Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 4

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  politika paměti
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Rok 1968 v pamäťovej politike na Slovensku

100%
Jašek P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
540-557
EN
The article is based on a presentation delivered at the conference The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective, which took place in Prague in June 2018. The author maps Slovakia’s policy of memory and social reflections related to events in 1968, in particular the democratization process taking place at that time and the occupation of Czechoslovakia by Warsaw Pact armies, as well as Slovak personalities connected with the events. He monitors manifestations of these reflections in Slovak historiography, art, and culture, particularly as related to the creation and installation of memorial plaques and memorials in the public space. In this respect, he focuses mainly on cases prompting a wide controversy, such as the plaque commemorating victims of the occupation in Košice or the bust of Vasil Biľak (1917–2014), a Communist politician, advocate of the Soviet intervention, and leading representative of the so-called normalization regime in his home village. He also mentions events taking place in Slovakia on the occasion of the fiftieth anniversary of 1968, which have helped increase the general awareness of them, including publications, thematic exhibitions, and remembrances of victims of the occupation. The author concludes that although the year 1968 is one of the most researched topics of the Slovak postwar history in Slovak historiography, it is much less reflected in audiovisual arts.
CS
Článek vychází z příspěvku předneseného na konferenci „Pražské jaro 50 let poté: Velké krize komunistických režimů ve střední Evropě v transnacionální perspektivě“ (The Prague Spring 50 Years After: Great Crises of Communist Régimes in Central Europe in a Transnational Perspective), která se konala v Praze v červnu 2018. Autor mapuje politiku paměti a společenskou reflexi ve Slovenské republice, která se vztahuje k událostem roku 1968, především k tehdejšímu demokratizačnímu procesu a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, a ke slovenským osobnostem spjatým s těmito událostmi. Sleduje projevy této reflexe v historiografii, umění, kultuře, a zvláště při vytváření a instalaci pamětních desek a pomníků ve veřejném prostoru. V té souvislosti se věnuje zejména případům, které vyvolaly širší kontroverzi, jako je pamětní deska obětí okupace v Košicích nebo busta připomínající komunistického politika, zastánce sovětské intervence a předního představitele režimu takzvané normalizace Vasila Biľaka (1917–2014) v jeho rodišti. Připomíná také akce, které se konaly při příležitosti padesátého výročí událostí roku 1968 na Slovensku a které pomohly rozšířit o nich společenské povědomí, od vydání publikací přes tematické výstavy po pietní vzpomínky na oběti okupace. Autor konstatuje, že zatímco ve slovenské historiografii patří rok 1968 mezi nejvíce probádaná témata slovenských poválečných dějin, podstatně slabší je na Slovensku jeho reflexe oblasti audiovizuálního umění.
2
Content available remote

Socialism as ideology, socialism as legacy: attitudes of the (Socialist) Republic of Slovenia towards its socialist past (1980-2004)

