Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 6

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  nacismus
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Hitlerův ''Mein Kampf'' 2016

100%
Hauner M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2016
|
vol. 23
|
issue 4
678-703
EN
In the form of an essay, the author comments here on the 2010 critical edition of Hitler´s mein Kampf (1925-26), edited by a team of historians from the Institute of Contemporary History in Munich, with additional asistance from others. He contemplates the nature and importance of this book and discusses its author and his meaning in the history of twentieth-century central Europe. He then discusses some of the ideas of Mein Kampf, and clarifies the historical context of the work, returning to the circumstances that led to its being written and published. He also discusses some of Hitler´s fellow travellers in the Nazi movement, who were of importance for this key work. The author brings up episodes in Hitler´s life, and pays particular attention to his still unclear transformation from an apolitical soldier into a zealous antisemite and political agitator of exceptional rhetorical skill, who was able to bewitch the German people and become their Führer. The author also discusses the difficulties that the editors of this critical edition had to struggle with, and he praises their work as utterly solid and astonishingly thorough, particularly the commentaries in the huge critical apparatus. The author concludes by discussing reactions both to the first edition of Mein Kampf and to this critical edition, and he discusses various attempts to publish a Czech edition.
CS
Autor esejistickou formou komentuje kritické vydání Hitlerova spisu Mein Kampf (poprvé vyšel ve dvou dílech v letech 1925 a 1926) týmem historiků z mnichovského Ústavu pro soudobé dějiny a jejich spolupracovníků a uvažuje nad charakterem a významem tohoto textu i nad tím, kdo byl jeho pisatel a co znamenal v dějinách střední Evropy dvacátého století. Připomíná některé teze Hitlerova spisu a objasňuje jejich historický kontext, vrací se k okolnostem vzniku a vydání díla a představuje postavy některých Hitlerových souputníků v nacistickém hnutí, kteří byli pro jeho klíčový spis nějak důležití. Zmiňuje určité epizody v Hitlerově biografii a podrobněji se zastavuje u jeho stále dost neobjasněného přerodu z apolitického vojáka v zapáleného antisemitu a politického agitátora s mimořádným řečnickým talentem, který dokázal strhnout německý národ a stal se jeho "Vůdcem". Dále autor seznamuje s problémy, s nimiž se museli potýkat editoři kritického vydání, a oceňuje jejich práci jako maximálně seriózní a úžasně minuciózní, což se zračí především v komentářích obrovitého poznámkového aparátu. Nakonec autor přibližuje reakce na první vydání i na kritické vydání spisu Mein Kampf a rekapituluje pokusy o jeho české vydání.
2
Content available remote

Odvrácená strana legendy : Otto Hahn v kontextu nacistického Německa

84%
Grygar F.
Teorie vědy (Theory of Science)
|
2019
|
vol. 41
|
issue 1
59-110
EN
The article aims to demystify a long-standing legend about Otto Hahn, who, as the Nobel Prize winner for chemistry for the discovery of the fission of heavy nuclei, is widely regarded as an academic figurehead in the world of science. He was considered a symbol of so-called German decency and responsibility; he was a model example of an anti-Nazi scientist who did not collaborate with the criminality of the regime in its warmongery. It was only from the 1990s onwards that historians gained access to new archival materials, which allowed for a comprehensive picture of Hahn’s work in Nazi Germany and his involvement in uranium research during wartime, whose aim was construction of nuclear reactors and bombs.
CS
Článek se zabývá demystifikací dodnes panující legendy o ikoně světové vědy, nositeli Nobelovy ceny za objev štěpení těžkých jader, chemiku Otto Hahnovi. Desítky let byl považován za vzor německé slušnosti, zodpovědnosti a příklad antinacistického vědce, který nekolaboroval se zločinným režimem na jeho válečné mašinérii. Teprve od devadesátých let 20. století se dostávají k rukám historiků archivní materiály, jež umožňují získat ucelenou představu o Hahnově působení v době nacistického Německa a o jeho aktivním zapojení ve válečném uranovém výzkumu, jehož výsledkem mělo být sestrojení jaderných reaktorů a bomb.
3

Śmierć porwana. O terezińskiej sztuce Hledáme strašidlo Hanuša Hachenburga z 1943 roku

