Search results

1

The New Solomon : Architecture as the Embodiment of State Ideology and Political Practice in Early Modern Prague

100%

Kalina P.

Umění (Art)

|

2017

|

vol. 65

|

issue 1

26-36

EN

The Vladislav Hall (c. 1490-1502) in the Old Royal Palace of Prague Castle is well known to modern scholarship and belongs to the icons of medieval European architecture. Despite of this, the complex relationship between its form and its function was never satisfyingly described. Amazing is the fact that the structure was built in the time when the king did not reside in Prague. The Czech king Vladislav from the Jagiellonian dynasty was elected Hungarian king in 1490, and since this moment did not live in Prague but in Buda, the seat of his former rival — the late Hungarian king Matthias Corvinus. I argue that the spatial structure of the Palace represents a fixation of the power structure in the state as it was stabilized in this period of the Jagiellonian rule. The rooms adjacent to the Vladislav Hall were used for sessions of the Land Court (which was since the end of the 1480s the most important judicial institution in the kingdom), of the Chamber Court, and of the Court Tribunal, whereas to the East of the Hall there was the All Saints chapel. The portals leading to the chapel and court rooms were shaped as a hierarchical sequence, accentuating the importance of the sacred space and of the Land Court room as the Land court was in the hands of high aristocracy. At the same time, the double edicule of the room used spiral columns and twisted pilasters, suggesting the king’s role as a new Solomon — the guarantor of peace and justice for the kingdom. The spiral columns of the Solomon’s Temple were represented in a row of artifacts including the illustration from Schedel’s Weltchronik which could be easily accessible to the patrons of the building. As an immediate inspiration could serve the monument to Vladislav’s rival Matthias Corvinus created at the end of the 1480s at Matthias’ castle in Bautzen.

CS

Vladislavský sál (ca. 1490-1502) ve Starém královském paláci na Pražském hradě je modernímu bádání dobře znám a náleží k ikonám středověké architektury v Evropě. Navzdory tomu nebyly složité vztahy mezi jeho formou a funkcí nikdy uspokojivě vysvětleny. Překvapující je zde zejména skutečnost, že sál byl vybudován v době, kdy český král nesídlil v Praze. Vladislav z dynastie Jagellonců (českým králem od roku 1471) byl roku 1490 zvolen uherským králem a od té doby sídlil v Budíně, sídle svého někdejšího rivala — zesnulého uherského krále Matyáše Korvína. Domnívám se, že prostorová struktura Starého královského paláce fixovala mocenskou strukturu, jež byla vytvořena v tomto období jagellonské vlády. Místnosti sousedící s Vladislavským sálem byly využívány pro zasedání Zemského soudu, jenž byl od konce osmdesátých let 15. století nejdůležitější soudní institucí v zemi, komorního soudu a dvorského soudu, zatímco na východ od Vladislavského sálu stála kaple Všech svatých. Portály vedoucí ke kapli a k soudním místnostem byly navrženy jako hierarchická struktura zdůrazňující důležitost sakrálního prostoru a Zemského soudu, jenž byl v rukách nejvyšší šlechty. Zdvojená edikula portálu zároveň dostala točité pilastry a polosloupy, naznačující královu roli coby nového Šalamouna — záruky míru a spravedlnosti v království. Točité sloupy Šalamounova chrámu, které zde sloužily jako inspirace, byly reprodukovány řadou artefaktů včetně ilustrace ze Schedelovy Světové kroniky, jež byla snadno dosažitelná pro objednavatele stavby. Přímou inspirací pak mohl být památník Vladislavova soupeře Matyáše Korvína na jeho hradu v Budyšíně vytvořený na konci osmdesátých let 15. století.

2

Normalizační rovnice historika umění : trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985-1988

84%

Rusinko M.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2019

|

vol. 26

|

issue 4

494-521

EN

Drawing from rich documentary sources, the study provides, for the first time ever, a comprehensive explanation of the criminal case of Jaromír Neumann (1924–2001), a prominent Czech art historian, which stirred the academic community in Czechoslovakia and prompted various guesses and speculations among the public in the second half of the 1980s. At a general level, the study is not just a reflection of one remarkable life story and a professional downfall against the backdrop of the late Czechoslovak “normalization”, but it also touches upon issues of professional and ethical limits of scientific work which the authoress claims remain disturbingly topical even today, changes of the sociopolitical climate notwithstanding. The authoress first introduces Neumann as a leading researcher in the field of the history of Mannerism and Baroque in graphic arts, who soon stepped beyond initial Marxist starting points and in the 1960s and later made a significant contribution to improving the prestige of Czech (or Czechoslovak) art history both at home and abroad, his activities, contacts and research helping cross the symbolic Iron Curtain. Between 1960 and 1970, Neumann was the director of the Institute of Art Theory and History of the Czechoslovak Academy of Sciences; he was deposed as a result of “normalization” purges and subsequently employed as a researcher by the National Gallery in Prague. Being a charismatic and influential person, he enjoyed considerable popularity and trust, and his professional assessments and opinions were also influencing collecting activities of renowned personalities. At the same time, however, the authoress proves he was a secret collaborator of the State Security. In 1985, he was arrested and accused of illegal trade in antiquities; two years later, he (and others) was sentenced to five years in prison for proved speculation and usury. Based on his preserved criminal file, the study reconstructs circumstances of his criminal prosecution, lawsuit, and time spent in prison, but it also attempts to look into the motives and psychological condition of this complex and controversial personality. Due to the nature of the crimes he had perpetrated, Neumann failed to achieve a court rehabilitation and full “reacceptance” among the professional community even after the change of the political situation. While the criminal act of speculation was a transgression attributable to the very nature of the socialist regime, usury was and still is a serious crime, punishable according to today’s legal acts as well.

