Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 5

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  komemorace
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Paměť pražského jara v českém veřejném prostoru padesát let poté

100%
Devátá M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
522-539
EN
The article is based on a presentation delivered at the conference The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective, which took place in Prague in June 2018. The authoress examines commemorations of the Prague Spring in 1968, monitoring the filling of the public space of the Czech Republic by memorials, statues, memorial plaques and other artefacts reminiscent of events in 1968 and 1969. She deals with their initiation, dedications, symbolical contents, and social reflections. The ninety of so memorial places created between 1989 and 2019 to commemorate events and personalities of the Prague Spring represent a significant segment of the gradually built memory of Communism. It is the second most frequently remembered period in the internal chronology connected with the Communist rule in Czechoslovakia, which in terms of the number of commemorative artefacts is surpassed only by the 1950s. The authoress presents a basic list of topics which the memorial places are reminiscent of (Prague Spring personalities, victims of the military intervention in August 1968 and the suppression of riots in August 1969, self-immolation of Jan Palach and other “live torches”, restoration of memorials of Tomáš Garrigue Masaryk and planting of “Trees of the Republic”), comparing some of them with similar commemorations in the Slovak Republic. She also pays attention to manifestations of anti-Russian sentiments and the politicization of the past, which accompany commemorative activities related to the Soviet intervention as the central topic of the Prague Spring memory.
CS
Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Pražské jaro 50 let poté: Velké krize komunistických režimů ve střední Evropě v transnacionální perspektivě“ (The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective), která se konala v Praze v červnu 2018. Autorka se věnuje komemoraci pražského jara 1968 a sleduje zaplňování veřejného prostoru v České republice pomníky, sochami, pamětními deskami a dalšími artefakty, které připomínají události let 1968 a 1969. Zabývá se jejich iniciací, dedikacemi, symbolickými obsahy a společenskou reflexí. Devět desítek pamětních míst, která zde v letech 1989 až 2019 vznikla, aby připomínala události a osobnosti pražského jara, představuje významnou součást postupně vytvářené paměti na komunismus. Jde o druhé nejčastěji připomínané období ve vnitřní chronologii spojené s panováním komunistického režimu v Československu, které co do četnosti pamětních artefaktů násobně převyšují pouze pamětní místa odkazující k padesátým letům. Autorka předkládá základní přehled témat, jež jsou pamětními místy připomínána (osobnosti pražského jara, oběti vojenské intervence v srpnu 1968 a potlačení demonstrací v srpnu 1969, sebeupálení Jana Palacha a další „živé pochodně“, obnovování pomníků Tomáše Garrigua Masaryka a vysazování stromů republiky), a některá porovnává s obdobnou komemorací ve Slovenské republice. Věnuje se také projevům revokování protiruských nálad a aktualizaci a politizaci minulosti, které provázejí komemorační aktivity spojené se sovětskou intervencí jako ústředním tématem paměti pražského jara.
2
Content available remote

Socialism as ideology, socialism as legacy: attitudes of the (Socialist) Republic of Slovenia towards its socialist past (1980-2004)