84%
Firlej A.
Slavica Wratislaviensia
|
2019
|
vol. 168
327-335
EN
The stolen death: About the play Hledáme strašidlo by Hanuš Hachenburg from 1943 The puppet theatre play Hledame strašidlo by Hanuš Hachenburg was written in the Terezín/Theresienstadt ghetto in 1943 and over 50 years was hidden in the archive until it was presented to readers and viewers in the 1990s — but it turned out to be still surprisingly valid and cogent. The author, a 14-year-old prisoner of the ghetto, used the conventions of the puppet theatre, the carnival and the fairy tales. The mythical or fairytale like “timelessness” allowed him to show the absurdity of Nazism and — yet unnamed — the Holocaust. The main character of the play, the King, captures Death itself, which soon becomes so ordinary and kitschy that no one is afraid of her. The confinement of Death — a motif known, among others, from the myth of Sisyphus — is an important theme of the theatre in Terezín; it appears also in the German-speaking opera by Peter Kien and Viktor Ullmann, Der Keiser von Atlantis (Emperor of Atlantis). In this article, I show how the old themes of enslaved Death and the dance macabre between extasy and destruction become the symbols of the war, and indeed of the 20th century, which culminates in the devastating forces of the great ideologies and in which there can be found the origins of retrotopia, which is now, according to Zygmunt Bauman, the dominating point of view in East- and West-European and in American discourse.
CS
Únos smrti. O terezίnske divadelnί hře Hledáme strašidlo Hanuše Hachenburga z roku 1943 Divadelní hra Hledáme strašidlo od Hanuše Hachenburga byla napsána v ghettu Terezín / Theresienstadt v roce 1943 a více než padesát let byla ukryta v archivu, aby v 90. letech si našla cestu pro své čtenáře a diváky — a ukázalo se, že je překvapivě platná a přitažlivá. Autor, čtrnáctiletý vězeň ghetta, využil konvencí loutkového divadla, karnevalu a pohádek. Mýtická nebo pohádková „nadčasovost“ mu umožnila ukázat absurditu nacismu a — tehdy ještĕ nemenovaného — holocaustu. Hlavní postava hry, Král, zachytí samotnou Smrt, která se brzy stane tak obyčejnou a kyčovitou, že se ji nikdo nebude bát. Únos smrti — motiv známý mimo jiné i z mýtu Sisyfa — je důležitým tématem divadla v Terezíně; objevuje se také v německojazyčné operě Petera Kiena a Viktora Ullmanna Der Keizer von Atlantis (Císař Atlantidy). V tomto textu ukazuji, jak se staré motivy zotročené Smrti a danse macabre mezi extázi a zničení stávají symbolem války a celého dvacátého století, v který vyvrcholily ničivými sily velké ideologie a kde lze nalézt počátky retrotopie, která je podle Zygmunta Baumana dominantním hlediskem ve východním, západoevropským a americkým diskurzu.
4
Content available remote

Země nového štěstí?: české hledání v „kalném proudu“ (1918–1945/48)

