to genius loci. While Wagner embraced the ‘uniformity and democracy’ of the modern lifestyle, Ohmann strove for ‘proper integration into the face of the town or landscape’. Ohmann’s work must be interpreted through the notion of architecture’s ability to engage in a dialogue with its environment both in the direct physical sense and in the sense of a collective historical consciousness. The author of this article examines the design of Ohmann’s idea of contextual architecture through the example of the Colonnade in Karlovy Vary built in 1909–1913. In this project Ohmann responds to the morphology of this spa town and to its local architectural tradition, and particularly to the classicism of the 1830s. The Colonnade is all the more interesting in that it was created in a confrontation with projects by Otto Wagner and other modern architects, who all took part in the same architectural contest in 1906. The author argues that Ohmann’s respect for the physical context and the cultural memory of a place was not indicative of a conservative outlook on his part, and that, on the contrary, a consistent contextual tradition existed even within the modernist movement and that contextual and acontextual approaches cannot simply be presented as an attribute of an anti-modernist or modernist position.
CS
Pojetí modernity, které svým dílem reprezentuje vídeňský architekt Friedrich Ohmann, nepředpokládalo revoluční obrat k užitkovým hodnotám, jako tomu bylo ve tvorbě Otto Wagnera. Ohmannova modernita byla evoluční – založená na dialektické syntéze nejlepších idejí minulosti se současnými stavebními typy a konstrukcemi. Oba architekti se od sebe lišili také svým postojem ke geniu loci. Zatímco Wagner vyznával „uniformitu a demokratičnost“ moderního životního stylu, Ohmann se snažil o „správné začlenění do obrazu města, do krajiny“. Schopnost architektury vést dialog se svým prostředím, a to jak v bezprostředním fyzickém smyslu, tak ve významu kolektivního historického vědomí, představuje zásadní východisko pro interpretaci Ohmannova díla. Autor zkoumá strategie Ohmannova kontextuálního architektonického myšlení na příkladu lázeňské kolonády v Karlových Varech z let 1909–1913. Tento projekt vytvořil Ohmann jako odpověď na morfologické poměry lázeňského města a na místní stavební tradici, konkrétně na klasicismus třicátých let 19. století. Dílo je o to zajímavější, že vzniklo v konfrontaci s projekty Otto Wagnera a dalších moderních architektů, kteří se účastnili projekční soutěže z roku 1906. Příspěvek dokazuje, že Ohmannův respekt k fyzickému kontextu a kulturní paměti místa nebyl projevem konzervativního smýšlení, nýbrž že i v rámci moderního hnutí existovala souvislá kontextuální tradice a že kontextuální či akontextuální chování nelze jednoduše prezentovat jako atribut antimodernistických či modernistických pozic.
3
Content available remote

