Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Refine search results

Journals help

  1. 34 Soudobé dějiny (Contemporary History)

  2. 4 Dvacáté století - The Twentieth Century

  3. 4 Český lid: etnologický časopis (Český lid: Ethnological journal)

  4. 3 Hudební věda (Musicology)

  5. 3 Slovo a smysl - Word & Sense

More...
Years help

  1. 9 2023

  2. 13 2022

  3. 8 2021

  4. 11 2020

  5. 5 2019

More...
Authors help

  1. 2 Dvořák J.

  2. 2 Kreisslová S.

  3. 2 Pažout J.

  4. 2 Vilímek T.

  5. 1 Andreas P.

More...

Results found: 55

first rewind previous Page / 3 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  Československo
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 3 next fast forward last
1
Content available remote

Počátky československé a jugoslávské exilové vlády v Londýně za druhé světové války : očekávání, možnosti a realita

100%
Sovilj M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
472-493
EN
In his partly comparative study, the author focuses on a specific chapter in Czechoslovak- Yugoslav relations in the 20th century, namely contacts of the exile governments of both countries after their occupation by the German army in March 1939 (remnants of Czechoslovakia) and April 1941 (Yugoslavia). Supported by document from Prague’s and Belgrade’s archives, he recalls circumstances of the German occupation of Yugoslavia and compares the formation of the Czechoslovak and Yugoslav political representations in exile, the different ways they took to London, the problems they encountered during early years in exile, and their positions in London’s exile community. The study shows how the restoration of mutual relations between the two representations was burdened by historical animosities, although Belgrade and Prague had been allies since 1919, both being members of the Little Entente; President Edvard Beneš (1884 – 1948), in particular, was long reproaching Yugoslav politicians for abandoning Czechoslovakia at the time of the Munich crisis in the autumn of 1938. However, some Yugoslav representatives, on the other hand, disliked the fact that the Czechoslovak government had not supported them in the conflict with Italy in 1926 and during the establishment of the king’s dictatorship three years later. Mutual relations of leading Czechoslovak and Yugoslav politicians in exile were also reflecting their respective opinions on further war developments and on relations of restored Czechoslovakia and Yugoslavia to allied powers. Both exile governments were striving for help and support of Great Britain; however, they assumed, for a variety of reasons, different attitudes to cooperation with the Soviet Union. Although the relations were gradually improving, especially since 1943, when the Yugoslav government declared that it did not acknowledge the Munich Agreement, their courses drifted apart while both were still in exile, and only Czechoslovak exile representatives returned home as winners, while their Yugoslav counterparts in London had to “beat a retreat”, yielding to Tito’s Communists, and most of them stayed in exile.
CS
Autor se v této částečně komparativní studii věnuje specifické kapitole vztahů mezi Československem a Jugoslávií ve dvacátém století, kterou tvořily kontakty exilových vlád obou zemí, poté co byly okupovány německou armádou v březnu 1939 (zbytkové Česko-slovensko) a v dubnu 1941 (Jugoslávie). S oporou v materiálech z pražských a bělehradských archivů připomíná okolnosti německé okupace Jugoslávie a porovnává formování československé a jugoslávské politické reprezentace v exilu, jejich rozdílnou cestu do Londýna, problémy, s nimiž se v prvních letech potýkaly, a jejich postavení v britském exilu. Studie přitom ukazuje, jak obnovení vzájemných vztahů mezi oběma reprezentacemi zatěžovaly historické animozity, přestože od roku 1919 Bělehrad s Prahou poutaly spojenecké svazky v rámci Malé dohody: zejména prezident Edvard Beneš (1884–1948) dlouho vyčítal jugoslávským politikům, že opustili Československo v době mnichovské krize na podzim 1938, ale i někteří jugoslávští představitelé nelibě nesli, že je československá vláda nepodpořila ve střetu s Itálií v roce 1926 a při nastolení královské diktatury o tři roky později. Ve vzájemných kontaktech československých a jugoslávských vedoucích politiků v exilu se promítaly také jejich názory na další vývoj války a na vztahy obnoveného Československa a Jugoslávie ke spojeneckým velmocím. O podporu a pomoc Velké Británie usilovaly obě exilové vlády, rozdílný postoj ale z vícero důvodů zaujaly ke spolupráci se Sovětským svazem. Přestože se jejich vzájemné vztahy zlepšily zejména poté, co jugoslávská vláda počátkem roku 1943 vyhlásila, že neuznává Mnichovskou dohodu, jejich cesty se ještě v exilu rozešly a do vlasti se po válce jako vítězové vrátili jen českoslovenští exiloví představitelé, zatímco jejich jugoslávští partneři z Londýna museli „vyklidit pole“ Titovým komunistům a většinou zůstali v exilu.
2
Content available remote

Mikrokosmos samizdatového Táborska

100%
Loučová P.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2016
|
vol. 64
|
issue 6
848-866
EN
This study focuses on describing the samizdat situation in the Tábor region while attempting to portray some of the sociocultural aspects of independent publishing activity on the “periphery”. Local examples of these phenomena (with such series as JITROcel, Anýz, Jiří Novotný and friends’ workshops, magazines such as Studánka, Akát and Obálka, as well as Jiřina Zemanová’s Prostor) are used to reveal the importance of the subculture (in this case the “tramping” or backpacking subculture) as a medium for alternative culture and the social networks and links which create these communities and which influence both distribution and, for example, reception among readers. Other characteristics of samizdat in the regions included its apolitical nature and the interconnections with the Prague samizdat centre. In addition to samizdat activity, the backpacking community in the Tábor region also arranged amateur music shows and independent exhibitions in unofficial premises such as private homes and chalets.
CS
Studie se zaměřuje na popis samizdatové situace v regionu Táborska a současně se snaží postihnout některé sociokulturní aspekty nezávislé vydavatelské praxe na „periferii“. Na příkladu lokálních projevů (edice JITROcel, Anýz, dílna Jiřího Novotného a jeho přátel, časopisy Studánka, Akát a Obálka, Prostor Jiřiny Zemanové) se ukazuje významnost subkultury (v tomto případě trampské) jako nositelce alternativní kultury a sociálních sítí a vazeb, které tato společenství vytvářejí a které ovlivňují jak distribuci, tak například čtenářskou recepci. K dalším rysům samizdatu v regionech patřila jeho apolitičnost a provázanost se samizdatovým centrem – Prahou. Vedle samizdatové činnosti pořádala trampská komunita na Táborsku i amatérské hudební přehlídky nebo nezávislé výstavy v neoficiálních prostorách soukromých domů či chat.
3

