Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 8

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  druhá světová válka
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Počátky československé a jugoslávské exilové vlády v Londýně za druhé světové války : očekávání, možnosti a realita

100%
Sovilj M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
472-493
EN
In his partly comparative study, the author focuses on a specific chapter in Czechoslovak- Yugoslav relations in the 20th century, namely contacts of the exile governments of both countries after their occupation by the German army in March 1939 (remnants of Czechoslovakia) and April 1941 (Yugoslavia). Supported by document from Prague’s and Belgrade’s archives, he recalls circumstances of the German occupation of Yugoslavia and compares the formation of the Czechoslovak and Yugoslav political representations in exile, the different ways they took to London, the problems they encountered during early years in exile, and their positions in London’s exile community. The study shows how the restoration of mutual relations between the two representations was burdened by historical animosities, although Belgrade and Prague had been allies since 1919, both being members of the Little Entente; President Edvard Beneš (1884 – 1948), in particular, was long reproaching Yugoslav politicians for abandoning Czechoslovakia at the time of the Munich crisis in the autumn of 1938. However, some Yugoslav representatives, on the other hand, disliked the fact that the Czechoslovak government had not supported them in the conflict with Italy in 1926 and during the establishment of the king’s dictatorship three years later. Mutual relations of leading Czechoslovak and Yugoslav politicians in exile were also reflecting their respective opinions on further war developments and on relations of restored Czechoslovakia and Yugoslavia to allied powers. Both exile governments were striving for help and support of Great Britain; however, they assumed, for a variety of reasons, different attitudes to cooperation with the Soviet Union. Although the relations were gradually improving, especially since 1943, when the Yugoslav government declared that it did not acknowledge the Munich Agreement, their courses drifted apart while both were still in exile, and only Czechoslovak exile representatives returned home as winners, while their Yugoslav counterparts in London had to “beat a retreat”, yielding to Tito’s Communists, and most of them stayed in exile.
CS
Autor se v této částečně komparativní studii věnuje specifické kapitole vztahů mezi Československem a Jugoslávií ve dvacátém století, kterou tvořily kontakty exilových vlád obou zemí, poté co byly okupovány německou armádou v březnu 1939 (zbytkové Česko-slovensko) a v dubnu 1941 (Jugoslávie). S oporou v materiálech z pražských a bělehradských archivů připomíná okolnosti německé okupace Jugoslávie a porovnává formování československé a jugoslávské politické reprezentace v exilu, jejich rozdílnou cestu do Londýna, problémy, s nimiž se v prvních letech potýkaly, a jejich postavení v britském exilu. Studie přitom ukazuje, jak obnovení vzájemných vztahů mezi oběma reprezentacemi zatěžovaly historické animozity, přestože od roku 1919 Bělehrad s Prahou poutaly spojenecké svazky v rámci Malé dohody: zejména prezident Edvard Beneš (1884–1948) dlouho vyčítal jugoslávským politikům, že opustili Československo v době mnichovské krize na podzim 1938, ale i někteří jugoslávští představitelé nelibě nesli, že je československá vláda nepodpořila ve střetu s Itálií v roce 1926 a při nastolení královské diktatury o tři roky později. Ve vzájemných kontaktech československých a jugoslávských vedoucích politiků v exilu se promítaly také jejich názory na další vývoj války a na vztahy obnoveného Československa a Jugoslávie ke spojeneckým velmocím. O podporu a pomoc Velké Británie usilovaly obě exilové vlády, rozdílný postoj ale z vícero důvodů zaujaly ke spolupráci se Sovětským svazem. Přestože se jejich vzájemné vztahy zlepšily zejména poté, co jugoslávská vláda počátkem roku 1943 vyhlásila, že neuznává Mnichovskou dohodu, jejich cesty se ještě v exilu rozešly a do vlasti se po válce jako vítězové vrátili jen českoslovenští exiloví představitelé, zatímco jejich jugoslávští partneři z Londýna museli „vyklidit pole“ Titovým komunistům a většinou zůstali v exilu.
2
Publication available in full text mode
Content available