Ohmann versus Grisebach : Der Streit um das Urheberrecht im Jahre 1897

100%
Vybíral J.
Umění (Art)
|
2013
|
vol. LXI
|
issue 3
221-231
EN
The Museum of Industry in Liberec, built in 1897–1898, is noteworthy as a unique creative achievement and as an example of the ‘didactic collage’, which at the turn of the 20th century was a popular technique for presenting works of art in a museum. No less worthy of interest is the history of the building itself, as it provides an illustration of the politicisation of the stylistic trends of late historicist architecture and of the hidden mechanisms of how things worked in the art trade. The winner of the competition to design the museum, which was held in 1895, was Friedrich Ohmann (1858–1927), at the time a professor at the Arts and Craft School in Prague. He was commissioned with drawing up a project for its construction. However, when he failed to submit the work by the set deadline, the museum’s administrative board sent his unfinished plans to the prominent Berlin-based architect Hans Grisebach (1848–1904), who drew up his own plans on their basis. This shameful action caused a scandal of unexpected proportions, and with the help of some architectural magazines in Vienna Ohmann succeeded at getting himself listed as a co-author of the completed structure and the administrative board paid him a fee for the plans he had prepared. This controversy thus represents the first known and relatively successful conclusion to a battle waged in defence of intellectual property and artistic autonomy against external pressures from powerful authorities. It was not a duel within the field of artistic production, like that engaged in between competitors seeking a commission or some permanent post. Ohmann did not take on Grisebach, but the museum’s administrative board, which failed to meet its obligations to him. And while the architect was also concerned with his financial interests, he waged his battle chiefly for the symbolic capital that was his due as the creator of an art work. The sanctions that, with the backing of the professional corporation and a lawyer, he was able to threaten the party that organised the competition with, which included discrediting them and even legal action, were available to him thanks to the law of copyright, which at that time represented an imperfect but nonetheless sufficient means of protecting his legitimate claims.
CS
Průmyslové muzeum v Liberci z let 1897–1898 si zaslouží pozornost jako jedinečný tvůrčí výkon a příklad „didaktické koláže“, jež na přelomu 19. a20. století představovala oblíbený způsob muzejní prezentace uměleckých děl. Neméně pozoruhodné jsou dějiny stavby, ilustrující politizaci stylových modů architektury pozdního historismu, jakož i skryté mechanismy uměleckého provozu. Ze soutěže na projekt muzea, která proběhla v roce 1895, vyšel jako vítěz tehdejší profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze Friedrich Ohmann (1858–1927) a byl také pověřen vypracováním prováděcího projektu. Když však neodevzdal dílo ve stanoveném termínu, muzejní kuratorium jeho rozpracované plány poslalo významnému berlínskému architektu Hansi Grisebachovi (1848–1904), který na jejich podkladu vypracoval vlastní návrh. Toto ostudné chování vyvolalo skandál nečekaných rozměrů a Ohmannovi se pomocí vídeňských architektonických časopisů podařilo dosáhnout toho, že byl uveden jako spoluautor dokončené stavby a že mu kuratorium vyplatilo honorář za přepracování plánů. Tento spor tak představuje první známé a k relativně úspěšnému závěru dovedené utkání, svedené na obranu duchovního vlastnictví a umělecké autonomie před vnějšími tlaky ze strany mocenských instancí. Nebyl to boj uvnitř pole umělecké produkce, jaký vedou konkurenti usilující o zakázky či trvalejší posty. Ohmann nezápolil s Grisebachem, nýbrž s muzejním kuratoriem, které vůči němu nesplnilo své závazky. Jakkoliv stranou nestály ani architektovy ekonomické zájmy, jeho utkání bylo primárně svedeno o symbolický kapitál, jenž mu náležel jako původci uměleckého díla. Sankce, tedy diskreditaci, a dokonce soudní postih, jimiž s podporou stavovských korporací a právního zástupce hrozil vyhlašovatelům soutěže, mohl uplatnit zejména díky instanci autorského práva, které tehdy představovalo nedokonalou, leč přece postačující ochranu jeho oprávněných nároků.
4
Content available remote

František Schmoranz Jr. and the reception of Islamic architecture in Central Europe

