Search results

1

Hlávkův most : betonový produkt generační obměny

100%

Hnídková V.

Umění (Art)

|

2017

|

vol. 65

|

issue 1

37-52

EN

The Hlávka Bridge in Prague is in many respects a revolutionary construction. In spite of what is currently the more than problematic situation of the island of Štvanice and the major highway that degrades the value of the bridge visually, incontestably it introduced many aspects of completely ground-breaking cultural importance. The designs for the Hlávka Bridge (1909-1912) were prepared in the bridge department of the Prague Building Authority where the constructor František Mencl had successfully established himself at the beginning of the 20th century. Mencl invited the architect Pavel Janák to collaborate on the architectural shape of the bridge, even though Janák had not yet worked on a project of such a size. These two (very) young creators thus replaced an older conservative generation of builders who preferred traditional, well-tried construction principles. However, the bold assignment of the technological construction to the previously untested authors brought an extraordinary result from the point of view of innovative construction, progressive style, and even low costs. The daring decision to use concrete for all parts of the bridge, including most of the statuary, was a progressive solution in terms of both construction and material. The choice of concrete not only corresponded to current trends in bridge construction but at the same time contributed to a considerable reduction of the expenses of the construction. Last but not least, the use of concrete was accompanied by a radical transformation in style at the critical time when Pavel Janák was gradually reaching a decision to replace the Modernism of Otto Wagner with the new dynamic expression we are accustomed to call Cubist architecture. Even so, not even the explicitly Cubist elements in the form of the original bridge cabins that also serve as the plinths for Štursa’s statutes are as purely Cubist as might appear at first sight.

CS

Pražský Hlávkův most je v mnoha ohledech revoluční stavba. Přestože současná, více než problematická situace ostrova Štvanice i dopravní magistrály degraduje jeho vizuální hodnoty, zůstává most nesporným nositelem mnoha zcela přelomových kulturních významů. Hlávkův most (1909-1912) byl navržen v mostním oddělení pražského stavebního úřadu, kde se na počátku 20. století úspěšně prosadil konstruktér František Mencl. Ten přizval ke spolupráci na architektonické podobě stavby architekta Pavla Janáka, který se v té době však ještě nemohl prokázat žádnou větší realizací. Dvojice (velmi) mladých tvůrců tak nahradila konzervativní starší generaci stavitelů, upřednostňující tradiční, dostatečně prověřené stavební principy. Odvážné zadání technické stavby dosud neprověřeným autorům však přineslo mimořádný výsledek z hlediska inovativní konstrukce, progresivního stylu a nakonec i nízké ceny. Za konstrukčním i materiálovým řešení stálo smělé rozhodnutí pro použití betonu na veškeré součásti mostu, tedy včetně většiny sochařských děl. Volba betonu nekonvenovala jen s aktuálními trendy v mostním stavitelství, ale zároveň přispěla k výraznému snížení pořizovacích nákladů stavby. V neposlední řadě se zde beton stal nositelem radikální stylové transformace v přelomovém období, kdy Pavel Janák postupně dospěl k rozhodnutí nahradit wagnerovskou modernu novým dynamičtějším výrazem, který jsme si zvykli označovat jako architektonický kubismus. Přesto ani explicitně kubistické prvky v podobě původních mostních budek a zároveň soklů pro Štursovy sousoší nejsou tak ryze kubistické, jak by se mohly na první pohled zdát.

2

Juan Antonio Ramírez a ikonograﬁe místa

86%

Kolich T.

Umění (Art)

