Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: diference

Sort By:

Limit search:

Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt

100%

Kolman V.

Filosofický časopis (Philosophical Journal)

2020

vol. 68

issue 1

25-46

Wittgenstein says that Hegel sees identities where he himself sees differences. This is interesting because it is a good way to characterize their final conceptualizations of knowledge, respectively spirit and language play, but also because it is one of many examples of a more general pattern of evaluation of Hegel’s system by his followers. They usually either deny that the whole is true (Adorno), or assert that what we are for us, our self-concept, is always inadequate to what we are in itself (Sartre). Our knowledge in itself always contains some sort of a hole or gap. So Hegel usually comes off as a fool who betrayed the revolutionary ideal of the torn self-consciousness in favor of the benefice of the Prussian state, in which all self-consciousness is unified and all the socks carefully mended. In my paper I want to outline a different reading of the whole problem, which sees Hegel as a cautious man who does not want his philosophy to be clumsily represented after he dies.

Wittgenstein říká, že Hegel vidí identity tam, kde on sám vidí rozdíly. To je zajímavé nejen proto, že tak lze vhodně charakterizovat jejich dva finální koncepty poznání, totiž ducha a jazykovou hru, ale také proto, že se jedná o jeden z mnoha příkladů obecnějšího vzorce hodnocení Hegelova systému jeho následovníky. Ti zpravidla buď popírají, že by celek byl pravdou (Adorno), či tvrdí, že to, čím jsme pro sebe, naše sebepojetí, je vždy neadekvátní tomu, čím jsme o sobě (Sartre). Naše poznání v sobě vždy obsahuje nějakou díru. Hegel tak zpravidla dopadá jako pošetilec, jenž zradil revoluční ideál děravého sebevědomí ve prospěch prebendy pruského státu, v němž jsou všechna sebevědomí unifikována a všechny ponožky pečlivě zašity. Ve svém příspěvku chci načrtnout jiné čtení celého problému, které Hegela naopak vidí jako obezřetného muže, který nechce, aby byla jeho filosofie, poté co zemře, neobratně zaštupována.

Wittgenstein sagt, dass Hegel Identität dort sieht, wo er selbst lauter Unterschiede sieht. Dies ist schon deshalb interessant, weil mit diesen Worten sehr treffend die finalen Konzepte dieser beiden Denker bezüglich der Erkenntnis charakterisiert werden können, nämlich Geist und Sprachspiel, aber auch deshalb, weil es sich um eines von vielen Beispielen des allgemeinen Musters der Bewertung von Hegels System durch seine Nachfolger handelt. Diese bestreiten entweder, dass das Ganze die Wahrheit wäre (Adorno), oder sie behaupten, dass das, was wir für uns sind, unser Selbstverständnis, immer inadäquat dem ist, was wir an sich sind (Sartre). Unsere Erkenntnis weist immer irgendeine Lücke auf. Hegel endet dadurch in der Regel immer wie ein Narr, der das revolutionäre Ideal des löchrigen Selbstbewusstseins für Pfründe des preußischen Staates verriet, in dem jegliches Selbstbewusstsein über einen Kamm geschoren wird und alle Socken mit Sorgfalt gestopft sind. In meinem Beitrag möchte ich eine andere Lesart des Problems skizzieren, in der Hegel im Gegenteil als umsichtiger Mann gesehen wird, der nicht möchte, dass seine Philosophie nach seinem Tode bloß ungeschickt gestopft wird.

Vortage passieren lassen: Skizzen zu Transfers zwischen Ort und Zeitbezug in Uwe Johnsons Jahrestagen in Hinsicht auf Prag

63%

Plath N.

Slovo a smysl - Word & Sense

2015

vol. 12

issue 24

171-195

The paper concentrates on selected passages from Uwe Johnsonʼs opus magnum, Jahrestage (Anniversaries), in which the Prague Spring and the events of 1968 play a key role, and develops some ideas on how narrations of history and critique of language can jointly (as a translation of sorts) be understood as a critical approach to what is taken to be the present and the reality of the past. It is argued that Hannah Arendtʼs notion of the unpredictability of the future and of the event variously influenced the modalities of narration as employed by Johnson. The central issue of Jacques Derridaʼs Prague lecture on how a city determines ‘our’ modes of (self-)preception and how a location can be grasped and ‘dated’ in writing is put to use in order to develop a singular perspective on some neglected aspects in Johnsonʼs work. Johnson’s novel and its commentaries nils plath 179 form a diverse reflection on time, reality, and the media which can affirm its contemporaneity when understood as exemplary in contesting, by the voice of literature, the functionalization of history and its narrative.

Článek probírá vybrané pasáže z hlavního díla Uweho Johnsona Jahrestage, v němž významnou roli hrají události „pražského jara“ v roce 1968, a zamýšlí se nad možností chápat historická vyprávění a kritiku jazyka společně (v překladu sui generis) jako kritický vztah k takzvané současnosti a k realitě minulosti. Článek ukazuje, jak jsou způsoby vyprávění, jichž Johnson využívá, ovlivněny pojetím nepředvídatelné budoucnosti a události u H. Arendtové. Klíčové téma pražské přednášky Jacquesa Derridy — jak město determinuje „naše“ vnímání a sebevědomí a jak lze při psaní uchopit a „časovat“ lokalitu — tu je využito k získání přístupu k některým opomíjeným aspektům Johnsonova díla. Johnsonů román a komentáře k němu podávají vnitřně rozmanitou reflexi o čase, skutečnosti a médiích, reflexi, která osvědčí svou současnou platnost, pokud ji vnímáme jako exemplární, hlasem literatury přednesené zpochybnění funkčního přístupu k dějinám a vyprávění o nich.

Refine search results

1 Filosofický časopis (Philosophical Journal)

1 Slovo a smysl - Word & Sense

1 Kolman V.

1 Plath N.

1 2020

1 2015

Search results

Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt

Vortage passieren lassen: Skizzen zu Transfers zwischen Ort und Zeitbezug in Uwe Johnsons Jahrestagen in Hinsicht auf Prag