Search results

1

Fryčajův kancionál a katolická duchovní píseň na Moravě v 19. století

100%

Sehnal J.

Hudební věda (Musicology)

|

2023

|

vol. 60

|

issue 2

94-170

EN

Tomáš Fryčaj (1759–1839), a Roman Catholic cleric and from 1819 parish priest at Obřany near Brno, whose lifelong aspiration was the religious advancement of the Czech population in Moravia, published in 1788, under the title Písně duchovní, a Czech translation of the German Maria-Theresa Hymnal of 1776. In 1801, he published his own large Katolický kancionál (Catholic Hymnal), which was by 1851 reissued in a total of ten editions. The hymnal was specific in bringing 92 percent of new songs, with only eight percent being taken over from earlier repertoire. Its 153 melodies with accompaniment were issued in a separate note supplement. The songs were composed by two provincial organists, Václav Pistor (1764–1848), and František Pohl (1773–1805), in the style of the final stage of the late-eighteenth century Classical era. Fryčaj’s hymnal subsequently prevailed in the Catholic sacred vocal practice in Moravia until the mid-nineteenth century. Of its successors, the hymnal of Tomáš Bečák (1847) still followed up closely in its footsteps. In contrast to that, later hymnals (Geisler – Holain – 1878, 1887), which were influenced by reformist tendencies in church music, stood in stark opposition to Fryčaj’s songs. In its turn, the hymnal of the Brno diocese, by Eichler and Musil (1909–1910), containing a total of 728 songs, used only 29 heavily revised Fryčaj songs, and the current official hymnal has no more than three songs from Fryčaj. The author of this text aims at identifying the reasons underlying the success of Fryčaj’s hymnal, as well as the decline in its relevance after 1850. In parallel with pointing at a change of religious feelings experienced at that time, the author turns his attention to church song accompaniments. While the organ accompaniments of Fryčaj’s original hymnal are characterised by their predominantly piano character, from the mid-nineteenth century on their quality gradually improved in line with the progress in organ construction, to reach its peak in the organ accompaniments of Ludvík Holain (1843–1916), and František Musil (1852–1908).

CS

Katolický kněz a od roku 1819 farář v Obřanech u Brna Tomáš Fryčaj (1759–1839), usilující o náboženské povznesení českého lidu na Moravě, vydal v roce 1788 pod názvem Písně duchovní český překlad německého kancionálu Marie Terezie z roku 1776. V roce 1801 vydal vlastní velký Katolický kancionál, který vyšel do roku 1851 v deseti vydáních. Kancionál byl zvláštní tím, že přinesl 92 % nových písní, zatímco ze starého repertoáru převzal jen 8 % písní. 153 nápěvů s doprovody vyšlo v samostatné notové příloze. Jejich autory byli dva venkovští varhaníci Václav Pistor (1764–1848) a František Pohl (1773–1805), kteří je složili ve stylu doznívajícího klasicismu na konci 18. století. Fryčajův kancionál ovládal katolický duchovní zpěv na Moravě až do poloviny 19. století. Ještě kancionál Tomáše Bečáka (1847) na něj přímo navazoval. Další kancionály (Geisler – Holain – 1878, 1887) se stavěly k Fryčajovým písním velmi kriticky, protože byly ovlivněny reformními názory na chrámovou hudbu. Kancionál brněnské diecéze od Eichlera a Musila (1909–1910) použil u 728 písní jen 29 silně přepracovaných Fryčajových písní a současný oficiální kancionál obsahuje z Fryčaje jen tři písně. V práci se autor pokusil vysvětlit, proč byl Fryčajův kancionál tak úspěšný a proč ztrácel po roce 1850 svůj význam. Současně se změnou náboženské mentality je věnována pozornost doprovodům kostelních písní. Zatímco varhanní doprovody původního Fryčajova kancionálu mají povahu spíše klavírní, od poloviny 19. století se jejich kvalita v souvislosti s vývojem varhan zlepšuje a vrcholí ve varhanních doprovodech Ludvíka Holaina (1843–1916) a Františka Musila (1852–1908).

2

Varhany a hudba u cisterciáků na Velehradě

100%

Sehnal J.