100%
Vybíral J., Jones P.
Umění (Art)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 4
416-437
EN
The Islamic past and present only became a fundamental topological part of the Western image of Egypt in the latter half of the 19th century. This was in part due to the development of Oriental studies as a research discipline, the wide range of travel possibilities, and the social and cultural transformation of the Middle East as it sought its modern identity. Islamic forms that had previously been overlooked began to assert their presence as means of architectural representation at world exhibitions, where they competed with replicas of ancient monuments. One of the actors in this process was the Austrian architect of Czech origin František (Franz) Schmoranz Jr. (1845–1892), who designed the Egyptian pavilion at the 1873 Vienna World’s Fair. Schmoranz became thoroughly acquainted with Islamic architecture during repeated stays lasting several months in Cairo, and upon his return worked in Vienna as a respected expert and promoter. He organised several exhibitions of Islamic architecture for the Austrian Museum of Arts and Industry, and created a collection of glass vessels decorated with oriental arabesques for the Exposition Universelle in Paris in 1878. Though he did not publish any research outcomes, as an architect and designer he was one of the pioneers of archeologically based Orientalism. Unlike most Europeans, his appreciation of Islamic art was not restricted to two-dimensional decoration. Schmoranz significantly expanded the radius of the possible reception of the Orient by introducing the Western public to the residential qualities of the Arab home, thus satisfying the growing need for ‘interiority’ in the industrial society of the 19th century. This article deepens and clarifies our knowledge of the life, work and ambitions of this artist, primarily by focusing on the issue of cultural transfer in connection with the 1873 Vienna World’s Fair. It seeks to answer the question of how the building designed by Schmoranz met the expectations aroused in Central Europe by contact with the Orient. In addition, by means of an investigation into the reception of Islamic material culture, the author wishes to contribute to the discussion of alternative forms of Orientalist thinking, which has up till now been predominantly the domain of linguistic and literary research.
CS
Islámská minulost a současnost se podstatnou topologickou součástí západního obrazu Egypta staly až hluboko ve druhé polovině 19. století. Podíl na tom měl rozvoj vědecké orientalistiky, široká nabídka cestování i sociální a kulturní transformace blízkovýchodního regionu hledajícího svou moderní identitu. Dříve podceňované islámské formy se začaly prosazovat jako prostředky architektonické reprezentace na světových výstavách, kde konkurovaly replikám starověkých památek. Jedním z aktérů tohoto procesu byl rakouský architekt českého původu František (Franz) Schmoranz ml. (1845-1892), podle jehož projektu byl uskutečněn Egyptský pavilon na výstavě ve Vídni v roce 1873. Schmoranz se s islámskou architekturou důkladně seznámil při svých opakovaných mnohaměsíčních pobytech v Káhiře a po návratu působil ve Vídni jako její uznávaný znalec a propagátor. Pro Rakouské muzeum pro umění a průmysl připravil několik expozic islámské architektury a pro světovou výstavu v Paříži 1878 vytvořil kolekci skleněných nádob zdobených orientálními arabeskami. Ačkoliv sám nepublikoval vědecké studie, jako architekt i designér patřil k průkopníkům archeologicky fundovaného orientalismu. Na rozdíl od většiny Evropanů se při studiu islámského umění neomezoval jen na plošnou dekoraci. Schmoranz podstatně rozšiřoval rádius možné recepce Orientu, neboť západní publikum seznamoval s obytnými kvalitami arabského domu a tak uspokojoval potřebu „interiority“, sílící v industriální společnosti 19. století. Příspěvek prohlubuje a zpřesňuje poznatky o životní dráze, tvorbě a záměrech tohoto umělce, a to primárně se zaměřením na problematiku kulturního transferu v souvislosti se světovou výstavou ve Vídni roku 1873. Hledá odpověď na otázku, jak Schmoranzem navržená stavba naplnila očekávání, jež kontakty s Orientem ve střední Evropě probouzely. Současně bylo autorovým přáním touto sondou do recepce islámské hmotné kultury přispět do diskuse o alternativních formách orientalistického myšlení, která zatím byla převážně doménou jazykovědného a literárního bádání.
5
Content available remote