Partyzánský odboj na východní frontě za druhé světové války a jeho vliv na organizaci sovětských výsadků do Protektorátu Čechy a Morava

100%
Kynclová V.
Dvacáté století - The Twentieth Century
|
2015
|
vol. 7
|
issue 2
95-106
EN
The article deals with the partisan resistance movement on the Eastern Front during the World War II. It takes into consideration the impacts of the movement regarding the Nazi repressions against the direct participants of the resistance movement as well as against the civilians. The article describes the initial spontaneous phase in which also disorganised groups without any military support or even weapons appeared. These disconnected fighters later organized a consistent partisan movement and, besides the Red Army, became equal enemies of the hostile armies. The article also follows the climax of the partisan resistance — the creation of the Soviet partisan landings in Eastern and Central Europe. It emphasizes the preparations, training and structure of the partisan units in the Protectorate of Bohemia and Moravia.
CS
Článek pojednává o partyzánském odboji na východní frontě v období druhé světové války s ohledem na jeho důsledky v souvislostech nacistických represí proti přímým účastníkům odboje i proti civilnímu obyvatelstvu. Popisuje prvotní živelnou fázi, v níž se objevují neorganizované skupiny, které nedisponovaly žádnou vojenskou podporou a často ani zbraněmi. Později se tito neregulérní bojovníci organizovali v souvislé partyzánské hnutí a stali se nepřátelským vojskům rovnocenným protivníkem nad rámec Rudé armády. Článek dále pohlíží na vrcholnou fázi partyzánské rezistence — utváření sovětských partyzánských výsadků do oblastí zemí východní a střední Evropy. Klade důraz na přípravu, výcvik a složení partyzánských jednotek do Protektorátu Čechy a Morava.
3
Publication available in full text mode
Content available

Federalistický papež? Pius XII. a počátky evropského integračního projektu v letech 1939–1958

100%
Žák P.
Dvacáté století - The Twentieth Century
|
2013
|
vol. 5
|
issue 2
27-54
EN
The study treats the viewpoints of Pope Pius XII on the European integration process. His attitudes towards those events were highly relevant as he was heading the Roman Catholic Church at the time when two totalitarian ideologies — Nazism and Communism — clashed, and afterwards, at the outbreak of the Cold War. Primarily, the author of the study analyses what the main goals of the Pope were during the World War II as to the unification of the old continent, as well as what his stand on particular emerging organizations was — be it the European Coal and Steel Community (which Pius XII had already foreseen two years before its coming into existence), the European Defense Community, the role of the Vatican during the Hague Congress of 1949, or his promoting the proposal for a united strategy in foreign policies of the European countries. Although this fact may not be so well-known, Pius XII managed to create a unique attitude of the Papal See towards European integration, which has until today determined the stand of the Vatican on the question of the integration project to a considerable degree, stating that it ought to be even pursued in case it were economically unfavourable.
CS
Studie pojednává o postojích papeže Pia XII. vůči evropskému integračnímu procesu. Stanoviska papeže k těmto událostem byla o to významnější, že stál v čele římskokatolické církve v době střetu dvou totalitních ideologií — nacismu a komunismu — a posléze začínající studené války. Autor primárně analyzuje, jaké byly hlavní cíle papeže během druhé světové války, pokud šlo o budoucí sjednocení starého kontinentu, a o jeho vztah ke konkrétním organizacím — Evropskému společenství uhlí a oceli (jež Pius XII. dokonce prorocky předestřel dva roky před jeho vznikem), Evropskému obrannému společenství, o roli Vatikánu během Haagského kongresu v roce 1949 či o jeho podporu návrhu na jednotnou zahraniční politiku evropských zemí. Pius XII., ač je toto téma prakticky neznámé, vytvořil jedinečný přístup Svatého stolce k evropské integraci, který dodnes do velké míry determinuje postoj Vatikánu k integračnímu projektu, v němž by se podle jeho slov mělo pokračovat i v případě ekonomické nevýhodnosti.
4
Content available remote

Po stopách "krvavých průvodců" Jiřího Padevěta : Padevět, Jiří: Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích; Padevět, Jiří: Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích

100%
Dvořák T.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 1
116-126
EN
Both publications (The Bloody Finals: The spring of 1945 in the Czech Lands and The Bloody Summer of 1945: Post-war violence in the Czech Lands) are extensive historical textual-and-pictorial guidebooks mapping the geography of violence in the Czech Lands in the end of the Second World War and shortly thereafter, and as such fit well into the broader portfolio of works of this type written by Jiří Padevět. In the reviewer’s opinion, the books are primarily intended as documentary, popularization and educational publications and therefore lack many attributes of a regular historical work, but their reflections in the media and society, which make their author a respected authority in the interpretation of modern Czech history, justify and perhaps even necessitate subjecting the books to a critical review. While fully respecting the author’s intentions and motives, which aim at a remedial selfreflection of the nation’s past and which he has obviously succeeded to achieve, there is one outstanding problem, namely that the books do not contain any definition of the genre selected by the author and its principles; the same applies to the theoretico-methodological basis. In addition, they neither contain an adequate reflection of previous research results nor provide an adequate publishing service and give up any attempt at an interpretation. In the reviewer’s opinion, the guidebooks lack relevant instructions for use and a key allowing the reader to evaluate the accumulated empirical information they contain. The reviewer further focuses on whether and how the two books advance historical knowledge, the questions they open, what they bring from the viewpoint of historical culture, and on their editorial and publishing quality.
CS
Obě publikace mají charakter rozsáhlých historických textově-obrazových průvodců, mapujících geografii násilí v českých zemích v závěru druhé světové války a po jejím skončení, a řadí se do širší produkce tohoto typu z pera Jiřího Padevěta. Podle recenzenta tyto svazky mají sice primárně dokumentační, popularizační a osvětové cíle a postrádají řadu atributů odborné historické práce, avšak jejich mediální a společenský ohlas, který autorovi a jeho dílu propůjčuje velkou autoritu při výkladu moderních českých dějin, zakládá oprávnění a snad i nutnost podrobit je kritické reflexi. Při plném respektu k autorovým záměrům a motivům, které míří k ozdravné sebereflexi národní minulosti a které se mu zřejmě daří naplňovat, však zůstává problémem, že v uvedených pracích není nijak definován zvolený žánr a jeho zásady, stejně jako nejsou naznačena teoreticko-metodologická východiska. Vedle toho neobsahují dostatečnou reflexi dosavadního výzkumu ani nenabízejí náležitý ediční servis a zcela rezignují na snahu o interpretaci. Průvodcům tak podle recenzenta schází relevantní návod k použití i klíč k vyhodnocení nahromaděných empirických poznatků. Dále se recenzent soustředí na otázky, zda a jak obě publikace posunují historické poznání a jaké problémy otevírají, co přinášejí z hlediska historické kultury a jaká je úroveň jejich redakčního a edičního zpracování.
5
Content available remote

Displaced persons jako samostatné badatelské téma?: k aktuálním trendům a otázkám ve výzkumu přemístěných osob

80%
Kasíková J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2023
|
vol. 30
|
issue 2
567-578
EN
Displaced persons as a result of the Second World War have been the subject of long-term research, which has gradually developed into a stand-alone discipline. The author reflects on its development, current trends and future prospects. Using the examples of several thematic conferences abroad and the panel discussion at the Congress of Czech Historians in Ústí nad Labem in September 2022, she illustrates the specific areas of interest, the proclaimed challenges of the field, and possible interconnections with other topics. She finds the publishing and popularization activities of scholars studying the issue of displaced persons to be abundant while the occasional claims that Displaced Persons represent a new and still understudied topic sound somewhat contradictory today. According to the author, the main limitation to studying Displaced Persons as a stand-alone topic is that, in pursuit of a deeper understanding of the concept, Displaced Persons are often artificially sought where the category no longer fits and where an interdisciplinary or polythematic approach is preferable.
6
Content available remote

Vzpomínání na druhou světovou válku v generační perspektivě. Od narativu národního k narativu globálnímu a abstraktizovanému