71%
Konovšek T.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
852-873
EN
Focusing on key political actors and state institutions, this article aims to map the changing and often ambivalent political attitudes of the Socialist Republic of Slovenia (Socialistična republika Slovenija) within the Socialist Federal Republic of Yugoslavia and the later the Republic of Slovenia (Republika Slovenija) towards its socialist legacy. By institutionalizing remembrance and promoting specific historical narratives, the state not only articulated its views on the past, but also expressed its understanding of the present moment and its hopes for the future. The main channels of communication between the state and the public, which are investigated in this contribution, are state holidays and state celebrations. Here, the highest state institutions appeared as main organizers and scriptwriters. Through these events, leading politicians valued, assessed, and (re)interpreted significant historical events in the name of the state. The temporal framework of the article covers two crucial periods. First, the late socialist period between 1980 (the death of Josip Broz Tito) and 1989 (the beginning of the end of Yugoslavia). Second, the period of Slovene transition between 1989 and early 2008, when the Study Centre for National Reconciliation (Študijski center za narodno spravo) began its operation and Slovenia joined the institutional international trend of anticommunism. During late socialism, constant economic, political, and social crises forced the state to re-evaluate and reconsider its socialist legacy and its form. After the end of state socialism between 1989 and 1991 in Slovenia, (anti-)socialist attitudes became one of the most important political markers by which the new state defined itself. For both periods, socialism was thus one of the central themes of memory politics, albeit in different ways.
CS
Článek se zaměřuje na klíčové politické aktéry a státní instituce Socialistické republiky Slovinsko (Socialistična republika Slovenija) v rámci federativní Jugoslávie a pozdější Republiky Slovinsko (Republika Slovenija) a na jejich měnící se a často ambivalentní postoje ve vztahu k vlastnímu socialistickému dědictví. Institucionalizací paměti a podporou specifických historických narativů slovinské politické vedení artikulovalo nejen své hodnocení minulosti, ale také chápání přítomnosti a utváření nadějí do budoucna. Autorka v článku zkoumá státní svátky a státní oslavy jako hlavní komunikační kanály mezi státem a veřejností. Nejvyšší státní instituce vystupovaly jako jejich hlavní scenáristé a organizátoři, čelní slovinští politici prostřednictvím těchto akcí (a ve jménu státu) oceňovali, hodnotili a (re)interpretovali významné historické události. Časový rámec článku zahrnuje dvě období: pozdní socialistickou éru mezi lety 1980 a 1989 (od Titovy smrti do počátku rozpadu Jugoslávie) a etapu slovinské transformace v letech 1989 až 2008, během níž začalo fungovat Studijní centrum pro národní usmíření (Študijski center za narodno spravo) a slovinská politika se ve vztahu k minulosti připojila k širšímu mezinárodnímu trendu institucionalizovaného antikomunismu. Autorka dochází k závěru, že neustálé ekonomické, politické a sociální krize pozdního socialismu nutily politické vedení slovinské svazové republiky opakovaně přehodnocovat a reinterpretovat socialistické dědictví a že po převratných změnách v letech 1989 až 1991 se antisocialistické postoje ve Slovinsku staly jedním z nejdůležitějších politických znaků, jimiž se nový stát vymezoval. V obou obdobích tak byl socialismus klíčovým tématem politiky paměti, i když pokaždé jinak.
3
Content available remote

Interpreting the creation of Czechoslovakia between 1948 and 1989: shifts and changes in the politics of history and memory

71%
Hálek J., Štofaník J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
796-824
EN
The article focuses on the construction of historical narratives and the construction of memory regarding the emergence of Czechoslovakia (28 October 1918) in the second half of the twentieth century. It analyses Czech and Slovak historiography and the significance of direct and indirect political and ideological influences. It explores shifts in the official narrative from the establishment of the communist regime to its collapse through an analysis of party texts, scholarly publications and conferences. The authors pay equal attention to the Czech lands and Slovakia. They focus on the role of historians as a professional community and the importance of institutional networks and examine the positions and viewpoints of the new historical departments (within the Czechoslovak Academy of Sciences) and shifts in university education. While the existing universities were to concentrate exclusively on teaching, the newly established universities (such as the University of Political and Economic Sciences – Vysoká škola politických a hospodářských věd) were tasked from the outset with educating a new type of socialist intelligentsia that had a close relationship to the people and/or to (re)educate publicity workers and state administration employees. As for historians, the article points to their professional and publishing strategies and the changes in opinions they underwent. In the second part, the authors address the issue of commemorating the founding of Czechoslovakia in the public space. They pay special attention to the celebrations in 1948, which aspired to a nationwide character, the revival of this tradition in the 1960s, and finally the society-wide response in 1988, when the significance of the establishment of the independent Czechoslovak state was reasserted in the form of granting it the position of a national holiday, and also the symbolism associated with this date became the impetus or mass public protest against the communist regime.
CS
Studie se zaměřuje na budování historických narativů a konstrukci paměti o vzniku Československa (dne 28. října 1918) ve druhé polovině dvacátého století. Zkoumá posuny oficiální interpretace této události od doby etablování komunistického režimu až po jeho rozpad, a to prostřednictvím rozboru stranických textů a odborných publikací. Rovnocennou pozornost přitom vedle českých zemí věnuje Slovensku. Analyzuje českou a slovenskou historiografii a sleduje význam přímých i nepřímých politických a ideologických vlivů. Soustředí se především na roli historiků jako odborné komunity a na význam institucionálních sítí. Všímá si budování nových historických pracovišť (v rámci Československé akademie věd) a posunů na poli univerzitního vzdělávání. Zatímco stávající univerzity se měly zaměřit výhradně na výuku, nově zakládané vysoké školy (jako například Vysoká škola politických a hospodářských věd) měly od počátku vychovávat nový typ socialistické inteligence s blízkým vztahem k lidu a (do)vzdělávat propagační pracovníky a zaměstnance státní administrativy. Pokud jde o historiky, studie poukazuje na jejich odborné a publikační strategie i na názorové proměny, jimiž procházeli. Ve druhé části článku se autoři věnují tomu, jak se vznik Československa připomínal ve veřejném prostoru. Zachycují podobu oslav třicátého výročí v roce 1948, již v režii komunistického režimu, nahrazení svátku vzniku republiky Dnem znárodnění počátkem padesátých let a oživení původní tradice československé státnosti v šedesátých letech. Na závěr se zamýšlejí nad celospolečenskou odezvou sedmdesátého výročí v roce 1988, kdy byl význam vzniku samostatného československého státu znovu potvrzen v podobě uznání 28. října jako státního svátku, ale také se symbolika spjatá s tímto datem stala impulzem k masovému veřejnému protestu proti komunistickému režimu.
4
Content available remote

