Search results

1

Chilská avantgarda z pohledu Pabla Nerudy

100%

Barrera T.

Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)

|

2020

|

issue 62

27-34

EN

Chile is considered an important centre of Spanish-American avant-garde thanks to the figure of Vicente Huidobro and also that of Pablo Neruda. While the importance of these two eminent poets is beyond doubt, the paper points out that Chilean avant-garde was a rich and multifaceted movement with many different voices.

2

Surrealistické stopy (z) okrajů aneb Možná kapitola z dějin jednoho žánru

100%

Košnarová V.

Česká literatura (Czech Literature)

|

2016

|

vol. 64

|

issue 1

35-66

EN

This study presents something of a “hybrid” chapter in the history of Czech surrealism, focusing both on the reception of surrealism outside the Prague centre and on the surrealists’ interest in the literary-artistic genre of the poetry book with photographs, which appeared in notable forms not only in the Czech “surrealist centre” (represented in the interwar period by the Surrealist Group in Czechoslovakia and the individual figures within it: Jindřich Heisler, Vítězslav Nezval, Jindřich Štyrský, Karel Teige and Toyen), but also (in a different sense) in marginal movements largely associated with surrealism (Linie in České Budějovice, the group surrounding Jaroslav Janík and Kamil Linhart in Louny, the Brno Ra-ists and Monstrualism in Žižkov). The aim is not to present clear conclusions or a summary, but on the basis of examples of selected works of poetry and photograpy from the 1930s and the first half of the 1940s to open up certain topics, issues and questions - thematically involving both specific manifestations of surrealism “on the margins” and various kinds of relations between text and photographs, which may become the subject of possible further research.

CS

Studie představuje jakousi „hybridní“ kapitolu dějin českého surrealismu, zaměřující se jednak na ozvuky surrealismu mimo pražské centrum, jednak na zájem surrealistů o literárně-výtvarný žánr básnické knihy s fotografiemi, jenž se v pozoruhodných podobách projevil nejen v české „surrealistické centrále“ (reprezentované v meziválečném období Skupinou surrealistů v ČSR, resp. jednotlivými osobnostmi /Jindřich Heisler, Vítězslav Nezval, Jindřich Štyrský, Karel Teige, Toyen/), ale právě i (v různém smyslu) okrajových hnutích ve větší či míře se surrealismem spřízněných (českobudějovická Linie, lounská skupina kolem Jaroslava Janíka a Kamila Linharta, brněnští ra-isté, žižkovský monstrualismus). Záměrem není předkládat jasné závěry či shrnutí, nýbrž na základě příkladů vybraných básnicko-fotografických děl z období třicátých až první poloviny čtyřicátých let otevřít některá témata, problémy a otázky – tematicky zaštítěné právě jednak specifickými projevy surrealismu „na okraji“, jednak různými podobami vztahu textu a fotografie –, jež se mohou stát předmětem dalšího potenciálního výzkumu.

3

The Persistence of Poetry in Karel Teige’s Outlook

80%

Silverman T.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2021

|

vol. 18

|

issue 36

64-78

EN

Karel Teige’s enduring interest in the essence of poetry may help explain the outward promotion of his 1920s textual-visual works in contrast to his more muted treatment of the Surrealist photomontage collages that he produced from 1935 to 1951. Teige, a central figure of the Czechoslovak avantgarde, demonstrated throughout his voluminous theoretical pieces a continuous fixation on poetry. He wrote and published rationales for his earlier textual-visual works, yet left a lack thereof concerning his 374 Surrealist photomontages. Though Teige declared himself a Surrealist in 1934, Surrealism may not have interested him in the same way as Czechoslovak Poetism or the implementation of aesthetic concepts borrowed from his counterparts in Russia and Germany. In this essay, Teige’s proclamations about pictorial matters, poetry, modern art ideologies, typography, and the ‘inner model’ theory have been applied towards his pre-Surrealist, textual-visual works, in contradistinction to his later photomontages, to suggest why he did not promulgate the latter artworks to the same extent as the former. Examples of his 1920s picture poems in a lucid Poetist style present harmonized layouts of words, symbols, and cut-outs arranged into semiotic order. As a typographer, Teige stressed the importance of the ‘nature, rhythm, and flow’ of poetic texts, and his works also reveal careful reflection on the design of graphemes. It is, however, his fascination with linguistic matters, e.g. poetry and letters — a matter in which many of his Surrealist collages appear not to have taken much interest — that remains most obscure, lacking any contextual explanation. Suffused with fragmented corporeal forms and erotic imagery amid variegated scenery, Teige’s vivid post-1935 photomontages have drawn the attention and speculation of many art historians.