71%
Konovšek T.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
852-873
EN
Focusing on key political actors and state institutions, this article aims to map the changing and often ambivalent political attitudes of the Socialist Republic of Slovenia (Socialistična republika Slovenija) within the Socialist Federal Republic of Yugoslavia and the later the Republic of Slovenia (Republika Slovenija) towards its socialist legacy. By institutionalizing remembrance and promoting specific historical narratives, the state not only articulated its views on the past, but also expressed its understanding of the present moment and its hopes for the future. The main channels of communication between the state and the public, which are investigated in this contribution, are state holidays and state celebrations. Here, the highest state institutions appeared as main organizers and scriptwriters. Through these events, leading politicians valued, assessed, and (re)interpreted significant historical events in the name of the state. The temporal framework of the article covers two crucial periods. First, the late socialist period between 1980 (the death of Josip Broz Tito) and 1989 (the beginning of the end of Yugoslavia). Second, the period of Slovene transition between 1989 and early 2008, when the Study Centre for National Reconciliation (Študijski center za narodno spravo) began its operation and Slovenia joined the institutional international trend of anticommunism. During late socialism, constant economic, political, and social crises forced the state to re-evaluate and reconsider its socialist legacy and its form. After the end of state socialism between 1989 and 1991 in Slovenia, (anti-)socialist attitudes became one of the most important political markers by which the new state defined itself. For both periods, socialism was thus one of the central themes of memory politics, albeit in different ways.
CS
Článek se zaměřuje na klíčové politické aktéry a státní instituce Socialistické republiky Slovinsko (Socialistična republika Slovenija) v rámci federativní Jugoslávie a pozdější Republiky Slovinsko (Republika Slovenija) a na jejich měnící se a často ambivalentní postoje ve vztahu k vlastnímu socialistickému dědictví. Institucionalizací paměti a podporou specifických historických narativů slovinské politické vedení artikulovalo nejen své hodnocení minulosti, ale také chápání přítomnosti a utváření nadějí do budoucna. Autorka v článku zkoumá státní svátky a státní oslavy jako hlavní komunikační kanály mezi státem a veřejností. Nejvyšší státní instituce vystupovaly jako jejich hlavní scenáristé a organizátoři, čelní slovinští politici prostřednictvím těchto akcí (a ve jménu státu) oceňovali, hodnotili a (re)interpretovali významné historické události. Časový rámec článku zahrnuje dvě období: pozdní socialistickou éru mezi lety 1980 a 1989 (od Titovy smrti do počátku rozpadu Jugoslávie) a etapu slovinské transformace v letech 1989 až 2008, během níž začalo fungovat Studijní centrum pro národní usmíření (Študijski center za narodno spravo) a slovinská politika se ve vztahu k minulosti připojila k širšímu mezinárodnímu trendu institucionalizovaného antikomunismu. Autorka dochází k závěru, že neustálé ekonomické, politické a sociální krize pozdního socialismu nutily politické vedení slovinské svazové republiky opakovaně přehodnocovat a reinterpretovat socialistické dědictví a že po převratných změnách v letech 1989 až 1991 se antisocialistické postoje ve Slovinsku staly jedním z nejdůležitějších politických znaků, jimiž se nový stát vymezoval. V obou obdobích tak byl socialismus klíčovým tématem politiky paměti, i když pokaždé jinak.
3
Content available remote

Interpreting the creation of Czechoslovakia between 1948 and 1989: shifts and changes in the politics of history and memory