Czeskie i słowackie elity polityczne — główna przyczyna rozpadu Czechosłowacji

100%
Bajda P.
Miscellanea Posttotalitariana Wratislaviensia
|
2015
|
vol. 3: Elity w krajach Europy Środkowej i Wschodniej po roku 1989
27 - 42
EN
The article attempts to present the role of the Slovak and Czech political elites in the process of disintegration of the Czechoslovak Federation in 1993. The main thesis of the article is that a lack of the common federal opposition elite before 1989 was the main reason why the Czechs and Slovaks went separate ways. Czechoslovakia is a unique example of the state founded on a decision of the political elite in 1918 and it was also by their decision that the “velvet divorce” tookplace. In addition, it is worth underlining that the disintegration of Czechoslovakia came against the opinion of the majority of society. Political winners decided after 1989 that it would be better to become leaders of smaller but independent states than to try to find consensus and work together.
4
Content available remote

Pionýr družstevníkem? : pionýrská zemědělská hospodářství v letech 1959-1964

100%
Knapík J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 1
58-99
EN
On the other hand, the attitude of the Ministry of Education to the initiative was rather reserved, as children were spending a lot of their free time at the farms both during the school term and during holidays, and there were even critical comments to the effect that the concept was in fact a promotion of small-scale production. The wave of interest finally ebbed in 1963 and 1964 and existing children’s farms were converted into school gardens. The author pays special attention to the model Young Pioneers’ farm in Město Albrechtice in northern Moravia. Thanks to unique school chronicles and a meticulously run school magazine, it was possible to reconstruct the organization of many dozens of children and results of their work, which were rewarded by a high state decoration in 1965. The farm in Město Albrechtice survived until the 1970s thanks to efforts of the local school managers (Karel and Ludmila Schmidtmayers), who were able to motivate a group of children of various ages for voluntary work for the collective. In a way, their concept was ahead of the time and can be compared to the so-called micro-collective movement which was being developed within the Young Pioneers’ Organization in the 1960s.
CS
Naopak Ministerstvo školství se stavělo k této iniciativě rezervovaně, jelikož děti na hospodářstvích trávily hodně volného času během školního roku i o prázdninách, a zaznívala i kritika, že jde o faktickou propagaci malovýroby. Nakonec vlna zájmu v letech 1963 a 1964 opadla a existující dětská hospodářství se proměnila na školní zahrady. Samostatnou pozornost autor věnuje vzorovému pionýrskému zemědělskému hospodářství v Městě Albrechticích na severní Moravě. Díky unikátním školním kronikám a pečlivě vedenému školnímu časopisu se podařilo rekonstruovat způsob organizace mnoha desítek dětí a výsledky jejich práce, které byly oceněny v roce 1965 vysokým státním vyznamenáním. Hospodářství v Městě Albrechticích existovalo až do sedmdesátých let díky agilnímu vedení tamní školy (manželé Karel a Ludmila Schmidtmayerovi), které dokázalo dostatečně motivovat věkově různorodý dětský kolektiv k dobrovolné práci pro celek. Jejich koncepce v jistém smyslu předběhla dobu a lze ji přirovnat k takzvanému mikrokolektivnímu hnutí, rozvíjenému v Pionýrské organizaci v šedesátých letech.
5
Content available remote

První československá pozemková reforma jako faktor zahraniční politiky : příspěvek k málo známému aspektu československo-rakouských vztahů v letech 1918-1938

100%
Horčička V., Županič J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
449-471
EN
The authors analyze the course of the Czechoslovak land reform carried out in the interwar period and affecting farmsteads owned by citizens of the Austrian Republic. Based mainly on documents from Czech and Austrian archives, the study proves that the land reform had, for many reasons, a potential to have an adverse impact on relations between Czechoslovakia and Austria. First and foremost, Austrians, in particular noble families, owned vast land holdings in Czechoslovakia, the total area of which was approximately 200,000 hectares, and the Austrian government was not in a position to ignore potential losses. The owners were facing a substantial reduction of their land holdings and hefty financial losses. The compensation which the Czechoslovak state paid for the expropriated land was below the market price and, at the same time, large farmsteads were suffering from high property duties. Attempts of the Austrian owners to force the government in Vienna to decisively defend their interests were ultimately unsuccessful. As a matter of fact, problems associated with the land reform, their unquestionable gravity notwithstanding, were of minor importance for it. The interest of the governments in Vienna and Prague was focusing mainly on huge economic, trade and financial problems of Austria which had to rely on the assistance of the victorious powers. The Austrian diplomacy was therefore evading any land reform-related conflict with Prague and was attempting to influence its course by peaceful means. However, the authors have presented concrete examples showing that the accommodating attitude of Vienna did not result in any tangible benefits for the landowners; compared to landowners in other countries, including Germany, they received less in financial compensations and tax reliefs in the interwar Czechoslovakia.
CS
Autoři věnují analýze průběhu československé pozemkové reformy, která byla prováděna v meziválečném období, na statcích vlastněných občany Rakouské republiky. Studie, založená především na materiálech z českých a rakouských archivů, prokazuje, že reforma měla z více důvodů potenciál negativně ovlivnit československo-rakouské vzájemné vztahy. V prvé řadě Rakušané, zejména příslušníci aristokracie, v Československu vlastnili velký pozemkový majetek o celkovém rozsahu zhruba dvě stě tisíc hektarů, takže eventuální ztráty na něm nemohla rakouská vláda ignorovat. Majitelům hrozilo nejen podstatné zmenšení rozlohy velkostatků, ale i nezanedbatelná finanční újma. Státem vyplácená náhrada za vyvlastněnou půdu nedosahovala tržní ceny a současně byly na velkostatky uvaleny citelné majetkové dávky. Pokusy rakouských vlastníků přimět vládu ve Vídni k rozhodné obraně jejich zájmů však nakonec nebyly úspěšné. Problémy spojené s pozemkovou reformou totiž pro ni byly přes svou nespornou závažnost přece jen vedlejší záležitostí. V centru zájmu vlád ve Vídni i v Praze ležely především obrovské hospodářské, obchodní a finanční problémy Rakouska, které bylo odkázáno na pomoc vítězných mocností. Rakouská diplomacie se tak v zásadě vyhýbala střetu s Prahou kvůli pozemkové reformě a snažila se její průběh ovlivnit smírnými prostředky. Jak ale autoři doložili na konkrétních příkladech, vstřícné vystupování Vídně nepřineslo postiženým velkostatkářům hmatatelné výhody, když ve srovnání s pozemkovými vlastníky jiných států včetně Německa v meziválečném Československu získali za vyvlastněný majetek nižší finanční náhrady a daňové úlevy.
6
Content available remote