4

"Křičel jsem: - Mrdat, mrdat!": Vítězslav Nezval a jeho poetika Moskvy

80%

Glanc T.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

|

2020

|

vol. 27

|

issue 3-4

576-590

EN

In August 1934, poet and writer Vítězslav Nezval (1900–1958), a leading personality of the Czechoslovak inter-war art avant-garde and also a member of the Communist party, visited Moscow as one of the Western guests invited to the founding congress of the Union of Soviet Writers; one year later, he published a prosaic-essayistic reflection of his visit under the title The Invisible Moscow (Neviditelná Moskva. Praha: F. Borový, 1935). The purpose of the present study approached from a semiotic angle is to obtain access to the intentional meaning of this specific testimony concealed behind a factual description of events and environments. The author first outlines a broader socio-political context consisting in an intensive interest of Western left-wing intellectuals in the Soviet Union between the world wars and, on the other hand, in systematic efforts of the Soviet leadership to make use of this potential for their own benefit. Nezval ranked among artists who felt a priori sympathies toward the Soviet social experiment, and they are clearly seen in his text, although he himself declared that his intention was not to provide a testimony about the Soviet “objective reality”, which is what media reports or articles do. To understand Nezval’s work, the author believes it must be kept in mind that Nezval, while in the Soviet Union, was looking for, first and foremost, inspiration and connections with poetic and ideological principles he professed. Nezval’s cognitive method is intuition, free of any rational and critical reflections, and his creative principle is imagination, whose incarnation Nezval found in surrealism. The reality around him serves as a matter for a distillation of experiences occurring in a dream mode. This allows him to overlook or willfully interpret various phenomena related, for example, to the repressive aspect of Stalin’s regime or the onerous everydayness of the Soviet Union’s citizens. The author sees the dominant feature of this dreamlike experience and the line connecting seemingly incompatible segments of reality into all-embracing lyrical intoxication in an erotic principle. Nezval is excited by Moscow as an object of bliss, as a source of sexual arousal. This principle is offered to him as a key enabling an individual to cross the boundary of individualism and blend into the society as a bridge between the eternity of sexual ecstasy and the eternity of the classless Communist society, thus promising the fulfillment of human utopias. The author provides an analysis of the text of The Invisible Moscow in support of his conclusions, and links them to some period esthetic and philosophical concepts.

CS

Básník a spisovatel Vítězslav Nezval (1900–1958), vůdčí osobnost československé meziválečné umělecké avantgardy a zároveň příslušník komunistického hnutí, v srpnu 1934 navštívil Moskvu jako jeden ze západních hostů ustavujícího sjezdu Svazu sovětských spisovatelů a v následujícím roce vydal prozaicko-esejistickou reflexi tohoto pobytu s názvem Neviditelná Moskva. Cílem předložené sémioticky pojaté studie je zjednat přístup k intencionálnímu smyslu této osobité výpovědi, který se skrývá za faktickým popisem událostí a prostředí. Autor nejprve přibližuje širší společensko-politický kontext, spočívající v intenzivním zájmu západních levicových intelektuálů o Sovětský svaz mezi světovými válkami a současně v systematické snaze sovětského vedení využívat tento potenciál ve svůj prospěch. Nezval patřil k umělcům, kteří cítili k sovětskému sociálnímu experimentu apriorní sympatie, a toto naladění je v jeho textu jasně patrné. Přitom ale sám deklaroval, že mu nejde o to poskytnout svědectví o tamní „objektivní skutečnosti“, jak tomu bývá v reportáži nebo publicistice. V zájmu porozumění je podle autora třeba vzít na vědomí, že Nezval hledal v sovětském Rusku především inspiraci a souvislost s poetickými a ideovými principy, které vyznával. Metodou poznání je pro něj intuice, osvobozená od racionální a kritické reflexe, a tvůrčím principem imaginace, jejíž ztělesnění našel Nezval v surrealismu. Vnější realita mu slouží jako materie k destilaci zážitků, jež se odehrávají v režimu snu. To umožňuje přehlížet nebo svévolně interpretovat různé jevy, související třeba s represivní stránkou stalinského režimu nebo s tíživou každodenností obyvatel. Dominantu tohoto snového prožívání a spojnici propojující zdánlivě neslučitelné oblasti reality do všeobjímajícího lyrického opojení nachází autor v erotickém principu. Pisatele Moskva vzrušuje jako objekt slasti a odhaluje v ní erotické vzrušení. V posledku se mu tento princip nabízí jako klíč umožňující jedinci překročit hranici individualismu a splynout se společenským celkem, jako most mezi věčností sexuální extáze a věčností beztřídní komunistické společnosti, a slibuje tak naplnění lidských utopií. Tyto své závěry autor dokládá textologickým rozborem Neviditelné Moskvy a vztahuje je k některým dobovým estetickým a filozofickým koncepcím.

5

A World of ‘Purely Artistic Conception’ and a ‘Universal Art of the Spirit’: Max Dvořák and Karel Teige between Phenomenology and Surrealism

80%

Vojvodík J.