CS

Studie poprvé na základě bohatého dokumentárního materiálu v celistvé podobě objasňuje trestní případ význačného českého historika umění profesora Jaromíra Neumanna (1924–2001), který ve druhé polovině osmdesátých let zasáhl akademické kruhy v Československu a rozvířil různé dohady a spekulace i ve veřejnosti. V obecné rovině je pak příspěvek nejen reflexí jednoho pozoruhodného osudu a profesního pádu na pozadí doby pozdní československé „normalizace“, ale dotýká se otázek odborných a etických hranic vědecké práce, jež podle autorky zůstávají bez ohledu na změny společensko-politického klimatu znepokojivě aktuální dodnes. Autorka nejprve představuje Neumanna jako předního badatele na poli dějin výtvarného manýrismu a baroka, jenž brzy přesáhl původní marxistická východiska a během šedesátých i pozdějších let výrazně přispěl k tomu, že si české (respektive československé) dějiny umění vydobyly prestiž ve své zemi i v zahraničí, a svými aktivitami, kontakty a výzkumy pomáhal překračovat symbolickou železnou oponu. Neumann v letech 1960 až 1970 působil jako ředitel Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, v rámci „normalizačních“ čistek byl poté odvolán a zaměstnán jako vědecký pracovník Národní galerie v Praze. Jako charismatická a vlivná osobnost se těšil značné oblibě a důvěře, svými odbornými úsudky a názory ovlivňoval i sběratelské aktivity známých osobností. Zároveň však, jak autorka dokládá, hrál úlohu tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. V roce 1985 byl Neumann zatčen a obviněn z nelegálního obchodování se starožitnostmi, o dva roky později byl pak spolu s dalšími osobami odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně za prokázanou spekulaci a lichvu. Na základě dochovaného trestního spisu studie rekonstruuje okolnosti jeho trestního stíhání, soudního procesu a výkonu trestu, snaží se ale také nahlédnout motivace a psychický stav této složité a rozporuplné osobnosti. Vzhledem k povaze spáchaných trestných činů se Neumannovi ani po změně politických poměrů nepodařilo dosáhnout soudní rehabilitace a plného „znovupřijetí“ v odborných kruzích. Zatímco trestný čin spekulace byl dobově podmíněným deliktem vázaným na samu podstatu socialistického systému, lichva jako závažný společenský delikt zůstává trestná i podle dnes platných zákonů.

3

The Persistence of Poetry in Karel Teige’s Outlook

67%

Silverman T.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2021

|

vol. 18

|

issue 36

64-78

EN

Karel Teige’s enduring interest in the essence of poetry may help explain the outward promotion of his 1920s textual-visual works in contrast to his more muted treatment of the Surrealist photomontage collages that he produced from 1935 to 1951. Teige, a central figure of the Czechoslovak avantgarde, demonstrated throughout his voluminous theoretical pieces a continuous fixation on poetry. He wrote and published rationales for his earlier textual-visual works, yet left a lack thereof concerning his 374 Surrealist photomontages. Though Teige declared himself a Surrealist in 1934, Surrealism may not have interested him in the same way as Czechoslovak Poetism or the implementation of aesthetic concepts borrowed from his counterparts in Russia and Germany. In this essay, Teige’s proclamations about pictorial matters, poetry, modern art ideologies, typography, and the ‘inner model’ theory have been applied towards his pre-Surrealist, textual-visual works, in contradistinction to his later photomontages, to suggest why he did not promulgate the latter artworks to the same extent as the former. Examples of his 1920s picture poems in a lucid Poetist style present harmonized layouts of words, symbols, and cut-outs arranged into semiotic order. As a typographer, Teige stressed the importance of the ‘nature, rhythm, and flow’ of poetic texts, and his works also reveal careful reflection on the design of graphemes. It is, however, his fascination with linguistic matters, e.g. poetry and letters — a matter in which many of his Surrealist collages appear not to have taken much interest — that remains most obscure, lacking any contextual explanation. Suffused with fragmented corporeal forms and erotic imagery amid variegated scenery, Teige’s vivid post-1935 photomontages have drawn the attention and speculation of many art historians.

Refine search results

1 Slovo a smysl - Word & Sense

1 Soudobé dějiny (Contemporary History)

1 Umění (Art)

1 Kalina P.

1 Rusinko M.

1 Silverman T.

1 2021

1 2019

1 2017

The New Solomon : Architecture as the Embodiment of State Ideology and Political Practice in Early Modern Prague

Normalizační rovnice historika umění : trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985-1988

The Persistence of Poetry in Karel Teige’s Outlook