Normalizační rovnice historika umění : trestní kauza Jaromíra Neumanna z let 1985-1988

100%
Rusinko M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
494-521
EN
Drawing from rich documentary sources, the study provides, for the first time ever, a comprehensive explanation of the criminal case of Jaromír Neumann (1924–2001), a prominent Czech art historian, which stirred the academic community in Czechoslovakia and prompted various guesses and speculations among the public in the second half of the 1980s. At a general level, the study is not just a reflection of one remarkable life story and a professional downfall against the backdrop of the late Czechoslovak “normalization”, but it also touches upon issues of professional and ethical limits of scientific work which the authoress claims remain disturbingly topical even today, changes of the sociopolitical climate notwithstanding. The authoress first introduces Neumann as a leading researcher in the field of the history of Mannerism and Baroque in graphic arts, who soon stepped beyond initial Marxist starting points and in the 1960s and later made a significant contribution to improving the prestige of Czech (or Czechoslovak) art history both at home and abroad, his activities, contacts and research helping cross the symbolic Iron Curtain. Between 1960 and 1970, Neumann was the director of the Institute of Art Theory and History of the Czechoslovak Academy of Sciences; he was deposed as a result of “normalization” purges and subsequently employed as a researcher by the National Gallery in Prague. Being a charismatic and influential person, he enjoyed considerable popularity and trust, and his professional assessments and opinions were also influencing collecting activities of renowned personalities. At the same time, however, the authoress proves he was a secret collaborator of the State Security. In 1985, he was arrested and accused of illegal trade in antiquities; two years later, he (and others) was sentenced to five years in prison for proved speculation and usury. Based on his preserved criminal file, the study reconstructs circumstances of his criminal prosecution, lawsuit, and time spent in prison, but it also attempts to look into the motives and psychological condition of this complex and controversial personality. Due to the nature of the crimes he had perpetrated, Neumann failed to achieve a court rehabilitation and full “reacceptance” among the professional community even after the change of the political situation. While the criminal act of speculation was a transgression attributable to the very nature of the socialist regime, usury was and still is a serious crime, punishable according to today’s legal acts as well.
CS
Studie poprvé na základě bohatého dokumentárního materiálu v celistvé podobě objasňuje trestní případ význačného českého historika umění profesora Jaromíra Neumanna (1924–2001), který ve druhé polovině osmdesátých let zasáhl akademické kruhy v Československu a rozvířil různé dohady a spekulace i ve veřejnosti. V obecné rovině je pak příspěvek nejen reflexí jednoho pozoruhodného osudu a profesního pádu na pozadí doby pozdní československé „normalizace“, ale dotýká se otázek odborných a etických hranic vědecké práce, jež podle autorky zůstávají bez ohledu na změny společensko-politického klimatu znepokojivě aktuální dodnes. Autorka nejprve představuje Neumanna jako předního badatele na poli dějin výtvarného manýrismu a baroka, jenž brzy přesáhl původní marxistická východiska a během šedesátých i pozdějších let výrazně přispěl k tomu, že si české (respektive československé) dějiny umění vydobyly prestiž ve své zemi i v zahraničí, a svými aktivitami, kontakty a výzkumy pomáhal překračovat symbolickou železnou oponu. Neumann v letech 1960 až 1970 působil jako ředitel Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd, v rámci „normalizačních“ čistek byl poté odvolán a zaměstnán jako vědecký pracovník Národní galerie v Praze. Jako charismatická a vlivná osobnost se těšil značné oblibě a důvěře, svými odbornými úsudky a názory ovlivňoval i sběratelské aktivity známých osobností. Zároveň však, jak autorka dokládá, hrál úlohu tajného spolupracovníka Státní bezpečnosti. V roce 1985 byl Neumann zatčen a obviněn z nelegálního obchodování se starožitnostmi, o dva roky později byl pak spolu s dalšími osobami odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně za prokázanou spekulaci a lichvu. Na základě dochovaného trestního spisu studie rekonstruuje okolnosti jeho trestního stíhání, soudního procesu a výkonu trestu, snaží se ale také nahlédnout motivace a psychický stav této složité a rozporuplné osobnosti. Vzhledem k povaze spáchaných trestných činů se Neumannovi ani po změně politických poměrů nepodařilo dosáhnout soudní rehabilitace a plného „znovupřijetí“ v odborných kruzích. Zatímco trestný čin spekulace byl dobově podmíněným deliktem vázaným na samu podstatu socialistického systému, lichva jako závažný společenský delikt zůstává trestná i podle dnes platných zákonů.
7
Publication available in full text mode
Content available