80%
Švaříčková Slabáková R.
Český lid: etnologický časopis (Český lid: Ethnological journal)
|
2020
|
vol. 107
|
issue 2
189-210
EN
The aim of the article is to gain a more comprehensive insight into the Czech collective memory of the Second World War. The article suggests that vivid collective representations of the Second World War are formed by family memory as well as by generational memory. On the example of four generations, the article shows the transformation of a national narrative of persecution and resistance of the oldest generation into an abstracted and generalized narrative of the youngest generation. Attention is paid to family recollections, their importance for the creation of the war memory by older generations, and their gradual disappearance from younger generations. The article documents the change of the perspective with which the youngest generation remembers the Second World War and stresses the emotional engagement of remembering. It argues that holocaust memory is well included into the Czech collective memory but in a new form shaped by the new culture of remembering.
CS
Cílem studie je porozumět lépe české kolektivní paměti druhé světové války. Studie předpokládá, že živé kolektivní představy o druhé světové válce jsou formovány rodinnou pamětí, stejně jako pamětí generační. Na příkladu čtyř generací studie ukazuje proměnu národního narativu perzekuce a odporu nejstarší generace až k abstraktizované a generalizované podobě narativu druhé světové války v nejmladší generaci. Pozornost je věnována rodinným vzpomínkám, jejich důležitosti pro formování představy o válce u starších generací a postupnému vytrácení rodinných příběhů z pamětí generací mladších. Studie dokládá změnu perspektivy, s níž se nejmladší generace vztahuje ke druhé světové válce a podtrhuje důležitost emocionálního rámce vzpomínání příslušníků této generace. Čelné místo v představě o druhé světové válce nejmladších generací zaujímá holokaust, ovšem v podobě, jež je diktována novou kulturou vzpomínání.
7
Content available remote

Věda jako jednání: Pražský lingvistický kroužek, kulturní aktivismus a myšlení o divadle

71%
Bernátek M.
Theatralia: Revue současného myšlení o divadelní kultuře (Theatralia: The revue of contemporary thought on theatre culture)
|
2016
|
vol. 19
|
issue 1
9-36
EN
Structural approach to theatre was developed in the late 1930s and during the WW2 in frame of Prague Circle (“PLC”) as a result of an activist approach to scholarship and close collaboration between theatremakers and scholars. Although the connection between avant-garde aesthetic of 1930s and structuralist writing on theatre has been already described, there are more important relations beyond that generally acknowledged frame. Seminal structuralist essays on theatre were often written as polemics that were addressed, besides regular readers, to the opponents of PLC members. They were also written in the already changed cultural context, where the previous avant-garde model was the object of reflection and overcoming. Furthermore, this approach was driven by the need to explain Avant-Garde theatre to general public by terminology of modern scholarship. The so called Prague theatre structuralism could be therefore seen as a paradigm of scholarship that formulates its theories with respect to science popularisation as well as an attack against other “actors” in the field of theatre studies. The author focuses on the practical and organisational aspect of the PLC. Different modes of collective action in the public space as well as material conditions of existence and financial support are described. Attention is also paid to national and political (leftist) affiliation of the members of the Circle. From this perspective the PLC approach to theatre is analyzed as set of action rather than set o text and ideas.
8
Content available remote

The eternal legacy of the Great Patriotic War?: the political instrumentalization of the Soviet victory over fascism and its utilization in Czechoslovakia after 1968 and in the Czech Republic today