67%
Hlaváček P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 3-4
525-537
EN
The author’s essayistic text outlines contours of spiritual streams which were looking for alternatives to Czechoslovakia’s democratic, capitalist and republican system and its orientation to the West between the establishment of Czechoslovakia in 1918 and the advent of the Communist regime in 1948. He states that there were continuous voices which regarded Masaryk’s Czechoslovakia as a mere intermezzo and an unsatisfactory answer to the “Czech question”, although the unexpected restoration of the Czech independence in the form of a state shared with Slovaks enjoyed support of a clear majority of both nations and their elites. In this respect, the author speaks about “murky waters” or a “declination discourse”, which included voices demanding a breakup with the West and a revolutionary or authoritarian solution. Attractive models included Soviet Russia (for strong radical left-wingers), Fascist Italy, Catholic orthodoxy and, last but not least, Nazi Germany (for conservative or Fascist right- -wingers). After the demise of the First Republic, the Protectorate of Bohemia and Moravia was a temporary victory for those who professed the German “New Europe”; after the liberation, the Third Republic brought closer a socialist perspective which turned into a Soviet protectorate after the Communist coup in 1948. The author presents opinions and texts of some intellectuals critical toward the liberal democratic system, among them prominent personalities including Communist journalist Julius Fučík (1903–1943), collaborationist journalist and Protectorate government minister Emanuel Moravec (1893–1945), theologist Josef Lukl Hromádka (1889–1969), politician Hubert Ripka (1895–1958), or President Edvard Beneš (1884–1948), the principal democratic guarantor of the post-war alliance with Stalin’s dictatorship.
CS
Autor v tomto esejistickém textu načrtává kontury duchovních proudů, které v době od vzniku Československa v roce 1918 do nastolení komunistického režimu v roce 1948 hledaly alternativy k jeho demokratickému, kapitalistickému a republikánskému zřízení a jeho západní orientaci. Konstatuje, že ačkoli se nečekané obnovení české samostatnosti v podobě společného státu se Slováky těšilo podpoře jasné většiny příslušníků obou těchto národů i jejich elit, neustále zaznívaly hlasy, které masarykovské Československo pokládaly na pouhé intermezzo a neuspokojivou odpověď na „českou otázku“. V tomto smyslu autor hovoří o „kalném proudu“ či „deklinačním diskurzu“, jehož součástí bylo volání po rozchodu se Západem a po revolučním či autoritářském řešení. Jako přitažlivé vzory se tu nabízelo především sovětské Rusko pro silnou radikální levici, dále fašistická Itálie, katolická ortodoxie a nakonec nacistické Německo pro konzervativní či fašistickou pravici. Po zániku první republiky Protektorát Čechy a Morava znamenal dočasné vítězství pro vyznavače německé „Nové Evropy“, po osvobození třetí republika přiblížila socialistickou perspektivu, která se po komunistickém převratu změnila v sovětský protektorát. Autor přibližuje názory a texty některých intelektuálů kritických vůči systému liberální demokracie, mezi nimiž ze známých osobností nechybějí například komunistický novinář Julius Fučík (1903–1943), kolaborantský novinář a protektorátní ministr Emanuel Moravec (1893–1945), teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969), politik Hubert Ripka (1895–1958) nebo prezident Edvard Beneš (1884–1948) jako hlavní demokratický garant poválečného spojenectví se Stalinovou diktaturou.
5
Publication available in full text mode
Content available

Sbližování Itálie a Německa ve druhé polovině třicátých let a Hitlerova návštěva Říma na jaře 1938

67%
Šmíd M.
Dvacáté století - The Twentieth Century
|
2014
|
vol. 6
|
issue 1
140-153
EN
This study presents an analysis of German-Italian relations in the time before World War II. It traces their diplomatic relations following the conclusion of the so-called Rome Protocols of 1934 via signing the treaty on the Berlin-Rome Axis (1936) towards the occupation of Austria in 1938 to analyze the difficult position of Vienna during those dramatic years. At the same time, it reveals to what extent the Austria of Dollfuss and Schuschnigg became political putty in the hands of Germany and Italy, and how Benito Mussolini was getting more and more willing to exchange his close links with Vienna for an alliance with Berlin, and thus shift his interest from Central-European politics towards the Mediterranean. The study also deals with one significant detail in Italian-German relations, namely with the arrival of Adolf Hitler, Chancellor of the German Reich, in Rome in May 1938, and with a reflection on fascist elites› attitudes as well as those of the Vatican towards his person. It also examines what the relations between him and the Holy Father were, and explains why he failed to meet Pope Pius XI in Rome, and what stand the Pope took on that occasion.
CS
Tato studie je analýzou německo‑ italských vztahů v období před druhou světovou válkou. Sleduje jejich diplomatické vztahy od uzavření tzv. římských protokolů v roce 1934 přes podepsání Osy Berlín‑ Řím (1936) k anšlusu Rakouska v roce 1938, aby analyzovala složité postavení Vídně v těchto dramatických letech. Současně odhaluje, nakolik se Dollfussovo a Schuschniggovo Rakousko stalo mocenskou hříčkou v rukou Německa a Itálie a jak byl Benito Mussolini postupně ochotnější vyměnit své úzké vazby k Vídni za spojenectví s Berlínem a přesunout svůj zájem ze středoevropské k středomořské politice. Studie se současně zabývá významným detailem z italsko‑ německých vztahů, a to příjezdem říšského kancléře Adolfa Hitlera do Říma v květnu 1938 a reflexí postojů jak fašistických elit, tak vatikánských špiček k jeho osobě. Analyzuje, jaké vztahy mezi ním a Svatým otcem panovaly a vysvětluje, proč nedošlo v Římě ke schůzce se Svatým otcem Piem XI. a jaký postoj papež při této příležitosti zaujal.
6
Content available remote

Konceptuální labyrinty: kolik pojetí totalitarismu znáš, tolikrát jsi revizionistou?