Exile and Literature in the Prague German Magazine Die Wahrheit

100%
Zbytovský Š.
Slovo a smysl - Word & Sense
|
2021
|
vol. 18
|
issue 37
78-100
EN
This article shows how the topic of exile and exile literature was presented in the Prague magazine Die Wahrheit after Adolf Hitler came to power. Although Die Wahrheit was an expressly proCzechoslovak magazine, it focused on problematic aspects of the situation of German émigrés in the country, especially writers and other cultural actors. The article follows three interpretive models (Heinrich Heine, the ‘best Germany’, and ‘positive nomadism’), belonging to discursive formations in which the debate on the situation of exiles took place, shaping their self-understanding and ideas about possible solutions. The magazine’s critical attitudes towards the relationship between artistic exile and the Czechoslovak state are revealed on the example of debates about the (non) performance of Ferdinand Bruckner’s drama Die Rassen in Prague.
8
Content available remote

Svätý za katrem: cesta buržoazního nacionalisty tam a zase zpátky. K možnostem a limitům kontextuální biografie jako historiografického žánru

100%
Ducháček M.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2022
|
vol. 70
|
issue 3
327-345
EN
Through an analysis of Zdeněk Doskočil’s monograph on a key period in Ladislav Novomeský’s life and work, this essay attempts to examine the possibilities and limits of biography as a historiographical genre. The author relies on attempts to reformulate biography as a distinct but traditionally convention-bound genre of “writing about the past” so as to bring it closer to what is known as contextual biography (Hans Renders, Binne de Haan). The text places Doskočil’s book among a number of other monographs published in recent years on luminaries of the Czech and Slovak Marxist intellectual elite (e.g. Zdeněk Nejedlý and Gustáv Husák). It focuses on the dilemmas faced by the author, who attempts to follow a different emplotment than the traditional, chronological and rather holistic one.
9
Content available remote

Pod dohledem VLKa: výbor lidové kontroly SSR a agenda stížností, oznámení a podnětů občanů (1971-1990)

100%
Pažout J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 1
90-129
EN
The People's Control Committee of the Slovak Socialist Republic (Výbor lidové kontroly - VLK SSR) was the highest control body in the eastern part of the Czechoslovak Federation from its establishment in 1971 until its termination in 1990. An important part of its work was monitoring the agenda of citizen complaints, statements and suggestions, which represent an important source for our understanding of society and its interactions with the state authorities and bodies during the period of Czechoslovak normalization. The People's Control Committee dealt with submissions directly addressed to them, but also kept records of submissions addressed to all Slovak ministries, other central bodies and national committees. The study outlines the Committee's competences, staffing, its legislative framework, the scope of its activities and its functioning. It follows the development of the number of submissions and their handling in detail, as well as the Committee's methodological and control activities in relation to the people's control bodies at lower levels. These activities were carried out by the staff of the Complaints Department alongside other departments of the Committee, sometimes in cooperation with other state and party institutions and also with the assets of the Complaints Department, whose members were released from their jobs to participate in the inspections. Based on contemporary analyses and summary reports on the handling of the complaints agenda, the author observes that despite the officially declared importance of this activity and repeated efforts to streamline the process, the Committee was not satisfied with the results it achieved and criticized the numerous shortcomings both in the handling of complaints and in the approach of the authorities. The author concludes by recalling the situation after the fall of the communist regime in November 1989, when the Committee had to deal with a significant increase in the number of complaints and returned to reviewing some previously rejected submissions. The Committee's activities were terminated at the end of August 1990, when it was replaced by the Ministry of Control of the Slovak Republic.
CS
Výbor lidové kontroly Slovenské socialistické republiky (VLK SSR) představoval od svého zřízení v roce 1971 do ukončení činnosti v roce 1990 nejvyšší kontrolní orgán ve východní části československé federace. Důležitou součástí jeho práce byla agenda stížností, oznámení a podnětů občanů, které představují významný pramen pro pochopení společnosti a jejích interakcí s úřady a mocenskými orgány v období československé normalizace. Výbor lidové kontroly SSR se jednak zabýval podáními tohoto typu, jež byla adresována přímo jemu, jednak evidoval tuto agendu v rámci všech slovenských ministerstev, dalších ústředních orgánů a národních výborů. Studie přibližuje kompetence, personální obsazení, legislativní rámec, náplň činnosti a fungování této instituce. Detailněji sleduje první skupinu zmíněných podání občanů, vývoj jejich počtu a nakládání s nimi, stejně jako metodickou a kontrolní činnost výboru ve vztahu k orgánům lidové kontroly na nižších stupních, slovenským ministerstvům, dalším ústředním správním orgánům a národním výborům. Tuto činnost obstarávali pracovníci stížnostního oddělení i dalších útvarů výboru, někdy za spolupráce s jinými státními i stranickými institucemi a také s aktivem stížnostního oddělení, jehož členové byli uvolňováni ze svých zaměstnání, aby se mohli podílet na prováděných kontrolách. Na základě dobových rozborů a souhrnných zpráv z vyřizování agendy stížností autor konstatuje, že přes oficiálně deklarovanou důležitost této činnosti a opakované snahy o zefektivnění celého procesu nebyl Výbor lidové kontroly SSR spokojen s dosaženými výsledky a kritizoval řadu nedostatků v zacházení se stížnostmi a v přístupu dotčených orgánů. V závěru autor přibližuje situaci po pádu komunistického režimu v listopadu 1989, kdy se výbor musel vypořádat s výrazným nárůstem počtu stížností a vrátil se k přezkoumání některých dříve zamítnutých podání. Činnost výboru byla ukončena na konci srpna 1990, kdy jej nahradilo Ministerstvo kontroly Slovenské republiky.
10
Publication available in full text mode
Content available