51%
Černá M., Jones P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
724-771
EN
Theoretically grounded in memory studies, this article reconstructs how the official Soviet-Russian myth of the Great Patriotic War has been politically instrumentalized and abused to promote and legitimize the Kremlin’s power intentions. It examines the forms, mechanisms and actors of this systematically applied politics of history and memory. First in the context of the Soviet intervention in Czechoslovakia in August 1968 and the justification of the subsequent Soviet Army’s stay in the country, then in the context of the propaganda activities of pro-Russian activists in the Czech Republic and the current Russian aggression against Ukraine. By the myth of the Great Patriotic War, the author understands the purposefully created, maintained and idealized image of the victorious campaign of the Red Army between 1941 and 1945, the selfless and unprecedented Soviet heroism that saved European nations from German fascism. This sacralized narrative, which suppresses other historical narratives, is monopolized in contemporary Russian state policy as an important tool to shape the historical memory of Russian society and to unite it against new and presumably hostile threats. The author demonstrates the strategy in which during the normalization of the 1970s and 1980s the soldiers of the Soviet Army, who allegedly provided “fraternal assistance” in the suppression of the counter-revolution in Czechoslovakia in August 1968, were presented as the successors and “sons” of the heroic liberators of 1945 and shows how they themselves used and participated in this cult in their “comradeship” with Czech society. After the collapse of the communist regime, this official narrative lost its weight, but the “Russian world” (russkii mir) as a conglomerate of ideas linking segments of Russian culture, Orthodoxy, nationalism and shared historical memory has penetrated the Czech Republic, serving as a “marketing brand” to spread Russia’s geopolitical influence during Putin’s rule. Through the Russian-language press, web platforms and social media, the author maps the actors and forms of the “Russian world” in the Czech Republic, whose background consists of part of the local Russian minority and local pro-Russian associations or initiatives. She pays particular attention to the nationalist motorcycle club Night Wolves (Nochnye volki) and the originally civic, but gradually becoming a state movement Immortal Regiment (Bessmertnyi polk), which revive and promote the myth of the Great Patriotic War in line with the Kremlin’s intentions and which establish their branches beyond the borders of Russia, including the Czech Republic.
CS
Autorka v této studii s teoretickým zakotvením v paměťových studiích rekonstruuje, jak byl a je oficiální sovětsko-ruský mýtus Velké vlastenecké války politicky instrumentalizován a zneužíván k prosazování a legitimizaci mocenských záměrů Kremlu. Podoby, mechanismy a aktéry této systematicky uplatňované politiky dějin a paměti konkrétně zkoumá nejprve v kontextu sovětské intervence do Československa v srpnu 1968 a ospravedlnění následného pobytu Sovětské armády v zemi, poté zejména v souvislostech propagandistického působení proruských aktivistů v České republice a současné ruské agrese proti Ukrajině. Mýtem Velké vlastenecké války se rozumí účelově vytvořený, udržovaný a idealizovaný obraz vítězného tažení Rudé armády v letech 1941 až 1945, nezištného a bezpříkladného sovětského hrdinství, které zachránilo evropské národy před německým fašismem. Tento sakralizovaný příběh, potlačující jiné historické narativy, je v současné politice ruského státu monopolizován jako důležitý nástroj, který má tvořit svorník historické paměti ruské společnosti a sjednocovat ji proti novým domnělým nepřátelským hrozbám. Autorka demonstruje strategii, v níž byli vojáci Sovětské armády, kteří údajně v srpnu 1968 poskytli „bratrskou pomoc“ při potlačení kontrarevoluce v Československu, během normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech prezentováni jako následníci a „synové“ hrdinných osvoboditelů z roku 1945, a ukazuje, jak se přitom sami podíleli na jejich kultu a zaštiťovali se jím při „družbě“ s českou společností. Po pádu komunistického režimu tento oficiální narativ ztratil váhu, do České republiky však pronikal „ruský svět“ (russkij mir) jako myšlenkový konglomerát spojující segmenty ruské kultury, pravoslaví, nacionalismu a sdílené historické paměti, který během Putinovy vlády slouží jako „marketingová značka“ k šíření geopolitického vlivu Ruska. Autorka prostřednictvím ruskojazyčného tisku, webových platforem a sociálních médií mapuje aktéry a formy působení „ruského světa“ v Česku, jehož zázemí tvoří část zdejší ruské krajanské menšiny a místní proruské spolky či iniciativy. Zvláštní pozornost přitom věnuje nacionalistickému motorkářskému spolku Noční vlci (Nočnyje volki) a původně občanskému, postupně však postátňovanému hnutí Nesmrtelný pluk (Bessmertnyj polk), které intenzivně oživují a propagují mýtus Velké vlastenecké války v intencích politiky Kremlu a zakládají své odnože za hranicemi Ruska včetně České republiky.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.