Search results

1

La post-fantasy: il ciclo letterario Inquisitore Eymerich di Valerio Evangelisti come una realizzazione dell’elemento fantastico tramite la narrazione postmoderna

100%

Przełucka P.

Romanica Silesiana

|

2020

|

vol. 17

69-80

EN

This article examines the literary series of Inquisitore Eymerich by Valerio Evangelisti, a variegated macronarrative, which, resisting generic classification, introduces innovation to the panorama of contemporary Italian fantasy. Departing from the analysis of the salient features of the series such as intertextuality, hybridization, storiographic metafiction, and transfictionality, the article examines closely the areas of postmodern narration and inquires into the role of the fantastic element in Italian literature. Evangelisti makes the most of postmodern narrative strategies and of fantasy’s ability to penetrate various media in order to provide a tool of critical reflection on human history with an emphasis on the phenomenology of power. By interweaving different literary genres and inviting readers to produce their own interpretations in form of fan fiction, Evangelisti creates a new type of committed narrative, post-fantasy, which presents a new conception of postmodern narrative, one that overcomes the barrier between the literary fiction and the genre fiction.

2

Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala

57%

Doležel L.

Česká literatura (Czech Literature)

|

2014

|

vol. 62

|

issue 2

238-250

EN

The paper is based on the assumption that the first-person narrative (Ich-form) in modern fiction is not an imitation of oral story-telling, but a special literary mode of narration. As such, it has produced a broad range of variants. The paper follows these variants in the prose fiction of Bohumil Hrabal, who practised Ich-form narrative throughout his creative life. The composition of the paper does not follow a chronological, but rather a logical order of variants, ranging from the “oral stream” of Dancing Lessons for the Advanced in Age through “narrator substitution” in the autobiographical trilogy to the “text after death” of Closely Watched Trains (and a version of Too Loud a Solitude). The paper offers a theoretical explanation of the rise of these variants in claiming that in modern literature the Ich-form underwent a process of conventionalization. In this process it took over some basic features of its competitor, the “objective” Er-form. A similar process can be observed in the evolution of the Er-form, but this time the narration moves from the “objective” base to the “subjective” variants. In modern prose fiction, both Er-form and Ich-form offer a rich variety of narrative modes, unavailable in the prose of the preceding periods. Bohumil Hrabal’s “playing” with the Ich-form contributed substantially to this major innovation.

3

Řeč není jen k mluvení : sondy do diachronní poetiky a teorie narativních způsobů

43%

Jedličková A., Koten J.

Česká literatura (Czech Literature)

|

2018

|

vol. 66

|

issue 5

623-660

EN

The material for this study is a selection from diachronic research into narrative modes in 19th century Czech fiction. Inquiries into the narrative poetics of three authors (those of František Pravda, Karolina Světlá and Teréza Nováková) illustrate this exposition of the changing face of free indirect discourse usage from the mid- 19th century. At the same time it demonstrates that diachronic analyses often require us to review previous conceptualizations of narrative modes and theories of their development. Hence the first part comprises typical ways in which free indirect discourse is used in Pravda’s short stories in the light of Doležel’s theory on its emergence: Here free indirect discourse is explained within the framework of the Modernist transformation of narrative as one of the manifestations of the subjectivization of narrative, based on the integration of a character’s speech within narrative discourse. Nevertheless, the function of free indirect discourse in Pravda’s case is primarily to consolidate the position of the narrator. In Karolina Světlá’s narrative, free indirect discourse assumes a double function: as a device for portraying an individual’s mind it plays the role of subjectivizing narrative, while as one of the devices used to create the relationship between the narrator and the storyworld it can express the fact that the narrator has adopted the standards and conventions within that world and shares them with the characters, thus neutralizing the subjective-objective dichotomy. The work of Teréza Nováková shows an increasingly sophisticated selective application of free indirect discourse, both in its subjectivizing role (which is thematically limited and thus a fundamentally semanticizing representation of characters´ consciousness) and its objectivizing role, namely in its depiction of “public opinion”. The “record of talk in circulation” is transformed into an independent discourse, which to a large extent suppresses the mediated nature of the narrative and thus results in its objectivization. Free indirect discourse can thus hardly be explained merely as a phenomenon associated with the modernist subjectivization of narrative. Diachronic surveys documenting its use on a scale from rhetorization (Pravda) to the objectivization of narrative (Nováková) indicate that it is much more likely to be the result of the proliferating exploitation of linguistic possibilities of the narrative transposition of speech.

CS

Materiál studie je výběrem z diachronního průzkumu narativních způsobů v české próze 19. století. Sondami do tří narativních poetik (Františka Pravdy, Karoliny Světlé, Terézy Novákové) ilustruje výklad proměny užití polopřímé řeči od poloviny 19. století. Současně prokazuje, že z diachronních analýz nezřídka plyne potřeba revidovat dosavadní konceptualizace vlastností vyprávění i teze o jejich vývoji. V první části jsou proto typické způsoby užití polopřímé řeči v Pravdových povídkách konfrontovány s Doleželovou teorií jejího vzniku. V té je polopřímá řeč vysvětlována v rámci modernistické transformace narativu jako jeden z projevů subjektivizace vyprávění, založený na pronikání řeči postav do pásma řeči vypravěče. Funkcí polopřímé řeči u Pravdy je spíše upevnění pozice vypravěče. Ve vyprávění Karoliny Světlé se polopřímá řeč vyjevuje v dvojí funkci: jako prostředek zobrazení individuální mysli naplňuje tezi o subjektivizaci vyprávění, jako jeden z prostředků utváření vztahu vypravěče ke světu příběhu může být i výrazem vypravěčova osvojení norem a zvyklostí tohoto světa, jejich sdílení s postavami, a ve výsledku tak opozici objektivní — subjektivní neutralizuje. Dílo Terézy Novákové ukazuje stále promyšlenější selektivní uplatnění polopřímé řeči, a to jak ve funkci subjektivační (tematicky omezené a tudíž zásadně významotvorné zobrazení procesů mysli postav), tak objektivační, a sice v zobrazení „veřejného mínění“. Tato transpozice „záznamu kolující řeči“ se osamostatňuje v diskurz, který do značné míry potlačuje zprostředkovanost vyprávění a směřuje tedy k jeho objektivaci. Polopřímou řeč lze proto sotva vysvětlovat jen jako jev spojený s modernistickou subjektivizací vyprávění. Diachronní sondy dokládající její využití na škále od rétorizace (Pravda) k objektivaci vyprávění (Nováková) naznačují, že je mnohem spíše výsledkem postupného prohlubování možností narativní transpozice řeči.

Refine search results

2 Česká literatura (Czech Literature)

1 Romanica Silesiana

1 Doležel L.

1 Jedličková A.

1 Koten J.

1 Przełucka P.

1 2020

1 2018

1 2014

La post-fantasy: il ciclo letterario Inquisitore Eymerich di Valerio Evangelisti come una realizzazione dell’elemento fantastico tramite la narrazione postmoderna

Hra s ich-formou v díle Bohumila Hrabala

Řeč není jen k mluvení : sondy do diachronní poetiky a teorie narativních způsobů