"Ja habibi…". Z korespondence Františka Schmoranze mladšího

100%
Vybíral J.
Umění (Art)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 4
474-483
EN
František Schmoranz Jr. (1845–1892), an Austrian architect of Czech origin, was the founding director of the School of Applied Arts in Prague and one of the pioneers of scientifically based Orientalism in the 19th century. He spent several years studying Islamic architecture in Egypt, and upon his return to Europe became a recognised specialist in Oriental buildings and arts and crafts. In 1873, he designed the Egyptian pavilion for the Vienna World’s Fair. This issue presents fragments of both work-related and personal letters that he wrote, which are scattered around various Czech and Austrian archives. A large collection of papers is held by the Wienbibliothek im Rathaus. The letters addressed to the art historian Rudolf Eitelberger and the painter Bernhard Fiedler relate to the preparation of a historical exhibition of Islamic architecture that Schmoranz organised in 1876. A particularly fascinating letter is that sent to the architect Andreas Streit, informing him of goings-on behind the scenes during the election of a committee overseeing the ceremonial parade for the silver wedding of the Austrian royal couple in 1879, and of the tensions between Viennese artists that accompanied the election. From the correspondence stored in Czech archives, the issue includes letters from the National Museum’s collection addressed to the architect Josef Schulz and Vojtěch Náprstek, in which Schmoranz writes about his stay in Cairo. Schulz’s estate contains other of Schmoranz’s papers, from which we learn details of the preparation of an exhibition of Islamic architecture and Schulz’s efforts to reprise the exhibition in Prague. In other letters Schmoranz reports on his activities during the organisation of the Austrian exhibition at the Exposition Universelle in Paris, and recommends Viennese craftsmen to a colleague in Prague. Along with other material, Schmoranz’s letter to Karel Boromejský Mádl regarding the latter’s role as director of the School of Applied Arts in Prague has been preserved at the Museum of Czech Literature.
CS
Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845–1892) byl zakládajícím ředitelem Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v 19. století patřil k průkopníkům vědecky fundovaného orientalismu. Strávil v Egyptě několik let studiem islámské architektury a po návratu do Evropy se stal uznávaným specialistou na orientální stavby i umělecké řemeslo. V roce 1873 byl podle jeho projektu zbudován egyptský pavilon na světové výstavě ve Vídni. Edice představuje fragmenty jeho odeslané osobní i pracovní korespondence, které jsou rozptýleny v různých českých i rakouských archivech. Obsáhlý konvolut chová Wienbibliothek im Rathaus. Dopisy historiku umění Rudolfovi Eitelbergerovi a malíři Bernhardu Fiedlerovi se týkají přípravy historické výstavy islámské architektury, kterou Schmoranz organizoval v roce 1876. Velmi pozoruhodný je dopis architektu Andreasi Streitovi, který informuje o zákulisním dění při volbě výboru pro přípravu slavnostního průvodu k stříbrné svatbě rakouského panovnického páru v roce 1879 a o tenzích mezi vídeňskými umělci, které tuto volbu provázely. Z korespondence uložené v českých archivech jsou do edice zařazeny dopisy z fondu Národního muzea adresované architektu Josefu Schulzovi a Vojtěchu Náprstkovi, v nichž Schmoranz píše o svém pobytu v Káhiře. Schulzova pozůstalost obsahuje ještě další Schmoranzovy listy, z nichž se dozvídáme podrobnosti o přípravě expozice islámské architektury a o Schulzově snaze výstavu reprízovat v Praze. V dalších dopisech Schmoranz referuje o svých aktivitách při pořádání rakouské expozice na světové výstavě v Paříži nebo pražskému kolegovi doporučuje vídeňské řemeslníky. V Památníku národního písemnictví se mj. zachoval Schmoranzův dopis K. B. Mádlovi vztahující se k jeho roli ředitele Uměleckoprůmyslové školy v Praze.
6
Content available remote

Die Stilgeschichte in der Auffassung von Renate Wagner-Rieger

100%
Vybíral J., Bartilla S.
Umění (Art)
|
2022
|
vol. 70
|
issue 2
149-155
EN
Renate Wagner-Rieger’s Wiens Architektur im 19. Jahrhundert was one of the first empirical studies to accept the historicist architecture as a fully valid subject of art history. As this previously rather despised phenomenon began to attract the interest of scholars, Renate Wagner-Rieger’s studies served them as a guide in their efforts to produce a historically objectively interpretation. Historians of architecture adopted her scheme of periodisation and the descriptive tools that she used to characterise particular degrees of the style. Wagner-Rieger applied to 19th-century material the method of analysis of form that 20th-century architectural historians had developed for the study of earlier architecture, and this enabled her to turn attention from the decoration of facades to much more complex constellations of form. As she conceived it, however, form retained a marked measure of independence of external factors including economic and political conditions. Wagner-Rieger saw the history of art as the history of aspects of form and she identified periods in art on the basis of purely morphological observation on the model of classification in the natural sciences. This article focuses on the analysis of the conceptual framework of this kind of methodology, describes its genesis and critically assesses its adequacy. Wagner-Rieger identified with the orthodoxy represented particularly by Franz Wickhoff and Alois Riegl, which most of her contemporaries rejected. Her formalism appears extreme even in the context of the then Vienna School, which was quite conservative on questions of method. One inevitable consequence of this approach was the proliferation of discrepancies between Wagner-Rieger’s observations and the theoretical framework. The author points these out and shows the unsustainability of the reductive model of interpretation. Renate Wagner-Rieger’s book is a pioneering work on 19th-century architecture, but its strength and lasting value rests more on the method of singular observation and in analytical approach than on its universal judgments.
CS
Kniha Renate Wagner-Riegerové Wiens Architektur im 19. Jahrhundert patří mezi první empirické studie, které architekturu historismu akceptovaly jako plnohodnotný předmět dějepisu umění. Jak se dosud podceňovaný fenomén stával předmětem zájmu badatelů, studie Renate Wagner-Riegerové jim byly vodítkem v úsilí o historicky objektivní interpretaci. Historikové architektury přijali její periodizační schéma i deskriptivní nástroje, jež autorka používala pro charakterizování jednotlivých stylových stupňů. Wagner-Riegerová na materiálu 19. století aplikovala propracovanou metodu formové analýzy, kterou historikové architektury v průběhu 20. století používali při studiu starší architektury, čímž se jí podařilo přenést pozornost od dekorace fasád k mnohem komplexnějším formálním konstelacím. Forma si ovšem v jejím pojetí zachovala do značné míry svou nezávislost na vnějších faktorech včetně ekonomických a politických poměrů. Wagner-Riegerová dějiny umění chápala jako dějiny formálních aspektů a po příkladu přírodovědeckých klasifikací vytvářela umělecké periody z čistě morfologických pozorování. Příspěvek se zaměřuje na analýzu konceptuálního rámce takového metodického uvažování, ukazuje jeho genezi a kriticky zkoumá jeho teoretickou přiměřenost. Wagner-Riegerová se hlásila k ortodoxii, kterou reprezentovaly zejména osobnosti Franze Wickhoffa a Aloise Riegla, s níž se její vrstevníci vesměs neztotožňovali. Její formalismus se jeví jako krajní i v kontextu tehdejší, v otázkách metody poměrně konzervativní Vídeňské školy. Nevyhnutelným důsledkem tohoto přístupu byly diskrepance autorčiných pozorování a teoretického rámce, na něž autor studie upozorňuje a jež ukazují neudržitelnost reduktivního interpretačního modelu. Kniha Renate Wagner-Riegerové je průkopnickým dílem o architektuře 19. století, ale její síla a nadčasová kvalita spočívá spíše v metodě singulárních pozorování a v analytickém přístupu nežli v univerzálních soudech.
7
Content available remote