Policy of Czechoslovakia towards Chile 1973–1980

100%
Zourek M.
Dvacáté století - The Twentieth Century
|
2014
|
vol. 6
|
issue 1
42-60
EN
The aim of this paper is to analyze the policy of the Eastern Bloc towards Chile from 1973 to 1980 on the example of Czechoslovakia. The documents from Czech archives and the literature from that period show its complexity as well as its transformation. Although Czechoslovakia suspended diplomatic relations with Chile in September 1973, it sought to maintain its positions in the country. Apart from the economic importance, another reason was the possible legalization Czechoslovak intelligence agents. The Chilean coup d’état was well reflected in the Czechoslovak society, as the people received an unprecedented amount of information about this distant country (e.g.exhibitions, literature, films and music). Its character, without doubt, contributed to numerous stereotypes in the perception of Allende’s and Pinochet’s governments which have survived in several post-communist countries to this very day.
CS
Cílem studie je analýza politiky východního bloku vůči Chile mezi léty 1973 a 1980 na příkladu Československa. Dokumenty z českých archivů a dobová literatura demonstrují její komplexnost a proměnlivost. Ač Československo přerušilo v září 1973 se Santiagem diplomatické styky, i nadále usilovalo o udržení svých pozic v zemi. Vedle hospodářského významu byla dalším důvodem možnost legalizace agentů československých tajných služeb. Chilský převrat byl reflektován v československé společnosti způsobem, že občan dostával o vzdálené zemi mimořádné množství informací (např. výstavy, literatura, film a hudba). Jejich charakter nepochybně přispěl k vytvoření řady stereotypů ve vnímání Allendeho a Pinochetovy vlády, které stejně jako v dalších postkomunistických státech přežívají do dnešní doby.
11
Publication available in full text mode
Content available

„Mysterious England”? Great Britain seen by the magazine přitomnost in the years 1924–1938

100%
Tomáš L.
Dvacáté století - The Twentieth Century
|
2013
|
vol. 5
|
issue 1
66-87
EN
The thesis deals with a question of how Czech interwar journalists in the magazine Přítomnost have been viewing Great Britain. Their detailed articles about British topics could be basically divided into two parts. The first, larger one consists of articles about Britain’s domestic and foreign policies. Numerous articles dealing with a wide variety of British topics could be accounted for the second part, especially essays about British national character and cultural phenomena. Considering a low awareness of Czech interwar society about Britain, it does not surprise that articles in the twenties have had mostly informative nature. Britain has been pictured as a cradle of democracy, reason and gentleman behaviour. In the thirties Britain has been described more realistically and — because of its foreign policy towards Czechoslovakia and Hitler’s Germany — more critically, especially during the year 1938.
CS
Studie se zabývá problematikou pohledu české meziválečné žurnalistiky, konkrétně časopisu Přítomnost, na Velkou Británii. Britská témata, jimž se časopis detailně věnoval, mohou být rozdělena v zásadě na dvě části. Nejobsáhlejší okruh představovala otázka vnitřní a zahraniční politiky ostrovního státu. Pod druhý okruh lze potom zahrnout celou řadu článků, věnujících se široké škále témat, spojených s Velkou Británií, zejména národní povaze a kulturním jevům. Vzhledem k poměrně slabému povědomí české veřejnosti o Británii, měla většina článků ve dvacátých letech povahu informativní a Británie zde byla vykreslována spíše pozitivně, jako kolébka demokracie, rozumu či gentlemanského chování. Ve třicátých letech už byla Británie popisována daleko realističtěji a vzhledem k její zahraniční politice vůči Československu a hitlerovskému Německu i kritičtěji, zejména během roku 1938.
12
Content available remote

Ukrajinský faktor pražského jara?  : Petro Šelest a československý rok 1968 ve světle dokumentů tajné bezpečnosti Ukrajinské SSR

