Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: Moskva

Sort By:

Limit search:

"Křičel jsem: - Mrdat, mrdat!": Vítězslav Nezval a jeho poetika Moskvy

100%

Glanc T.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

2020

vol. 27

issue 3-4

576-590

In August 1934, poet and writer Vítězslav Nezval (1900–1958), a leading personality of the Czechoslovak inter-war art avant-garde and also a member of the Communist party, visited Moscow as one of the Western guests invited to the founding congress of the Union of Soviet Writers; one year later, he published a prosaic-essayistic reflection of his visit under the title The Invisible Moscow (Neviditelná Moskva. Praha: F. Borový, 1935). The purpose of the present study approached from a semiotic angle is to obtain access to the intentional meaning of this specific testimony concealed behind a factual description of events and environments. The author first outlines a broader socio-political context consisting in an intensive interest of Western left-wing intellectuals in the Soviet Union between the world wars and, on the other hand, in systematic efforts of the Soviet leadership to make use of this potential for their own benefit. Nezval ranked among artists who felt a priori sympathies toward the Soviet social experiment, and they are clearly seen in his text, although he himself declared that his intention was not to provide a testimony about the Soviet “objective reality”, which is what media reports or articles do. To understand Nezval’s work, the author believes it must be kept in mind that Nezval, while in the Soviet Union, was looking for, first and foremost, inspiration and connections with poetic and ideological principles he professed. Nezval’s cognitive method is intuition, free of any rational and critical reflections, and his creative principle is imagination, whose incarnation Nezval found in surrealism. The reality around him serves as a matter for a distillation of experiences occurring in a dream mode. This allows him to overlook or willfully interpret various phenomena related, for example, to the repressive aspect of Stalin’s regime or the onerous everydayness of the Soviet Union’s citizens. The author sees the dominant feature of this dreamlike experience and the line connecting seemingly incompatible segments of reality into all-embracing lyrical intoxication in an erotic principle. Nezval is excited by Moscow as an object of bliss, as a source of sexual arousal. This principle is offered to him as a key enabling an individual to cross the boundary of individualism and blend into the society as a bridge between the eternity of sexual ecstasy and the eternity of the classless Communist society, thus promising the fulfillment of human utopias. The author provides an analysis of the text of The Invisible Moscow in support of his conclusions, and links them to some period esthetic and philosophical concepts.

Básník a spisovatel Vítězslav Nezval (1900–1958), vůdčí osobnost československé meziválečné umělecké avantgardy a zároveň příslušník komunistického hnutí, v srpnu 1934 navštívil Moskvu jako jeden ze západních hostů ustavujícího sjezdu Svazu sovětských spisovatelů a v následujícím roce vydal prozaicko-esejistickou reflexi tohoto pobytu s názvem Neviditelná Moskva. Cílem předložené sémioticky pojaté studie je zjednat přístup k intencionálnímu smyslu této osobité výpovědi, který se skrývá za faktickým popisem událostí a prostředí. Autor nejprve přibližuje širší společensko-politický kontext, spočívající v intenzivním zájmu západních levicových intelektuálů o Sovětský svaz mezi světovými válkami a současně v systematické snaze sovětského vedení využívat tento potenciál ve svůj prospěch. Nezval patřil k umělcům, kteří cítili k sovětskému sociálnímu experimentu apriorní sympatie, a toto naladění je v jeho textu jasně patrné. Přitom ale sám deklaroval, že mu nejde o to poskytnout svědectví o tamní „objektivní skutečnosti“, jak tomu bývá v reportáži nebo publicistice. V zájmu porozumění je podle autora třeba vzít na vědomí, že Nezval hledal v sovětském Rusku především inspiraci a souvislost s poetickými a ideovými principy, které vyznával. Metodou poznání je pro něj intuice, osvobozená od racionální a kritické reflexe, a tvůrčím principem imaginace, jejíž ztělesnění našel Nezval v surrealismu. Vnější realita mu slouží jako materie k destilaci zážitků, jež se odehrávají v režimu snu. To umožňuje přehlížet nebo svévolně interpretovat různé jevy, související třeba s represivní stránkou stalinského režimu nebo s tíživou každodenností obyvatel. Dominantu tohoto snového prožívání a spojnici propojující zdánlivě neslučitelné oblasti reality do všeobjímajícího lyrického opojení nachází autor v erotickém principu. Pisatele Moskva vzrušuje jako objekt slasti a odhaluje v ní erotické vzrušení. V posledku se mu tento princip nabízí jako klíč umožňující jedinci překročit hranici individualismu a splynout se společenským celkem, jako most mezi věčností sexuální extáze a věčností beztřídní komunistické společnosti, a slibuje tak naplnění lidských utopií. Tyto své závěry autor dokládá textologickým rozborem Neviditelné Moskvy a vztahuje je k některým dobovým estetickým a filozofickým koncepcím.

