Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: Libuše

Sort By:

Limit search:

Ve stínu Smetanovy Libuše: Fibichův Blaník a Národní divadlo

100%

Kopecký J., Ottlová M., Vomáčka I.

Hudební věda (Musicology)

2021

vol. 58

issue 1

76-119

The character of the output of Czech composers between the 1860s and 90s was determined to a considerable degree by competitions for new operas. The first such competition, announced by Count Harrach, was won by Smetana’s The Brandenburgers in Bohemia; another contest was linked with the planned opening of the National Theatre; the third one already aimed at augmenting the National Theatre’s repertoire (it was won by Zdeněk Fibich with The Bride of Messina, 1884); and the last in this series of competitions fell within the context of the Bohemo-Slavic Ethnographic Exhibition (1895). The present study concentrates on the second of these opera competitions, which was entered by three serious operas: namely, Smetana’s Libuše, Bendl’s Montenegrins, and Fibich’s Blaník. Though the main prize went predictably to Libuše, Bendl and Fibich ended up with both financial rewards and recommendations for their operas to be staged, which led to their subsequent acclaimed productions. Fibich’s Blaník is described here as a distinctive example of aspirations to follow up the endeavour initiated by Bedřich Smetana. There, the comparison of Libuše and Blaník makes possible to reveal the original approaches present in Smetana’s opera, while at the same time confronting the actual work with expectations harboured by the general public. Where, at the stage of sketching Libuše, Smetana had already arrived at a clearly defined form of musical dra- ma, Fibich accepted the conditions set by his librettist, Eliška Krásnohorská and proceeded to adjust his grand opera concept to Wagnerian principles. The subsequent history of Fibich’s opera have even inspired a hypothesis about the sustained approximation of the composer’s initial concept to the model format of Smetana’s Libuše. Accordingly, detailed analysis is supplemented here by insights into the opera’s reception, and work with manuscript sources. The existing knowledge of a broader context is complemented here by additional information about the previously insufficiently explained attitude of Antonín Dvořák who – as seems to be corroborated by newly accessible sources – worked on his Dimitrij in the close vicinity of Libuše and Blaník, and yet decided to compete with these operas straight away in the National Theatre’s repertoire, without any prior confrontation.

Tvorbu českých skladatelů od šedesátých let po devadesátá léta 19. století do značné míry určovaly soutěže na opery. První operní konkurz vyhlásil hrabě Harrach a vyhrála ho Smetanova opera Braniboři v Čechách, další konkurz byl spjatý s plánovaným otevřením Národního divadla, třetí soutěž již měla doplnit repertoár Národního divadla (vyhrál Z. Fibich s operou Nevěsta messinská, 1884), poslední soutěž spadá do období Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Studie se zaměřuje na druhý operní konkurz, do kterého byly přihlášeny tři vážné opery: Smetanova Libuše, Bendlovi Černohorci a Fibichův Blaník. Ačkoliv hlavní cenu vyhrála, podle očekávání, Libuše, dostalo se Bendlovi a Fibichovi jak finančního ocenění, tak byly jejich opery doporučeny k provozování a posléze i s úspěchem přijaty. Fibichova opera Blaník je pojednána jako výrazný příklad pokračování ve snahách Bedřicha Smetany. Konfrontace Libuše a Blaníku umožňuje odkrývat originální řešení ve Smetanově díle a zároveň upozorňovat na očekávání ze strany publika. Jestliže Smetana prošel ve fázi skicování Libuše k jasnému hudebně dramatickému tvaru, Fibich přijal podmínky své libretistky Elišky Krásnohorské a postupně velkooperní koncepci upravoval podle zásad wagnerianismu. Další osudy Fibichova díla dokonce zakládají hypotézu o neustálém přibližování původní koncepce k ideálu Smetanovy Libuše. Zevrubná analýza je proto doplněna vhledem do recepce díla a prací s rukopisnými prameny. Širší kontext doplňuje doposud neuspokojivě vysvětlené jednání Antonína Dvořáka, který – jak se zdá díky nově přístupným pramenům – tvořil svého Dimitrije v těsné blízkosti Libuše a Blaníku, avšak rozhodl se těmto operám konkurovat přímo v repertoáru Národního divadla.