80%
Veselý L.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
558-584
EN
Petro Shelest (1908–1997), the First Secretary of the Communist Party of the Ukrainian Soviet Socialist Republic and a member of the Politburo of the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union, was one of the strongest advocates of an armed invasion of Czechoslovakia among Soviet leaders in 1968. The Soviet leadership tasked him to maintain contacts with the so-called healthy forces in the Communist Party of Czechoslovakia; in the beginning of August, Secretary of the Central Committee of the Communist Party of Czechoslovakia Vasil Biľak (1917–2014) secretly handed over to him the notorious “letter of invitation” in public lavatories in Bratislava. The author asks a fundamental question whether it is possible to identify a specific Ukrainian factor which stepped into the Prague Spring process and contributed to its tragic end. He attempts to capture Shelest’s position in the decision-making process and describe information that Shelest was working with. To this end, he has made use of reports of the Committee for State Security (Komitet gosudarstvennoi bezopasnosti – KGB) of the Ukrainian Soviet Socialist Republic on developments in Czechoslovakia and reactions thereto among Ukrainian citizens produced in the spring and summer of 1968, which were being sent to Shelest and other Ukrainian leaders. These documents have lately been made available in Ukrainian archives and partly published on the website of the Institute for the Study of Totalitarian Regimes. Their analysis brings the author to a conclusion that they were offering a considerably distorted picture of the situation. Instead of relevant information and analyses, they only present various clichés, ideological rhetoric, inaccuracies, or downright nonsenses. Their source were often members of the Czechoslovak State Security who were often motivated by worries about their own careers and existence and were acting on their own. The uncritical acceptance of the documents contributed to a situation in which in the leader of the Ukrainian Communists and other Soviet representatives were creating unrealistic pictures of the events taking place in Czechoslovakia, believing that anti-socialist forces were winning, anti-Soviet propaganda was prevailing, and Western intelligence agencies were strengthening their position in Czesholovakia, and that there was a threat that the events that had taken place in Hungary in 1956 would repeat themselves again. As indicated by his published diary entries and other documents, Petro Shelest was using these allegations both in discussions inside his own party and during negotiations with Czechoslovak politicians. Just like in the case of the leaders of Polish and East German Communists, Władysław Gomułka and Walter Ulbricht, respectively, the principal reason why Shelest was promoting a solution of the Czechoslovak crisis by force was, in the author’s opinion, his fear of “contagion” of his own society by events taking place in Czechoslovakia which the Ukraine shared a border with.
CS
První tajemník Komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Petro Šelest (1908–1997) patřil mezi sovětskými představiteli k největším zastáncům ozbrojené intervence do Československa v roce 1968. Sovětským vedením byl pověřen udržováním kontaktů s takzvanými zdravými silami v Komunistické straně Československa a tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917–2014) mu tajně počátkem srpna na veřejných záchodcích v Bratislavě předal neslavně známý „zvací dopis“. Autor si klade základní otázku, zdali se dá identifikovat specifický ukrajinský faktor, který vstoupil do procesu pražského jara a přispěl k jeho tragickému vyústění. Snaží se postihnout Šelestovu pozici v rozhodovacím procesu a popsat, s jakými informacemi Šelest pracoval. Využívá k tomu zprávy Výboru státní bezpečnosti (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti – KGB) Ukrajinské SSR z jara a léta 1968 o vývoji v Československu a reakcích ukrajinských občanů na něj, které byly zasílány Šelestovi a dalším členům ukrajinského vedení. Tyto dokumenty byly v posledních letech zpřístupněny v ukrajinských archivech a zčásti zveřejněny na internetových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich rozborem autor dopívá k závěru, že nabízely značně zkreslený obraz tehdejší situace. Namísto relevantních informací a analýz se v nich hromadila různá klišé, ideologické floskule, nepřesnosti i vyložené nesmysly. Jako jejich zdroj často sloužili příslušníci československé Státní bezpečnosti, kteří byli mnohdy motivováni obavami o vlastní kariéru i existenci a jednali na vlastní pěst. Nekritické přebírání těchto materiálů přispívalo k tomu, že si vůdce ukrajinských komunistů i další sovětští představitelé vytvářeli nereálné představy o situaci v Československu a nabývali dojmu, že zde vítězí antikomunistické síly, vládne protisovětská propaganda, posilují západní zpravodajské služby a hrozí opakování událostí z Maďarska v roce 1956. Jak ukazují jeho publikované deníkové záznamy i další dokumenty, Petro Šelest využíval těchto tvrzení při diskusích uvnitř vlastní strany i při jednáních s československými politiky. Podobně jako v případě vůdců polských a východoněmeckých komunistů Władysława Gomułky či Waltera Ulbrichta byl podle autora hlavním důvodem k tomu, aby Šelest prosazoval silové řešení československé krize, jeho strach z „nákazy“ vlastní společnosti vývojem v Československu, s nímž měla Ukrajina společnou hranici.
13
Content available remote

" Domov" jako místo dočasného návratu : První cesty německých vysídlenců do Československa

80%
Kreisslová S.
Český lid: etnologický časopis (Český lid: Ethnological journal)
|
2018
|
vol. 105
|
issue 2
159-176
EN
The study focuses on the phenomenon of so-called home tourism of German-speaking people who have been forcibly displaced in 1945 from Czechoslovakia and now they live in different places of the Federal Republic of Germany. The first illegal border crossings occurred immediately after the forced displacement. The first legal travels to Czechoslovakia can be seen from the second half of the 1950s as a response to the loosening Czechoslovak tourism and visa policies, as well as the improving economic situation of displaced persons. This text focuses on the narrative reflection of these specific trips, i.e. the stay in the “old home” by the actors of this type of tourism. Through biographical narrative interviews, the author looks for the importance attributed to these “places of return” which have undergone a significant social and cultural transformation during the absence of displaced persons.
CS
Studie se věnuje tématu tzv. domovské turistiky německy hovořícího obyvatelstva, které bylo po roce 1945 nuceně vysídleno z Československa a dnes žije na různých místech Spolkové republiky Německo. K prvním ilegálním přechodům hranice docházelo ihned bezprostředně po nuceném vysídlení. Od druhé poloviny padesátých let 20. století lze zaznamenat první legální cesty do Československa, které byly jednak reakcí na pozvolna se uvolňující československou politiku cestovního ruchu a vydávání víz cizincům, jednak na zlepšující se ekonomickou situaci vysídlenců. Text se soustředí na otázku narativní reflexe těchto cest, resp. pobytu ve „starém domově“ ze strany samotných aktérů tohoto specifického druhu turismu. Prostřednictvím biograficko-narativních rozhovorů pátrá po významu, které tomuto místu návratu, jenž od dob jejich nepřítomnosti prošlo výraznou sociální a kulturní proměnou, přisuzují.
14
Content available remote