71%
Hálek J., Štofaník J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
796-824
EN
The article focuses on the construction of historical narratives and the construction of memory regarding the emergence of Czechoslovakia (28 October 1918) in the second half of the twentieth century. It analyses Czech and Slovak historiography and the significance of direct and indirect political and ideological influences. It explores shifts in the official narrative from the establishment of the communist regime to its collapse through an analysis of party texts, scholarly publications and conferences. The authors pay equal attention to the Czech lands and Slovakia. They focus on the role of historians as a professional community and the importance of institutional networks and examine the positions and viewpoints of the new historical departments (within the Czechoslovak Academy of Sciences) and shifts in university education. While the existing universities were to concentrate exclusively on teaching, the newly established universities (such as the University of Political and Economic Sciences – Vysoká škola politických a hospodářských věd) were tasked from the outset with educating a new type of socialist intelligentsia that had a close relationship to the people and/or to (re)educate publicity workers and state administration employees. As for historians, the article points to their professional and publishing strategies and the changes in opinions they underwent. In the second part, the authors address the issue of commemorating the founding of Czechoslovakia in the public space. They pay special attention to the celebrations in 1948, which aspired to a nationwide character, the revival of this tradition in the 1960s, and finally the society-wide response in 1988, when the significance of the establishment of the independent Czechoslovak state was reasserted in the form of granting it the position of a national holiday, and also the symbolism associated with this date became the impetus or mass public protest against the communist regime.
CS
Studie se zaměřuje na budování historických narativů a konstrukci paměti o vzniku Československa (dne 28. října 1918) ve druhé polovině dvacátého století. Zkoumá posuny oficiální interpretace této události od doby etablování komunistického režimu až po jeho rozpad, a to prostřednictvím rozboru stranických textů a odborných publikací. Rovnocennou pozornost přitom vedle českých zemí věnuje Slovensku. Analyzuje českou a slovenskou historiografii a sleduje význam přímých i nepřímých politických a ideologických vlivů. Soustředí se především na roli historiků jako odborné komunity a na význam institucionálních sítí. Všímá si budování nových historických pracovišť (v rámci Československé akademie věd) a posunů na poli univerzitního vzdělávání. Zatímco stávající univerzity se měly zaměřit výhradně na výuku, nově zakládané vysoké školy (jako například Vysoká škola politických a hospodářských věd) měly od počátku vychovávat nový typ socialistické inteligence s blízkým vztahem k lidu a (do)vzdělávat propagační pracovníky a zaměstnance státní administrativy. Pokud jde o historiky, studie poukazuje na jejich odborné a publikační strategie i na názorové proměny, jimiž procházeli. Ve druhé části článku se autoři věnují tomu, jak se vznik Československa připomínal ve veřejném prostoru. Zachycují podobu oslav třicátého výročí v roce 1948, již v režii komunistického režimu, nahrazení svátku vzniku republiky Dnem znárodnění počátkem padesátých let a oživení původní tradice československé státnosti v šedesátých letech. Na závěr se zamýšlejí nad celospolečenskou odezvou sedmdesátého výročí v roce 1988, kdy byl význam vzniku samostatného československého státu znovu potvrzen v podobě uznání 28. října jako státního svátku, ale také se symbolika spjatá s tímto datem stala impulzem k masovému veřejnému protestu proti komunistickému režimu.
4
Content available remote

The museal production of Hungary’s inorganic past and Poland’s postponed victory: the case of the House of Terror and the Warsaw Rising Museum

61%
Smith R.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
825-851
EN
More than thirty years after the fall of communism, both Hungary and Poland are still trying to reinvent their national identity by understanding their pasts. As flagship museums of Viktor Orbán’s Hungary Civic Alliance (Fidesz) in Hungary and Jarosław Kaczyński’s Law and Justice Party (PiS) in Poland, the House of Terror (Terror Háza) in Budapest and the Warsaw Rising Museum (Muzeum Powstania Warszawskiego) have been used as epistemological tools in advancing the governing party’s respective memory politics. Within their portrayal of the nation’s contemporary past, these museums also endorse a particular national identity that serves the political desires of both Fidesz and PiS. This article traces how the museums present and signify the nation and how they articulate the national identity espoused by the museum. The author borrows methodological approaches from museum studies and formulates her own research protocol, which identifies three layers of national identity articulation: the presentation of the nation, the representation of the nation, and the political production of national identity.
CS
Více než třicet let po pádu komunismu se Maďarsko i Polsko snaží skrze minulost znovu a jinak uchopit svou národní identitu. Vládnoucí strany Maďarská občanská unie (Fidesz) v Maďarsku a Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość – PiS) v Polsku využívají svá „vlajková muzea“ – Dům teroru (Terror Háza) v Budapešti a Muzeum Varšavského povstání (Muzeum Powstania Warszawskiego) – jako epistemologické nástroje k prosazování vlastní politiky paměti. Obě muzea zobrazují soudobé dějiny „svých“ národů a zdůrazňují typ národní identity způsobem, který slouží politickým přáním Fidesz i PiS. Autorka si v článku klade otázku, jak tyto muzejní instituce prezentují a jakým významem naplňují kategorii národa a jak artikulují národní identitu, k níž se hlásí. Využívá přitom metodologických přístupů z oblasti muzejnictví a formuluje vlastní tezi o třech vrstvách artikulace národní identity: prezentace národa, reprezentace národa a politická produkce národní identity.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.