Dcera, historička, "špionka" Sheila Fitzpatricková: nad vzpomínkami "jiné" revizionistky

75%

Adamec J.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

2023

vol. 30

issue 1

137-166

In the first part of his essay dedicated to the Australian historian Sheila Fitzpatrick, a world-renowned expert in the field of Soviet studies, the author presents the beginnings of her academic career. He makes ample use of her self-reflections from several decades' distance in the form of autobiographical publications, particularly A Spy in the Archives: A Memoir of Cold War Russia (Melbourne, Melbourne University Press 2013), which he supplements and contrasts with other secondary sources. What interests him most about Fitzpatrick's scholarly career is how she became an unorthodox and open-minded representative of the revisionist current in the historiography of Soviet communism, and how her initiatory research experience in Moscow in the late 1960s shaped her. Fitzpatrick was born in 1941 in Melbourne, where she spent her school years and studied history and music at university. Both her father, Brian Charles Fitzpatrick (1905-1965), and her mother, Dorothy Mary Fitzpatrick (née Davis, 1913-2001), were historians and left-wing activists, and the author traces how this family background influenced her and how she positioned herself in relation to it. As a gifted student, thanks to a scholarship, she went on to postgraduate studies at St. Antony's College, Oxford, from where she headed to the Moscow archives in 1966 on a study exchange. She spent three years there, on and off, culminating in a doctoral thesis on the People's Commissariat of Enlightenment (Narodnyi komissariat prosveshcheniia) under the direction of Anatoly Lunacharsky (1875-1933). In the context of the Sovietology of the time, burdened with schematic Cold War thinking, the author emphasizes Fitzpatrick's efforts to understand the Soviet system from the inside, through archival sources. He examines her "survival strategies" in a space defined by the surveillance and pressure of the Soviet authorities and the demands of Western academic institutions and portrays her embeddedness in an intellectual circle of Russian friends in which Lunacharsky's brother-in-law and secretary, Igor Sats (1903-1980), was a key figure. The author also examines the personal and professional dilemmas associated with the spy-mania of the era on both sides of the Iron Curtain, which the ambitious historian had to deal with.

V první části esejisticky laděného textu věnovaného australské historičce Sheile Fitzpatrickové, světově uznávané odbornici v oblasti sovětských studií, autor přibližuje počátky její akademické kariéry. Hojně k tomu využívá její sebereflexi z odstupu několika desetiletí v podobě autobiografických publikací, zvláště knihy A Spy in the Archives: A Memoir of Cold War Russia (Melbourne, Melbourne University Press 2013), které doplňuje a konfrontuje s dalšími sekundárními zdroji. Na její vědecké dráze ho především zajímá, jak se stala neortodoxní a otevřeně smýšlející představitelkou revizionistického proudu v historiografii sovětského komunismu a jak ji formovala iniciační badatelská zkušenost v Moskvě druhé poloviny šedesátých let. Fitzpatricková se narodila v roce 1941 v Melbourne, kde prožila školní léta a vystudovala na univerzitě historii a hudbu. Otec Brian Charles Fitzpatrick (1905–1965) i matka Dorothy Mary Fitzpatricková (rozená Davisová, 1913–2001) byli historici a levicoví aktivisté a autor sleduje, jak ji toto rodinné prostředí ovlivňovalo i jak se vůči němu vymezovala. Jako nadaná studentka díky stipendiu pokračovala v postgraduálním studiu na St. Antony’s College v Oxfordu, odkud v roce 1966 zamířila na výměnný studijní pobyt do moskevských archivů. Zde s přestávkami prožila tři roky a završila jej disertací o Lidovém komisariátu osvěty (Narodnyj komissariat prosveščenija) pod vedením Anatolije Lunačarského (1975–1933). V kontextu dobové sovětologie, zatížené schematickým uvažováním, autor zdůrazňuje úsilí Fitzpatrickové poznat a pochopit sovětský systém zevnitř, prostřednictvím archivních pramenů, zkoumá její „strategie přežívání“ v prostoru vymezeném dozorem a tlakem sovětských úřadů i nároky západních akademických institucí a vykresluje její zakotvení v intelektuálním okruhu ruských přátel, v němž byl pro ni klíčovou osobou Lunačarského švagr a tajemník Igor Sac (1903–1980). Pozornost věnuje také osobním a profesním dilematům ambiciózní historičky spojeným s dobovou špionomanií na obou stranách železné opony.

Refine search results

2 Soudobé dějiny (Contemporary History)

1 Adamec J.

1 Glanc T.

1 2023

1 2020

Search results

"Křičel jsem: - Mrdat, mrdat!": Vítězslav Nezval a jeho poetika Moskvy

Dcera, historička, "špionka" Sheila Fitzpatricková: nad vzpomínkami "jiné" revizionistky