Benjamin Lee Whorf is undoubtedly one of the most influential American linguists of the first half of the 20th century. His legacy, embodied in the so‑called Sapir‑Whorf hypothesis of linguistic relativity, has been an object of controversy for a long time, illuminating paradigm shifts in modern linguistics. This article attempts to deconstruct a picture of this ambiguous figure and his works, concerning reception and critical response by both his proponents and opponents. I focus on various kinds of (mis)understanding Whorf and its reflections in linguistic theories since 1950s. At the end I mention current reformulations of the linguistic relativity principle and the prospect of new challenges of interdisciplinary research in this field.
Myšlenka, že jazyk utváří naše myšlení, často připisovaná Benjaminu Whorfovi, je již dlouho odmítána a označována za pomýlenou, nebo dokonce pošetilou. Nyní se však debata o tom, do jaké míry je jazyk ovlivňován nejazykovou kognicí (především v oblasti reprezentace času), znovu otevírá, a to na základě nových experimentálních výzkumů. V tomto článku se nejprve zaměřím na argumenty proti Whorfově hypotéze a ukážu, že směšují dvě různé otázky: „Myslíme v jazyce?“ a „Je myšlení utvářeno jazykem?“ Dále se budu zabývat mezijazykovými rozdíly v prostorových metaforách času a experimenty, které ukazují analogické rozdíly v nejazykové reprezentaci. Nakonec načrtnu jednoduchý model mechanismu učení, kterým lze vysvětlit některé projevy jazykové relativity. Mluvčí různých jazyků si v důsledku základních (a pravděpodobně univerzálních) neuronálních a kognitivních procesů vytvářejí různé soubory konceptů, ať už myslí v jazyce, nebo ne.
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.