The paper deals with hybrid administrative acts. It focuses not only on measures of general nature, but also on administrative decisions and secondary legislation, if they fulfil conceptual features of hybrid administrative acts with respect to their contents. Firstly, it deals with doctrinal bases of the hybrid administrative acts. Subsequently, the paper deals with the presence of the conceptual features of hybrid administrative acts within mentioned legal forms, and also with the process (corresponding to the legal forms) leading to issuance of these acts and with legal means of protection against them provided by legal order. The contribution also deals with the question whether, if hybrid administrative acts are not issued and reviewed as measures of general nature, are these acts regulated in fundamentally different ways, which impacts the level of protection of public subjective rights of their addressees.
CS
Příspěvek se zabývá smíšenými správními akty.Pozornost přitom není soustředěna jen na institut opatření obecné povahy, ale rovněž na správní rozhodnutí a podzákonné právní předpisy, pokud z hlediska svého obsahu naplňují pojmové znaky smíšených správních aktů. Pozornost je nejprve věnována doktrinálním východiskům smíšených správních aktů.Následně se příspěvek zabývá výskytem pojmových znaků smíšených správních aktů v uvedených právních formách a rovněž způsoby (korespondujícími s příslušnými právními formami), jakými jsou tyto akty vydávány, a právními prostředky ochrany, jaké proti nim poskytuje právní řád. Příspěvek se zabývá také problematikou, kdy nejsou smíšené správní akty vydávány a přezkoumávány jako opatření obecné povahy a tyto akty jsou upraveny podstatně odlišnými způsoby, což má vliv na úroveň ochrany veřejných subjektivních práv jejich adresátů.
The article focuses on the administrative action that the Supreme State Prosecutor is entitled to bring in order to protect a serious public interest, from the point of view of the principle of protection of public rights as main purpose of administrative justice. It is pointed out that the principle of protection of public rights is significantly applied within the action of prosecutor general, although it is primarily aimed at protection of the public interest. It is mainly about effect of the principle of protection of public rights on the subject of the action and on decision-making about it. In case of the area mentioned first – determining whether it is an administrative decision, which the prosecutor general is empowered to sue in administrative courts – attention is paid to cases of atypical acts of administrative authorities, where the principle of protection of public rights can have a decisive influence. In case of question of application of principle of protection of public rights within decision-making about the subject of the action of prosecutor general, attention is paid primarily to the issue of protection of good faith of the administrative decision addressee. In doing so, a distinction is made between cases where it is an administrative decision that is for good of the addressee and improves his legal position, and on the contrary, which burdens him.
CS
Článek se věnuje správní žalobě, kterou je oprávněn podat nejvyšší státní zástupce k ochraně závažného veřejného zájmu, a to z hlediska principu ochrany veřejných subjektivních práv jako hlavního poslání správního soudnictví. Poukázáno je na to, že ačkoliv žaloba nejvyššího státního zástupce sleduje primárně ochranu veřejného zájmu, princip ochrany subjektivních práv se v jejím rámci významně uplatňuje. Jde zejména o vliv principu ochrany subjektivních práv na předmět žaloby a na meritorní soudní rozhodování o ní. Pokud jde o prvně uvedenou oblast, tzn. určení, zda vůbec jde o správní rozhodnutí, které je nejvyšší státní zástupce oprávněn tímto způsobem před správními soudy napadnout, pozornost je věnována případům zejména atypických úkonů správních orgánů, kde princip ochrany subjektivních práv může mít rozhodující vliv. Jde-li o uplatnění principu ochrany subjektivních práv při samotném meritorním soudním rozhodování o žalobě nejvyššího státního zástupce, je pozornost věnována především otázce ochrany dobré víry adresáta napadeného správního rozhodnutí. Přitom jsou rozlišovány případy, kdy jde o správní rozhodnutí, které je jednak k dobru svého adresáta a zvýhodňuje jeho právní pozici, a které je naopak vydáno k jeho tíži.
Reasoning contained in administrative decisions has a long tradition in the Czech Republic. This is confirmed by the fact that already the doctrine and practice of the First republic, including case law of Supreme administrative court, implemented and developed the duty of the administrative bodies to reason their decisions. Although in the period between 1948–1989 reasoning often became a formal appendix of decision and real motivations remained hidden, currently there are imposed, on the reasoning of administrative acts (also measure of general nature), growing quality requirements. This has significant influence on the case law. The authors of this paper also examined the major functions that may, or are able to, fulfil the reasoning of an administrative act in relation to the protection of public individual rights and public interest. The authors also highlighted the possibility of reasoning to support efficient process of communication between administrative bodies and courts. In this context the authors focused on the so-called “Completeness of reasoning” concept. The authors pointed out the fact that the potential of proper reasoning is not completely exhausted especially in respect to prospective and desirable use of its mediation function. The authors then concluded that obligation of reasoning, its scope, weight, and also the importance for administrative bodies and courts evolved into the principle of proper reasoning.
CS
Odůvodnění správního rozhodnutí má v českém prostředí dlouhou tradici.O tom svědčí skutečnost, že již prvorepubliková doktrína, jakož i praxe, včetně judikaturní, tento jeden ze základních postulátů řádného působení správních orgánů vůči účastníkům řízení uplatňovala a rozvíjela. Jakkoliv se v období mezi léty 1948 až 1989 stal z odůvodnění mnohdy spíše formální apendix rozhodnutí, když skutečná jeho motivace zůstávala skryta a argumentace nepříliš rozvinuta, jsou v současnosti opět na odůvodnění správních aktů, a to nejen konkrétních, ale také již smíšených (opatření obecné povahy) kladeny prohlubující se kvalitativní požadavky.V tomto aspektu se projevuje značný vliv judikatury, a to soudů nejen českých. Autoři zkoumají také hlavní funkce, které může či je schopno odůvodnění správního aktu plnit ve vztahu jak k ochraně práv dotčených osob, tak veřejného zájmu a také k podpoře efektivního procesu, včetně roviny komunikace mezi správními orgány navzájem, a soudy. V této souvislosti autoři poukazují na některé aktuální otázky, jako je koncepční problém tzv. „úplnosti“ odůvodnění. Autoři upozorňují na skutečnost, že potenciál řádného odůvodnění není dosud zcela vyčerpán, mj. také s ohledem na perspektivní, jakož i žádoucí, využití jeho funkce mediační. Autoři pak své úvahy uzavírají se závěrem, že povinnost „odůvodňovací“, svým rozsahem působnosti, váhou a také významem pro rozvíjení argumentace jak správních orgánů, tak soudů v rámci přezkumu, považují za zásadu (princip) řádného odůvodnění.
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.