|

2017

|

vol. 65

|

issue 1

53-57

EN

Juan Antonio Ramírez (1948-2009) is one of the most interesting personalities in Spanish art history. One of his main professional interests was the iconography of place (la iconografía del lugar). Ramírez focused on the visualisation of fantastic and utopian buildings, architectural ekphrasis and film environments. He studied the development of the human architectural imagination and its sources and limits, as well as how it manifests itself and moves between the text, the image and the actual constructions. The article presented, Prostor a fantazie. Fantastická literatura versus fantastická architektura (Space and fantasy. Fantastic literature versus fantastic architecture, 1985), is the first translation into Czech of Ramírez’s work. It sums up several themes to which Ramírez devoted separate studies. Ramírez here compares fantastic literature with fantastic architecture and categorises possible kinds of interaction. He comes close to the methods of literary topology, analysing the descriptions of surroundings in several works of literature and showing how the fantastic aspect is demonstrated in them. He also devotes himself to the phenomenon of Solomon’s Temple, and to attempts to reconstruct it (by, for example, J. B. Villalpando) that originated as a creative association of Biblical texts, archaeological knowledge and architectural practice of the period. Ramírez also mentions the influence of these reconstructions on the settings of some Renaissance paintings. In conclusion, he examines architectural utopias in fantastic illustrations for sci-fi journals of the first half of the 20th century in which the influence of contemporary architectural production of Modernism and art deco appears. Ramírez establishes that his concept of the iconography of the place makes it possible to study spheres apparently very distant in time and genre. Ramírez’s iconography of place is an until-now scarcely used perspective in the history of art that not only provides new themes but also makes it possible to look at established works in a more complex way.

CS

Juan Antonio Ramírez (1948-2009) patří k nejzajímavějším osobnostem španělských dějin umění. Jeden ze svých hlavních odborných zájmů označil jako ikonografii místa (la iconografía del lugar). Ramírez se zaměřoval na vizualizace fantastických a utopistických staveb, architektonické ekfráze či filmová prostředí. Dlouhodobě studoval vývoj lidské architektonické představivosti, její zdroje a limity, a to, jak se projevuje a proměňuje mezi textem, obrazem a reálnými stavbami. Předkládaný článek Prostor a fantazie. Fantastická literatura versus fantastická architektura (1985) je vůbec prvním českým překladem z Ramírezova díla. Shrnuje několik témat, kterým Ramírez věnoval samostatné studie. Ramírez zde porovnává fantastickou literaturu s fantastickou architekturou a kategorizuje možné druhy interakcí (nefantastická architektura ve fantastické literatuře, architektura narušená vlivem fantastického, architektura jako symbol duševního stavu atd.) Přibližuje se metodám literární topografie, analyzuje popisy prostředí v několika beletristických dílech a ukazuje, jak se v nich projevuje fantastický aspekt. Dále se věnuje fenoménu Šalamounova chrámu a pokusům o jeho rekonstrukce (například od J. B. Villalpanda či B. Lamy), které vznikaly jako kreativní propojení biblických textů, archeologických poznatků a dobové architektonické praxe. Ramírez sleduje i vliv těchto rekonstrukcí na prostředích v některých renesančních obrazech. Nakonec se zaobírá architektonickými utopiemi na ilustracích vědecko-fantastických časopisů první poloviny 20. století, ve kterých se projevoval vliv soudobé architektonické produkce moderny a art deca. Ukazuje, jak se postupně vytvářela ikonografie vědecko-fantastické architektury. Dokládá, že jeho pojetí ikonografie místa umožňuje studovat oblasti zdánlivě příliš vzdálené časově i žánrově. Ramírezova ikonografie místa je tak doposud málo využívanou perspektivou v dějinách umění, která přináší nejen témata nová, ale dovoluje i komplexněji nahlížet již zavedená díla.

3

Bez teorie a bez absolventů: ke dvěma normalizačním hrozbám dějin umění

72%

Johanidesová T.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2020

|

vol. 17

|

issue 35

67-80

EN

This study analyzes the methodological manipulation of the field of art history and its personnel at Charles University and the Academy of Sciences during the 1970s and 1980s, tracing the consequences of public declarations of support for adopting Marxism Leninism as foundation for all theoretical approaches to the work of art. Adoption of this framework was advanced as the only appropriate response to the widespread application of non Marxist ideas and methods in the field of art history, seen by agents of normalisation as a dangerous hotbed of revisionism. The study also considers the consequences of reducing the admission of art history students and staff during the period of normalisation to those who would be willing to work exclusively within the Marxist framework. The author follows these issues in the larger context of the field of art history and with an analytical focus on the history of fine arts. He also considers the implications of these practices for the current state of the field.

Refine search results

2 Umění (Art)

1 Slovo a smysl - Word & Sense

1 Hnídková V.

1 Johanidesová T.

1 Kolich T.

1 2020

2 2017

Hlávkův most : betonový produkt generační obměny

Juan Antonio Ramírez a ikonograﬁe místa

Bez teorie a bez absolventů: ke dvěma normalizačním hrozbám dějin umění