Sigfried Giedion’s early years and the Jewish unconscious

100%
Vybíral J., Tharp M.
Umění (Art)
|
2023
|
vol. 71
|
issue 2
106-120
EN
Sigfried Giedion (1888–1968) was one of the ‘canonical’ historians of modern architecture, whose judgment determined which creative achievements in the discipline were considered relevant. His 1941 book Space, Time and Architecture became required reading for architects and art historians for almost half a century and remains one of the best-selling books on modern architecture. But Giedion was not only a historiographer and promoter of the avant-garde. As the long-serving Secretary General of CIAM, he was also a key witness and actor on the architectural scene. Recent scholarship on Giedion has therefore ignored the structuralist postulate of textual autonomy and divided its attention equally between his literary achievements and personal life, or the external factors that influenced his thinking and writing. This biographical study focuses on Giedion’s early years in Prague and Vienna, which have hitherto been neglected by art historians. It provides a wealth of micro-historical insights into the family background and social and cultural networks underpinning his personal development and later professional career. The study also addresses Giedion’s traumatic experience, which may shed light on his texts and activities within the international architectural community. This trauma is linked to Giedion’s Jewishness and the racial antisemitism he encountered as a young man.
CS
Sigfried Giedion (1888–1968) byl jedním z „kanonických“ historiků moderní architektury, jejichž úsudek určoval, který tvůrčí počin v této disciplíně bude shledán relevantním. Jeho kniha Space, Time and Architecture z roku 1941 se téměř na půl století stala povinnou četbou pro architekty a historiky umění a dodnes patří k nejprodávanějším publikacím o moderní architektuře. Giedion však nebyl jen historiografem a propagátorem avantgardy, nýbrž jako dlouholetý generální sekretář CIAM také klíčovým svědkem a ústředním aktérem dění na architektonické scéně. Novější giedionovské bádání proto nedbá na strukturalistický postulát autonomie textu a svou pozornost rovnoměrně dělí mezi autorovy literární výkony a osobní život, případně vnější faktory, které měly dopad na jeho přemýšlení a psaní. Tato biografická studie se zabývá Giedionovými ranými lety v Praze a ve Vídni, které dosud stály stranou zájmu historiografie umění. Přináší množství mikrohistorických poznatků o rodinném zázemí a sociálních či kulturních sítích, které tvořily podhoubí jeho osobního růstu a pozdější profesionální dráhy. Studie rovněž odkrývá existenciální prožitek mladého Giediona, jehož uchopení může přispět k hlubšímu porozumění jeho textů a aktivit v rámci mezinárodní architektonické komunity. Tímto prožitkem je trauma spojené s židovstvím a nutnost čelit rasovému antisemitismu.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.