The iron or rustproof Felix?: Felix Dzerzhinsky as a symbol of revolutionary fanaticism, trivialization of injustice and dubious democracy in Soviet and Post-Soviet era Russia

61%
Sniegon T., Medková B.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
772-795
EN
The article discusses the cult associated with the personality of Felix Edmundovich Dzerzhinsky (1877–1926), a revolutionary and the founder of the political police in the Soviet Union, and the changing meanings of this cult in various stages of the history of the Soviet Union and post-Soviet Russia. Thanks to Dzerzhinsky, as the head of the most significant repressive component, Soviet state terror acquired a very specific institutionalized form. The image of Dzerzhinsky as the basis for the mythologizing of the Soviet political police became very useful in all stages of the development of the Soviet system, most significantly for the development of the cult being the period after the Twentieth Congress of the Communist Party of the Soviet Union in 1956. Even later, despite many revelations of the crimes of communism, the glorification of Felix Dzerzhinsky and the trivialization of the terror he introduced has not completely disappeared. The myth about the founder of the “Cheka” remained very similar or even identical in its main features in all these periods, but its functions varied in time. State security officials in Russia still call themselves “Chekists” in reference to Dzerzhinsky’s VChK/Cheka. The author therefore concludes that his cult has become more useful for state power in the Kremlin in the long run than the cults of other Soviet-era leaders, including Vladimir Lenin and Joseph Stalin.
CS
Studie se zabývá kultem spojeným s osobností Felixe Edmundoviče Dzeržinského (1877–1926), revolucionáře a zakladatele politické policie v Sovětském svazu, a proměnami tohoto kultu v různých etapách dějin SSSR a postsovětského Ruska. Jako vedoucí nejvýznamnější represivní složky, známé pod zkratkou Čeka, stál Dzeržinskij jasně v pozadí zcela konkrétní institucionalizované podoby sovětského státního teroru. Jak autor ukazuje, obraz Dzeržinského jako základ mytologizace sovětské politické policie se stal velmi užitečným ve všech etapách vývoje sovětského systému, přičemž nejvýznamnější pro rozvoj tohoto kultu bylo paradoxně období po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Glorifikace Felixe Dzeržinského a banalizace teroru, který zavedl, zcela nezmizely ani později, navzdory mnoha odhalením zločinů komunismu. Zatímco mýtus o zakladateli Čeky zůstával po celou dobu v hlavních rysech podobný, nebo dokonce totožný, jeho funkce se časem proměňovaly. Odkaz na Dzeržinského represivní organizaci je dodnes přítomný ve způsobu, jakým sami sebe označují příslušníci ruské státní bezpečnosti („čekisté“). Autor proto dochází k závěru, že kult tohoto muže se stal pro státní moc v Kremlu dlouhodobě užitečnějším než kulty jiných vůdců sovětské éry, včetně Vladimira Iljiče Lenina a Josifa Vissarionoviče Stalina.
5
Content available remote

The eternal legacy of the Great Patriotic War?: the political instrumentalization of the Soviet victory over fascism and its utilization in Czechoslovakia after 1968 and in the Czech Republic today