Slovo a smysl - Word & Sense

|

2015

|

vol. 12

|

issue 24

25-41

EN

In the early 1940s, Karel Teige, a prominent theorist of the Czech avant-garde, returns to Max Dvořák’s concept of history of art as ‘history of the spirit’. Starting in the late 1930s, Teige pursued a sustained inquiry into the essence of the so-called imaginative (or ‘phantasizing’, in Teige’s own terminology) art, and his findings, which he intended to synthetize in a broadly conceived Phenomenology of Art (left unfinished), led him to the view that the essence of imaginative art consists in the visualization of ‘spiritual forms’ of an inner model. Primarily, it consists in a substantial transformation of one’s relationship to the external world: specifically, an internalization of senseperception and its metamorphosis into spiritual forms of subjective perception and consciousness. josef vojvodík 41 This is where Teige might have been influenced precisely by Dvořák’s abolition of any antithesis between naturalism and idealism, internal and external image, and his quest for a unity of Kunstwissenschaft and artistic practice. Teige was aware that this problem is central and constitutive for the entire era of Modernity and of the avant-garde, just as Dvořák was aware that the history and theory of modern art cannot consist in a mere mechanic continuation of the traditional arthistorical method; rather, it must reflect upon the creative processes of modern art.

CS

Na počátku čtyřicátých let 20. století se teoretik české avantgardy Karel Teige vrací ke koncepci dějin umění Maxe Dvořáka, totiž dějin umění jako „dějin ducha“. Od konce třicátých let 20. století se Teige intenzivně zabýval podstatou tzv. imaginativního (nebo, jeho terminologií, fantazijního) umění a své studium a rozbory, které chtěl syntetizovat v rozsáhle koncipované, ale nedokončené práci Fenomenologie umění, jej vedly k názoru, že podstatu imaginativního umění tvoří vizualizace „duchových forem“ vnitřního modelu. Je to především zásadní proměna vztahu k vnějšímu světu ve smyslu zvnitřnění smyslového vnímání, smyslových vjemů, jejich proměna v duchovní útvary subjektivního vnímání a vědomí. Zde mohlo na Teigeho uvažování silně působit právě Dvořákovo zrušení antiteze mezi naturalismem a idealismem, vnitřním a zevním obrazem, jeho požadavek jednoty vědy o umění a umělecké praxe. Uvědomoval si, že jde o problém, který je zásadním způsobem konstitutivní pro celou epochu moderny a avantgardy, podobně jako si byl Dvořák vědom toho, že dějiny a teorie umění moderny nemohou být mechanickým pokračováním tradiční uměleckohistorické metodiky, nýbrž reflexí tvůrčích procesů modemy samotné.

6

Od sociálně-demokratické spirituality k socialistickému realismu: koncept lidovosti v myšlení Jindřicha Honzla o divadle

61%

Kunderová R.

Theatralia: Revue současného myšlení o divadelní kultuře (Theatralia: The revue of contemporary thought on theatre culture)

|

2021

|

vol. 24

|

issue 1

188-215

EN

The study examines the concept of "the popular" in the thinking of theatre director and theorist Jindřich Honzl (1894–1953). By analyzing his essays and articles, the essay describes the changes in Honzl's approach to the popular as reflected in his critical writing during his theatre career and as placed within the context of politics and theatre history. Based on the discussion of existing Czech theatre historiographic literature about Honzl (the majority of which was published before 1989), the study offers novel findings and connections, many of which have been ignored, often for ideological reasons. The essay brings a close study of Honzl's sources of inspiration, from the beginnings of his work in the era of the so-called proletarian theatre, especially by embedding Honzl's thinking in the social democratic ideology and his knowledge of post-revolutionary Soviet theatre until 1925. The essay subsequently offers a characterization of the changes in Honzl's understanding of "the popular" during his Poetism and Surrealist phases, as well as after the Second World War, when he converted to Socialist Realism.

CS

Studie zkoumá koncept lidovosti v myšlení divadelního režiséra a teoretika Jindřicha Honzla (1894–1953). Prostřednictvím analýzy jeho studií a článků autorka pojmenovává proměny pojetí lidovosti v Honzlově uvažování během jeho divadelní kariéry a zasazuje je do divadelně-historického a politického kontextu. Na základě diskuse s dosavadní českou divadelně-historiografickou literaturou o Honzlovi, jejíž většina byla publikována před rokem 1989, přináší studie poznatky a souvislosti, které byly dosud – nezřídka z ideologických důvodů – opomíjeny. Autorka se podrobně zabývá Honzlovými inspiračními zdroji na počátku jeho divadelní činnosti v období tzv. proletářského divadla, zejména ukotvením Honzlova myšlení v sociálně-demokratické ideologii a jeho obeznámeností s porevolučním sovětským divadlem do roku 1925. Následně charakterizuje proměny Honzlova chápání lidovosti divadla v průběhu jeho poetistického a surrealistického období a po konci druhé světové války, kdy se přiklonil k socialistickému realismu.

Refine search results

2 Slovo a smysl - Word & Sense

1 Soudobé dějiny (Contemporary History)

1 Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)

1 Theatralia: Revue současného myšlení o divadelní kultuře (Theatralia: The revue of contemporary thought on theatre culture)

1 Česká literatura (Czech Literature)

1 Barrera T.

1 Glanc T.

1 Košnarová V.

1 Kunderová R.

1 Silverman T.

1 Vojvodík J.

2 2021

2 2020