59%
Buben R., Štefek M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2021
|
vol. 28
|
issue 2
353-389
EN
The article offers an insight into the intellectual history of theories of totalitarianism and in an innovative way approaches the conflict between the proponents of different concepts of totalitarianism and the so-called revisionists. It seeks to provide a brief overview of the very complicated and, on both sides, very diverse debates and disputes. The authors deal with intellectual, societal and political sources of the theories of totalitarianism and offer their periodization in two waves and in important national contexts (Germany, Italy, France, and the United States). They also point out that more often than not the term "totalitarianism" is the only aspect that links the completely different traditions. The authors identify this striking incoherence in the different academic and non-academic genres, in the unclear relation between the theory and the empirical referents (that is, different political regimes, systems, movements, etc.), or in methodological statuses and approaches to conceptualization of totalitarianism (the relation between the term, the academic concept/empirical type/ideal type and the theory). They explain the rises and falls of the popularity of the concepts of totalitarianism, with special emphasis on some debates that have recently appeared in the Central European academic milieu. As the authors of this text claim, the renewed interest in totalitarianism is owed in part to the "new revisionism" whose representatives oppose the vaguely defined (or undefined) totalitarianism theories. The authors consider this dispute, apparent mainly in the recent debates on the communist past, a misunderstanding and point out two fundamental problems. Firstly, the argument is often led with the vaguely defined concept of totalitarianism which is often confused with the "perspective from above". Secondly, the new revisionists often refute the theories of totalitarianism using, paradoxically, arguments that rather confirm than dispute these theories. The article shows that the gap between the different theorists of totalitarianism was actually much wider than the gap which is opening between the "new revisionists" and the "totalitarians".
CS
Předkládaný článek přináší vhled do intelektuálních dějin teorií totalitarismu a v návaznosti na toto historické pojednání novým způsobem pojímá konflikt mezi proponenty různých pojetí totalitarismu a takzvanými revizionisty. Text se snaží o přehledné shrnutí velmi nepřehledných a na obou stranách velmi různorodých debat a sporů. Autoři se zabývají intelektuálními, společenskými a politickými zdroji teorií totalitarismu a nabízejí jejich periodizaci ve dvou vlnách a v důležitých národních kontextech (Německo, Itálie, Francie, Spojené státy). Současně poukazují na fakt, že slovo "totalitarismus" je často tím jediným, co představitele velmi nesourodé tradice spojuje. Autoři tuto nesourodost nacházejí v různých akademických i neakademických žánrech, ve vztahu teorie a empirických referentů (tedy určitých politických režimů, systémů, hnutí apod.) nebo v metodologických statusech a způsobech konceptualizací totalitarismu (vztah mezi pojmem, akademickým konceptem/empirickým typem/ideálním typem a teorií). Vysvětleny jsou aspekty "vzestupů a pádů" popularity teorií totalitarismu, se speciálním důrazem na některé debaty, jež se zejména ve středoevropském akademickém prostředí objevily v nedávné době. Autoři tvrdí, že k opětovnému zájmu o totalitarismus přispívá takzvaný nový revizionismus, jehož představitelé se stavějí do opozice vůči vágně definovaným (či zcela nedefinovaným) teoriím totalitarismu. Tento spor, patrný zejména v nedávných diskusích o komunistické minulosti, autoři článku považují za nedorozumění a poukazují na dva základní problémy: Polemika se často vede s vágně definovaným pojetím totalitarismu, které je nezřídka zaměňováno za "perspektivu shora". Zadruhé, představitelé takzvaného nového revizionismu se často snaží odmítat teorie totalitarismu argumenty, které je paradoxně potvrzují. Článek ukazuje, že příkopy mezi jednotlivými teoretiky totalitarismu byly mnohem hlubší, než se rozevírají mezi "novými revizionisty" a "totalitáři".
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.