The portrayal of Princess Libuše in nineteenth-century German and Czech opera librettos

75%

Fránek M., Futtera L., Vomáčka I.

Hudební věda (Musicology)

2021

vol. 58

issue 4

471-510

Princess Libuše as a character in Central European operas from the 17th – 20th centuries represents a remarkable phenomenon which is yet to be comprehensively charted. The focus of the present study is on three German librettos dating from the 1810s and 20s (Heinrich Eduard Josef von Lannoy: Libussa, Böhmens erste Königin, 1819; Joseph Karl Bernard: Libussa, 1823; Johann Ludwig Choulant: Libussa, Herzogin von Böhmen, 1823), and three, or more precisely, four Czech librettos (Josef Krasoslav Chmelenský: Libušin sňatek, 1832; Josef Wenzig: Libuše, 1866/1881; Ema Destinnová: Kněžna Libuše, 1913; Nastolení Libušino, 1923). Using a comparative perspective, the text concentrates on motivic analysis of the librettos which it sets into the German and Czech literary contexts. At the same time, the study explores the differences of approach to the character of Princess Libuše between the German and Czech milieus. Whereas in the cases of the German-language librettos the main concern was with providing a thrilling and romantic plot, the Czech librettos tended towards the genre of coronation opera whose political message would address both the rulers, and even more relevantly the people and nation, as a vehicle of knowledge about themselves, their past history, present condition, and future. In this respect, Bernard’s libretto is already markedly distinct from Chmelenský’s text, after which the Czech tendency towards the ceremonial culminates in Wenzig’s libretto as the realization of a “glorious tableau”, to ebb in Ema Destinnová’s work at a time by when it was already regarded by the majority of critics (if not its audiences) as anachronistic.

Postava kněžny Libuše v opeře střední Evropy 17. až 20. století představuje pozoruhodný a komplexně dosud nezmapovaný fenomén. Přítomná studie se zaměřuje na tři německá libreta vzniklá v desátých a dvacátých letech 19. století (Heinrich Eduard Josef von Lannoy: Libussa, Böhmens erste Königin, 1819; Joseph Karl Bernard: Libussa, 1823; Johann Ludwig Choulant: Libussa, Herzogin von Böhmen; 1823), a na tři, resp. čtyři libreta česká (Josef Krasoslav Chmelenský: Libušin sňatek, 1832; Josef Wenzig: Libuše, 1866/1881; Ema Destinnová: Kněžna Libuše, 1913; Nastolení Libušino, 1923). Studie se ve srovnávací perspektivě soustředí na motivický rozbor libret, která zasazuje do německého a českého literárního kontextu. Studie zároveň sleduje odlišnou funkci, kterou postava kněžny Libuše zaujímala v německém a českém prostředí. Zatímco v případě německojazyčných libret jde především o napínavý romantický děj, česká libreta směřují ke korunovační opeře, jejíž politické poselství se obrací jak k vládcům, tak především k národu, jenž jejich prostřednictvím sleduje sebe sama, svou minulost, přítomnost i budoucnost. Tímto aspektem se od Bernardova libreta zřetelně odlišuje již Chmelenského text, tendence k reprezentativnosti pak vrcholí ve Wenzigově libretu jako realizace „slavného tableau“ a doznívá u Emy Destinnové v době, když již byla značnou částí kritiky (nikoli však diváky) vnímána jako anachronismus.

Refine search results

2 Hudební věda (Musicology)

2 Vomáčka I.

1 Fránek M.

1 Futtera L.

1 Kopecký J.

1 Ottlová M.

2 2021

Search results

Ve stínu Smetanovy Libuše: Fibichův Blaník a Národní divadlo

The portrayal of Princess Libuše in nineteenth-century German and Czech opera librettos