Hudební věda (Musicology)

|

2022

|

vol. 59

|

issue 1

29-69

EN

The Cistercian monastery at Velehrad was founded in 1205. In 1421 it was destroyed by Hussites. It was subsequently restored, reaching its heyday in the mid-18th century. In 1784 it was dissolved by the Emperor Joseph II, and the monastery church was transformed to parish church. The church’s first organ, installed in the figural choir to the west of the nave, was built in 1700 by Brno-based organ builder Jan David Sieber (d. 1723). Between 1745 and 1747 it was expanded by his pupil, Anton Richter (1688–1765). With its two manuals and 31 stops, it was then one of the largest organs in the Czech lands. It was actually comprised of two separate instruments forming two wings. The left wing consisted of Sieber’s original instrument, juxtaposed by Richter’s organ on the right. By the 1890s, when Velehrad became a place of pilgrimage, it was obvious that the Baroque organ was inadequate for the accompaniment of singing by a large crowd of people. Therefore it was re-built in 1924, by the firm Strmiska – Imrich, to pneumatic action with a romantic disposition. In 1963 the organ was replaced by a new instrument built by the firm Varhany. All that has remained of the old organ is a copiously decorated Baroque case. Cistercians´ figural music at Velehrad began to be cultivated only in the late 17th century, reaching its peak in the mid-18th century. It is attested to most demonstrably by the monastery’s list of instrumental combinations. Regrettably, its collection of music has not survived. The monastery’s cantor was Bernard Strauhal (b. 1738 in Kroměříž – d. 1813 in Uherské Hradiště). Some of his compositions have survived in copies, outside Velehrad. The most interesting of these is a collection of 17 partitas for wind quintet or sextet (two oboes, two horns, one or two bassoons), kept in the collection of music of the Cistercian monastery at Osek, Bohemia. Its parts include imitations of bagpipe (La Zampagna) and bird sounds. Of particular interest is the employment there of dance forms from the Haná region in the trios of the dance movements. They often include the use of the Lydian mode, typical for Moravian folk music.

CS

Cisterciácký klášter byl na Velehradě založen roku 1205. Roku 1421 jej zničili husité. Klášter dosáhl svého vrcholného rozkvětu v polovině 18. století. V roce 1784 byl císařem Josefem II. zrušen a klášterní kostel se stal kostelem farním. První varhany postavil na figurálním kůru na západní straně roku 1700 brněnský varhanář Jan David Sieber (zemř. 1723). V letech 1745–1747 je rozšířil jeho žák Anton Richter (1688–1765). V té době to byly jedny z největších varhan v českých zemích. Měly dva manuály a 31 rejstříků. Šlo vlastně o dva samostatné nástroje, rozdělené do dvou křídel. Levé křídlo obsahovalo původní Siebrovy varhany, pravé křídlo Richtrovy varhany. Od šedesátých let 19. století, kdy se Velehrad stal poutním místem, se ukázalo, že barokní varhany na doprovod zpěvu velkého množství lidí nestačí. Proto byly v roce 1924 přestavěny firmou Strmiska – Imrich na pneumatický systém s romantickou disposicí. V roce 1963 byly nahrazeny novým nástrojem od firmy Varhany. Ze starých varhan se dochovala jen bohatě zdobená barokní skříň. Figurální hudba u cisterciáků na Velehradě začala být pěstována až koncem 17. století a dosáhla svého vrcholu v polovině 18. století. Svědectví o ní podává především instrumentář kláštera. Hudební sbírka se bohužel nedochovala. Kantorem kláštera byl Bernard Strauhal (nar. v Kroměříži 1738, zemř. v Uherském Hradišti 1813). Jeho skladby se dochovaly v opisech mimo Velehrad. Nejzajímavější je 17 partit pro dechový kvintet nebo sextet (2 hoboje, 2 lesní rohy, 1 nebo 2 fagoty) v hudební sbírce cisterciáckého kláštera v Oseku v Čechách. Obsahují imitace dud (La Zampagna) a hlasů ptáků. Zvláště pozoruhodné je použití hanáckých tanců v triích tanečních vět. Setkáváme se v nich často s lydickou tóninou, která byla pro lidovou hudbu na Moravě typická.

3

Hudebníci v průvodech olomouckých biskupů

100%

Sehnal J.

Hudební věda (Musicology)

|

2007

|

vol. 44

|

issue 2

153-166

EN

Based on depictions and chronicle reports, the work focuses on participation of the horn-blowers and timpanists in the processions organised upon the occassion of bishops‘ entries to Olomouc between 1664–1748. Six of bishop’s horn-blowers rode horses or went on foot near the bishop dressed up in beautiful costumes. Units of attending townsfolk, and municipal guards were acompanied only by drummers, or, eventually, by a piper playing the transverse flute. Town’s musicians played wind instruments from the tower gallery. The ceremony went on with ringing bells, mortar cannonade, and volley fire from the cannons and muskets. Such processions were typical for the bishops of the Baroque period. After mid-eighteenth century they lost their pompous fashion or were not taking place through danger by war.

Refine search results

3 Hudební věda (Musicology)

3 Sehnal J.

1 2023

1 2022

1 2007

Fryčajův kancionál a katolická duchovní píseň na Moravě v 19. století

Varhany a hudba u cisterciáků na Velehradě

Hudebníci v průvodech olomouckých biskupů