51%
Černá M., Jones P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
724-771
EN
Theoretically grounded in memory studies, this article reconstructs how the official Soviet-Russian myth of the Great Patriotic War has been politically instrumentalized and abused to promote and legitimize the Kremlin’s power intentions. It examines the forms, mechanisms and actors of this systematically applied politics of history and memory. First in the context of the Soviet intervention in Czechoslovakia in August 1968 and the justification of the subsequent Soviet Army’s stay in the country, then in the context of the propaganda activities of pro-Russian activists in the Czech Republic and the current Russian aggression against Ukraine. By the myth of the Great Patriotic War, the author understands the purposefully created, maintained and idealized image of the victorious campaign of the Red Army between 1941 and 1945, the selfless and unprecedented Soviet heroism that saved European nations from German fascism. This sacralized narrative, which suppresses other historical narratives, is monopolized in contemporary Russian state policy as an important tool to shape the historical memory of Russian society and to unite it against new and presumably hostile threats. The author demonstrates the strategy in which during the normalization of the 1970s and 1980s the soldiers of the Soviet Army, who allegedly provided “fraternal assistance” in the suppression of the counter-revolution in Czechoslovakia in August 1968, were presented as the successors and “sons” of the heroic liberators of 1945 and shows how they themselves used and participated in this cult in their “comradeship” with Czech society. After the collapse of the communist regime, this official narrative lost its weight, but the “Russian world” (russkii mir) as a conglomerate of ideas linking segments of Russian culture, Orthodoxy, nationalism and shared historical memory has penetrated the Czech Republic, serving as a “marketing brand” to spread Russia’s geopolitical influence during Putin’s rule. Through the Russian-language press, web platforms and social media, the author maps the actors and forms of the “Russian world” in the Czech Republic, whose background consists of part of the local Russian minority and local pro-Russian associations or initiatives. She pays particular attention to the nationalist motorcycle club Night Wolves (Nochnye volki) and the originally civic, but gradually becoming a state movement Immortal Regiment (Bessmertnyi polk), which revive and promote the myth of the Great Patriotic War in line with the Kremlin’s intentions and which establish their branches beyond the borders of Russia, including the Czech Republic.
CS
Autorka v této studii s teoretickým zakotvením v paměťových studiích rekonstruuje, jak byl a je oficiální sovětsko-ruský mýtus Velké vlastenecké války politicky instrumentalizován a zneužíván k prosazování a legitimizaci mocenských záměrů Kremlu. Podoby, mechanismy a aktéry této systematicky uplatňované politiky dějin a paměti konkrétně zkoumá nejprve v kontextu sovětské intervence do Československa v srpnu 1968 a ospravedlnění následného pobytu Sovětské armády v zemi, poté zejména v souvislostech propagandistického působení proruských aktivistů v České republice a současné ruské agrese proti Ukrajině. Mýtem Velké vlastenecké války se rozumí účelově vytvořený, udržovaný a idealizovaný obraz vítězného tažení Rudé armády v letech 1941 až 1945, nezištného a bezpříkladného sovětského hrdinství, které zachránilo evropské národy před německým fašismem. Tento sakralizovaný příběh, potlačující jiné historické narativy, je v současné politice ruského státu monopolizován jako důležitý nástroj, který má tvořit svorník historické paměti ruské společnosti a sjednocovat ji proti novým domnělým nepřátelským hrozbám. Autorka demonstruje strategii, v níž byli vojáci Sovětské armády, kteří údajně v srpnu 1968 poskytli „bratrskou pomoc“ při potlačení kontrarevoluce v Československu, během normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech prezentováni jako následníci a „synové“ hrdinných osvoboditelů z roku 1945, a ukazuje, jak se přitom sami podíleli na jejich kultu a zaštiťovali se jím při „družbě“ s českou společností. Po pádu komunistického režimu tento oficiální narativ ztratil váhu, do České republiky však pronikal „ruský svět“ (russkij mir) jako myšlenkový konglomerát spojující segmenty ruské kultury, pravoslaví, nacionalismu a sdílené historické paměti, který během Putinovy vlády slouží jako „marketingová značka“ k šíření geopolitického vlivu Ruska. Autorka prostřednictvím ruskojazyčného tisku, webových platforem a sociálních médií mapuje aktéry a formy působení „ruského světa“ v Česku, jehož zázemí tvoří část zdejší ruské krajanské menšiny a místní proruské spolky či iniciativy. Zvláštní pozornost přitom věnuje nacionalistickému motorkářskému spolku Noční vlci (Nočnyje volki) a původně občanskému, postupně však postátňovanému hnutí Nesmrtelný pluk (Bessmertnyj polk), které intenzivně oživují a propagují mýtus Velké vlastenecké války v intencích politiky Kremlu a zakládají své odnože za hranicemi Ruska včetně České republiky.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.