Results found: 2

Search results

Sort By:

Limit search:

Anton Jaszusch : Umělec jako nástroj mocenských vztahů

100%

Kvočáková L., Kolláthová Z.

Umění (Art)

2018

vol. 66

issue 1-2

43-59

The study of the example of Anton Jaszusch investigates how the artist and his work could become the instrument of power relations in the sense of the Foucault understanding of power. The context of Jaszusch’s work changed several times in the course of time and this also changed its interpretation. This paper analyses in detail the available documents (periodicals, catalogues, specialist articles and publications), in order to highlight these changes and the artist’s position as an instrument of power relations. It begins in the mid-twenties, when the exhibition of Jaszusch’s post-war set of paintings in Bratislava evoked conflict on the ‘Slovak nature’ of his work. The roots of this conflict lay in the new geopolitical situation in which the territory of Slovakia found itself after World War I. With the establishment of Czechoslovakia the status of Slovak citizens changed from one day to the next. Those who claimed Slovak nationality were transformed from one of the Hungarian minorities to become part of a majority state -forming ‘nation’ - the Czechoslovaks. The seeking of ‘Slovak nature’, defining themselves with regard to the Hungarians and Czechs, but also with regard to the rest of Europe, thus became a big theme after 1918, which naturally also applied to art. The study continues with the period of World War II, when Košice belonged to the Kingdom of Hungary and Jaszusch was presented as a ‘Hungarian’ artist. The analysis of texts for exhibitions or newspaper articles showed that in this period there was emphasis on his landscape work and also scenes from village life, to which he devoted his attention in the second half of the thirties. This shift in interest was in keeping with the Hungarian cultural policy, orientated towards totalitarian Italy. The work is culminated by the period of the turn of the fifties and sixties, when the interpretation of Jaszusch’s work in the socialist period focused on seeking themes.

Studie na příkladu Antona Jaszusche zkoumá, jak se umělec a jeho dílo mohou stát nástrojem mocenských vztahů, a to ve smyslu foucaultovského chápání moci. Kontext, v němž Jaszusch tvořil, se během doby několikrát změnil a spolu s ním i interpretace Jaszuschova díla. Na základě podrobné analýzy dostupných dokumentů (periodika, katalogy, odborné články či publikace) práce poukazuje na tyto změny a na umělcovu roli jakožto nástroje mocenských vztahů. Začíná v polovině dvacátých let, kdy výstava Jaszuschova poválečného souboru obrazů v Bratislavě vyvolala spor o "slovenskost" jeho díla. Kořeny tohoto sporu tkvěly v nové geopolitické situaci, v níž se území Slovenska ocitlo po první světové válce. Vznikem Československa se ze dne na den změnilo postavení obyvatel Slovenska. Ti, kdo se hlásili ke slovenské národnosti, se tak z jedné z uherských menšin stali součástí většinového státotvorného "národa" - Čechoslováky. Hledání "slovenskosti", vymezování se vůči Maďarům, Čechům, ale také vůči zbytku Evropy, se po roce 1918 stalo velikým tématem, které samozřejmě neobešlo ani výtvarné umění. V následném období po druhé světové válce, kdy Košice náležely k Maďarskému království, byl Jaszusch prezentován jako umělec "maďarský". Analýza textů k výstavám nebo články z novin ukázaly, že v tomto období se cenila jeho krajinářská tvorba a také výjevy z vesnického života, jímž se věnoval ve druhé polovině třicátých let. Tento posun zájmu byl v souladu s maďarskou kulturní politikou orientovanou na totalitní Itálii. Na přelomu padesátých a šedesátých let za socialismu se pak interpretace Jaszuschova díla zaměřovala na hledání sociálních témat a antiburžoazních postojů.

Výstava Staré umění na Slovensku: spektakulární podívaná mezi politikou a národní identitou

100%

Kvočáková L.

Umění (Art)

2025

vol. 73

issue 2

118-131

This study looks at the exhibition Staré umění na Slovensku (Old Art in Slovakia), which took place in 1937 at Prague and was an unprecedented cultural event focused on the artistic heritage of Slovakia. The exhibition is interpreted not only as a significant art-historical undertaking, but primarily as a powerful instrument of the first Czechoslovak Republic’s cultural policy. Organised amidst growing geopolitical tensions, its elaborate staging, thematic orientation and strong political backing aimed to reinforce the idea of Czechoslovak unity on both the domestic and international stages. Drawing on surviving exhibition materials, its contemporary reception and archival sources, the article foregrounds the institutional and ideological framework that shaped the event. Particular attention is paid to the so-called territorial conception of art history adopted by Czech art historians working in Slovakia at the time. This concept allowed Slovak artworks to be framed as part of a broader transnational Central European cultural tradition, subordinating ethnic and national distinctions to a universalist vision of cultural continuity - one rooted in the Vienna School of Art History. The exhibition thus functioned as a vehicle for the “de-Hungarianisation” of Slovak cultural monuments and their incorporation into the Czechoslovak national narrative. In contrast, the Slovak reception of the exhibition, initially critical, gradually reinterpreted it as a demonstration of a distinct Slovak cultural identity. This study reflects on the divergent Czech and Slovak approaches to national identity, revealing the exhibition as a contested space in which the official narrative of Czechoslovak unity confronted the rising tide of Slovak cultural emancipation.

Studie se věnuje výstavě Staré umění na Slovensku, která proběhla roku 1937 na Pražském hradě a představovala bezprecedentní kulturní projekt zaměřený na prezentaci uměleckých památek ze Slovenska. Výstava je interpretována nejen jako významný uměleckohistorický počin, ale především jako mocenský nástroj kulturní politiky první Československé republiky. Uskutečnila se v době rostoucího geopolitického napětí a její výpravnost, tematické zaměření i politická podpora měly za cíl posílit představu československé jednoty - směrem dovnitř i vůči zahraničí. Studie vychází z dochovaného výstavního materiálu, dobové recepce i archivních pramenů a klade důraz na institucionální a ideologický rámec výstavy. Pozornost je věnována také tzv. teritoriální koncepci dějin umění, kterou tehdejší čeští historici uplatňovali na Slovensku, a jejímu vlivu na způsob prezentace slovenského umění v rámci výstavy. Tato koncepce umožnila chápat umění vzniklé na slovenském území jako součást nadnárodní, středoevropské kulturní tradice, přičemž etnická a národní specifika ustupovala ve prospěch univerzalistického pojetí kulturní kontinuity v duchu vídeňské školy dějin umění. Výstava tak fungovala jako prostředek „odmaďarštění“ slovenských památek a jejich začlenění do československého kulturního narativu. Naopak slovenská recepce výstavy, původně odmítavá, ji postupně reinterpretovala jako manifestaci svébytné slovenské kultury. Studie tak reflektuje rozdílné přístupy české a slovenské strany k otázce národní identity a ukazuje, jak se výstava stala prostorem střetu dvou narativů: oficiální československé jednoty a sílící slovenské kulturní emancipace.

Refine search results

2 Umění (Art)

2 Kvočáková L.

1 Kolláthová Z.

1 2025

1 2018

Search results

Anton Jaszusch : Umělec jako nástroj mocenských vztahů

Výstava Staré umění na Slovensku: spektakulární podívaná mezi politikou a národní identitou