Samosprávný socialismus v československém průmyslu, 1968-1969

80%
Šlouf J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 1
9-57
EN
There was a specific consensus existing between enterprise-level cells of the Communist Party of Czechoslovakia and the workers’ councils, with the latter respecting political views of the party organs and the former, on the other hand, accepting professional competencies of the councils. The best example on which the hybrid practice could be followed was a new phenomenon of public auditions for managerial positions. The author shows how the initially economic project of the enterprise councils was increasingly transforming itself into a movement with political ambitions since the August 1968 occupation. The informal centre of these activities was Škoda Plzeň, which organized a nationwide congress of self-governing bodies in January 1969. After the fall of the reform-oriented leadership of the Communist Party of Czechoslovakia in April 1969, the workers’ councils were becoming increasingly dependent on the leeway vis-á-vis superiors, which company-level party organizations created for them. The latter were effectively resisting political purges for a few months; in this respect, they were making use, in particulars, of worries of the central apparatus of mass protests before the anniversary of the occupation in August 1969. However, after the forced resignation of company-level reformists in the autumn of 1969, the self-governing bodies lost all political support and dissolved themselves.
CS
Naprostá většina zvolených se rekrutovala z řad technické inteligence mužského pohlaví a středního věku. Tato nová socialistická inteligence se postavila de facto do čela dělnického hnutí. Mezi radami pracujících a podnikovými organizacemi Komunistické strany Československa fungoval specifický konsenzus, ve kterém rady respektovaly politická stanoviska stranických orgánů a ty naopak přijímaly odborné kompetence rad. Nejlépe bylo možno tuto hybridní praxi sledovat na novém fenoménu veřejných konkurzů do manažerských funkcí. Autor ukazuje, jak se po okupaci v srpnu 1968 původně ekonomický projekt podnikových rad stále více transformoval do podoby hnutí s politickými reformními ambicemi. Neformálním centrem těchto aktivit se stal podnik Škoda Plzeň, který v lednu 1969 uspořádal celostátní sjezd samospráv. Rady pracujících se po pádu reformního vedení KSČ v dubnu 1969 stávaly stále více závislé na prostoru, který jim vůči nadřízeným instancím vytvářely stranické organizace podnikové úrovně. Ty se samy několik měsíců účinně bránily před politickými čistkami, přičemž využívaly zejména obav centrálního aparátu z masových protestů před výročím okupace v srpnu 1969. Po nuceném odchodu reformních funkcionářů na podnikové úrovni na podzim 1969 však již samosprávy ztratily veškeré politické zázemí a samy se rozpustily.
15
Content available remote

"Najdu mladého přítele, přírodu milujícího?"  : kulturně-antropologický pohled na inzerci v meziválečném homosexuálním tisku

80%
Seidl J.
Český lid: etnologický časopis (Český lid: Ethnological journal)
|
2019
|
vol. 106
|
issue 2
157-178
EN
Th e aim of this paper is to inquire into the possibilities of utilising personal ads as a source of cultural-anthropological research. Specifi cally, it proposes an analysis of a corpus of over 500 ads, published in 1931–1934 in a magazine of the Czechoslovak homosexual minority, the Voice of the Sexual Minority. It proposes to approach these very short utterances as signs, analytical work being possible only at the level of the signifi er. It also proposes to analyse some crucial expressions, repeated very often in these ads, through the concept of a symbolic-deictic fi eld. In this way, the paper reaches a conclusion that sheds new light on conceptual categories of the interwar Czechoslovak homosexual subculture, which have not yet been perceived by a classical historical research.
CS
Studie usiluje o to, prozkoumat na korpusu čítajícím přes 500 anonymních inzerátů uveřejněných v letech 1931–1934 v československém časopise homosexuální menšiny Hlas sexuální menšiny, resp. Nový hlas, možnosti využití tohoto typu pramene v kulturně-antropologickém výzkumu. Navrhuje pohlížet na tyto krátké výpovědi jako na znaky, kdy analytická práce je možná pouze s označující rovinou. Některé klíčové výrazy, opakující se v těchto inzerátech, navrhuje analyzovat pomocí konceptu symbolicko-deiktického pole. Tímto pohledem dospívá k závěru, který vnáší nové světlo do kategorií uvažování meziválečné homosexuální subkultury, dosavadním klasickým historickým bádáním nepostřehnutých.
16
Content available remote

Február 1948 a civilná letecká doprava medzi Východom a Západom

80%
Švík P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 1
100-115
EN
The article examines the effect of the Communist coup d’état in Czechoslovakia in February 1948 on the development of commercial civil air transport between the East and the West. It revolves around the formulation and implementation of the US policy of so-called aerial containment in the early stage of the Cold War and its consequences for Czechoslovak Airlines (Československé aerolinie – ČSA) as the flag air carrier of Czechoslovakia. The author depicts the international expansion of Czechoslovak Airlines after the WWII, which reached not only to the West and also the north and southeast of Europe, but also to the Near and Middle East. It should be noted that the company had held, insofar as air connections to the West were concerned, the dominant position among states of the nascent East Bloc. When Czechoslovakia refused to join the Marshall Plan, and particularly when Communists usurped power over the country, the Americans blocked negotiations with Prague on the purchase of new aircraft and exerted diplomatic pressure on their allies to prevent Czechoslovak Airlines’ flights to strategic regions. With the Cold War escalating and also in reaction to some Western citizens having been arrested and sentenced in Czechoslovakia in the early 1950s, the Western Powers blocked overflights of Czechoslovak airplanes over their occupation zones in Germany and Austria, and thus practically shut down their connections behind the Iron Curtain. Between 1951 and 1955, Czechoslovak Airlines could operate just one connection outside the Eastern Bloc (to Scandinavia) and their role in connections to the West was partly taken over by the Polish national carrier LOT.
CS
Článek zkoumá vliv komunistického převratu v únoru 1948 v Československu na vývoj civilní letecké dopravy mezi Východem a Západem. Jeho těžiště je přitom položeno na formování a uskutečňování americké politiky takzvaného vzdušného zadržování (aeriel containment) v počátcích studené války a na jeho důsledky pro Československé aerolinie (ČSA) jako monopolního leteckého dopravce v Československu. Autor líčí mezinárodní expanzi Československých aerolinií po skončení druhé světové nejen na Západ, sever a jihovýchod Evropy, ale i na Blízký a Střední východ. Tato společnost přitom měla ve spojení se Západem v rámci vznikajícího východního bloku dominantní pozici. Poté co Československo odmítlo účast na Marshallově plánu, a zvláště poté co se vlády v zemi zmocnili komunisté, Američané zablokovali jednání s Prahou o nákupu nových letadel a vyvinuli diplomatický tlak na své spojenci, aby zamezili letům Československých aerolinií do strategických oblastí. Se stupňující se studenou válkou a také v reakci na zatčení a odsouzení některých západních občanů v Československu na počátku padesátých let západní mocnosti znemožnily průlety československých letadel přes jejich okupační zóny v Německu a Rakousku a fakticky tak téměř zrušily jejich spojení za železnou oponu. V letech 1951 až 1955 mohly Československé aerolinie udržovat jedinou linku mimo socialistický blok (do Skandinávie) a jejich roli ve spojení se Západem částečně převzala polská letecká společnost LOT.
17
Content available remote

