Results found: 2

Search results

Sort By:

Limit search:

‘dem heylighen Cruse to Werle…’: the architectural presentation of civic relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370 - ca. 1430

100%

Timmermann A.

Umění (Art)

2022

vol. 70

issue 1

2-18

My article explores the microarchitectural stagemanagement of civic relics, so-called Heiltum, in late medieval Westphalia, especially along the Hellweg, an ancient important trade and pilgrimage route that ultimately connected the Lower Rhine with the Middle Elbe River. The three principal cities that I am concerned with are, firstly the Imperial Free City of Dortmund, which boasted the relics of St Reinoldus, and for which it fashioned a three-spired relic shrine inspired by contemporary high-end tombs and reliquaries during the 1370s; secondly, Werl, which followed, but also responded to, Dortmund’s example with its own ciboriform relic house for a venerable crucifix in the last decade of the fourteenth century; and thirdly, Unna, where a turriform relic shrine partially inspired by Cologne Cathedral’s Plan F was erected during the 1420s. While these shrines and their sacred contents might have attracted one or the other pilgrim, they primarily functioned as repositories and stages of civic pride, rights, privileges, and memoria, and need to be understood as sites of intense urban competition and as statements of emancipation from the influence of the largest non-civic power-brokers in the region, the archbishops of Cologne and the Counts of Mark.

Článek se zabývá inscenováním relikvií (tzv. Heiltum) v drobné architektuře v městském prostředí pozdně středověkého Vestfálska, především na významné, prastaré obchodní a poutní trase nazývané Hellweg a spojující dolní Porýní se středním tokem Labe. Zabývám se v něm třemi význačnými městy, nejprve svobodným říšským městem Dortmund, které se pyšnilo relikviemi svatého Reinolda a v sedmdesátých letech 13. století pro ně zbudovalo třívěžový relikviář inspirovaný soudobými luxusními náhrobky a relikviáři. Poté se věnuji městu Werl, jež následovalo příklad Dortmundu a zároveň na něj reagovalo, když v posledním desetiletí 14. století vystavělo vlastní ciboriový relikviář pro posvátný krucifix. Nakonec uvádím město Unna, kde byl ve dvacátých letech 14. století postaven věžový relikviář částečně inspirovaný nákresem F pro dóm v Kolíně nad Rýnem. Přestože tyto relikviáře a jejich posvátný obsah přilákaly některé poutníky, sloužily především jako pokladnice a scéna pro lokální patriotismus a demonstraci městských práv, privilegií a pamětihodností. Je třeba chápat je jako projevy intenzivního soupeření mezi městy a jako potvrzení, že se emancipovala od vlivu nejvýznamnějších mocenských hráčů v této oblasti, arcibiskupů z Kolína nad Rýnem a hrabat z Marky.

‘In ere des hilgen bischops unde hovetheren sunte Liborius...’: Westphalian relic tabernacles on the eve of the Protestant Reformation

100%

Timmermann A.

Umění (Art)

2023

vol. 71

issue 1

2-20

This is Part 2 of a two-part study on microarchitectural relic tabernacles or Heiltumshäuser constructed in churches along Westphalia’s Hellweg during the century and half before the introduction of the Protestant Reformation (Part 1 was likewise published in this journal; see Achim Timmermann, ‘dem heyligen Cruse to Werle…’: The Architectural Presentation of Civic Relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370–ca. 1430’, Umĕní LXX, 2022, pp. 2–18). In the current article, I explore five Heiltumshäuser erected mainly in ecclesiastical institutions between the very end of the fifteenth century and the 1520s, including the turriform tabernacles of St Mariae auf dem Berge in Herford, the Cathedral of Sts Maria, Liborius and Kilian in Paderborn, and the Augustinian Nunnery Church of St Walburga in Soest. I argue that by the late fifteenth century, century, architects, artists, patrons and relic scenographers no longer endeavored to generate what might be called archetypal designs — exemplified by the “first-generation” relic houses discussed in Part I of this study — but were instead driven by a novel form of mimetic rivalry, which led to the creation of a uniform artistic landscape in which relic tabernacles were both ‘at war’ with each other, and with the much more numerous sacrament houses that were popping up all around them. Because of their almost identical ways of enshrining and staging the sacred, which revolved around the production of rectilinear frameworks that guided the pious gaze, both late fifteenthcentury sacrament houses and Heiltumshäuser were part and parcel of a new kind of scopic regime, in which access to the divine was mediated through physical withdrawal and simultaneous visual substitution. With their enclosed, grilled relic compartments and obfuscatory pyramids, Westphalia’s later relic houses were objects lessons in the auratization of sacred matter, whether it be the body of a saint (as at Paderborn), a reliquary statuette (as at Soest) or the fragment of a tree trunk (as at Herford). Beyond channeling the sacred gaze, they functioned as lithic memorials to individual and collective egos, and despite their relative sameness, as powerful markers of institutional identity

Tento článek je druhou částí dvoudílné studie o mikroarchitektonických relikviářích neboli Heiltumshäuser postavených v kostelech podél vestfálské cesty Hellweg v průběhu jednoho a půl století před zahájením protestantské reformace (první část byla publikována rovněž v tomto časopise, viz Achim Timmermann, „dem heyligen Cruse to Werle…“: The Architectural Presentation of Civic Relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370 — ca. 1430, Umĕní LXX, 2022, s. 2–18). Zabývám se v něm pěti Heiltumshäuser vybudovanými od sklonku 15. století do dvacátých let 16. století převážně v církevních institucích, zejména stavbami věžovitých relikviářů v mariánském kostele v Herfordu, v katedrále Panny Marie, sv. Libora a sv. Kiliána v Paderbornu a v kostele sv. Valburgy v klášteře augustiniánek v Soestu. Domnívám se, že na konci 15. století architekti, umělci, objednavatelé a inscenátoři relikvií již neusilovali vytvářet to, co bychom mohli nazvat archetypálními formami, jejichž příkladem jsou relikviáře „první generace“ a o nichž pojednávala první část studie. Namísto toho se řídili novým druhem mimetické rivality, která vedla k vytvoření homogenní umělecké oblasti. Relikviáře zde „soupeřily“ jak mezi sebou, tak s mnohem početnějšími sanktuáři, které se objevovaly všude v okolí. Vzhledem k téměř totožným způsobům uchovávání a inscenování posvátného, které spočívaly ve vytvoření lineárních rámců navádějících zbožný pohled, byly sanktuáře a Heiltumshäuser z konce 15. století nedílnou součástí nového typu skopického režimu. Přístup k božskému v něm byl zprostředkováván skrze fyzickou izolaci a souběžnou vizuální substituci. Pozdější vestfálské relikviáře s uzavřenými oddíly pro relikvie, mřížkami a enigmatickými jehlancovými věžemi byly názorným příkladem auratizace posvátných předmětů, ať už šlo o tělo světce (jako v Paderbornu), relikviářovou sošku (jako v Soestu) nebo fragment kmene stromu (jako v Herfordu). Kromě toho, že usměrňovaly zbožný pohled, fungovaly také jako kamenné památníky individuálního a kolektivního sebevědomí a přes relativní jednotvárnost i jako výrazné znaky institucionální identity.

Refine search results

2 Umění (Art)

2 Timmermann A.

1 2023

1 2022

Search results

‘dem heylighen Cruse to Werle…’: the architectural presentation of civic relics along Westphalia’s Hellweg, ca. 1370 - ca. 1430

‘In ere des hilgen bischops unde hovetheren sunte Liborius...’: Westphalian relic tabernacles on the eve of the Protestant Reformation