Od odpovědnosti ke kontrole: cenzura za rané normalizace (září 1968 - srpen 1969)

80%
Andreas P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 3-4
439-476
EN
The Czech Office for Press and Information subsequently abandoned the policy of representatives and replaced it by a follow-on supervision model combined with a targeted personnel policy; the very last documents referring to the system of representatives date back to 1971.
CS
Tématem přítomné studie je cenzurní aparát se zvláštním zřetelem na systém zmocněnců v kontextu vládní a stranické tiskové politiky v Československé socialistické republice od září 1968 do srpna 1969, tedy v prvním roce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Zmocněnci představovali ústřední výkonný prvek cenzury v tomto období rané normalizace. V jejich proměňujícím se postavení a úkolech identifikuje autor čtyři modely předběžné kontroly médií. V prvním modelu zmocněnce vybírali ze svých zaměstnanců sami vydavatelé a redakce, činnost redaktorů tak na základě přímých vládních pokynů kontrolovali jejich kolegové. Tento model se uplatňoval od zřízení instituce zmocněnců v září 1968 po celou sledovanou dobu, a to v denících a týdenících a v Československé tiskové kanceláři; v zimě se postupně přidal Československý rozhlas a Československá televize. Ponechával redakcím značný prostor k obcházení a vyjednávání a podle hodnocení československého politického vedení, a zejména v očích Sovětů se neosvědčil. Ve druhém modelu úřední zmocněnci kontrolovali tiskové obtahy předložené redakcemi. Zaveden byl v únoru 1969 ve vybraných problematických časopisech (Listy, Reportér a Zítřek) a z hlediska prosovětské politiky konsolidace rovněž nesplnil očekávání. Ve třetím modelu úřední, případně armádní zmocněnci od dubna 1969 kontrolovali obtahy přímo v redakcích a jejich zásahy byly hodnoceny jako značné zlepšení. V té době se zvýšila role Českého úřadu pro tisk a informace, který začal samostatně rozhodovat o jmenování zmocněnců a zasahovat do složení redakcí. Čtvrtý model předběžné cenzury představovali zmocněnci, kteří v době výročí sovětské intervence v srpnu 1969 kontrolovali signální výtisky v tiskárnách. Tento způsob kontroly byl hodnocen jako jednoznačný úspěch. Poté tiskový úřad od praxe zmocněnců postupně upustil a nahradil ji následnou kontrolou spolu s cílenou personální politikou; poslední doklady o existenci systému zmocněnců pocházejí z roku 1971.
18
Content available remote

Neklid před bouří: členská základna Komunistické strany Československa na sklonku normalizace

80%
Pažout J.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 3-4
477-524
EN
The study maps out changes in the membership base of the Communist Party of Czechoslovakia and changes in moods, opinions and attitudes of party members at the end of the 1980s, i.e. at the time when the crisis of the normalization regime was increasing. To this end, the author makes use of, in particular, information reports prepared by the party apparatus on the basis of letters and complaints of party members and other citizens addressed to Communist Party leaders, other internal documents of the party, and period public opinion polls. He systematically identifies and examines each of the problematic areas which were regularly reflected in these documents: dropping interest in the membership in the Communist Party, manifestations of disobedience among party members, violations of party standards, and corruption; criticism of slow implementation of reforms, or, on the other hand, of too fast-advancing and far-reaching democratization; dissatisfaction with information presented by the media, alleged ideological defensive, and yielding to “opposition elements”; concerns about the future of socialism and a potential return of capitalism, also in connection with developments in the Soviet Union, Poland, and Hungary; national resentments, particularly in relation to the Hungarian minority in southern Slovakia and the government’s plans to establish German military cemeteries in the territory of Czechoslovakia; historical resentments, especially as regarded a partial reevaluation of the period of the first Czechoslovak Republic and the foundation period of the Communist regime; and, last but not least, various, mostly verbal anti-Communist incidents reflected in the letters and complaints. The author states that the empirical data on the development of the membership base of the Communist Party of Czechoslovakia and opinions of party members presented in the study does not confirm a conclusion to the effect that the policy of the Communist Party leadership enjoyed support of an overwhelming majority of party members, which was what party reports and excerpts from the letters mentioned above might suggest. He also examines the reasons why supporters of conservative and dogmatic opinions prevailed over “liberal” party members among the critical voices. In his opinion, the growing dissatisfaction among party members made a significant contribution to the helplessness of leaders of the Communist Party of Czechoslovakia in dealing with accumulating problems of the country, which became fully manifest after November 17, 1989.
CS
Předkládaná studie mapuje změny ve složení členské základny Komunistické strany Československa a v náladách, názorech a postojích straníků na konci osmdesátých let minulého století, tedy v době, kdy narůstala krize normalizačního režimu. Autor k tomu využívá především informační zprávy, které na základě dopisů a stížností členů KSČ i dalších občanů adresovaných komunistickému vedení sestavoval pro toto vedení stranický aparát, další vnitrostranické informační materiály a dobové výzkumy veřejného mínění. Systematicky identifikuje a probírá jednotlivé problematické oblasti, které byly v těchto písemnostech pravidelně reflektovány: klesající zájem o členství ve straně, projevy neposlušnosti ve stranických řadách, porušování stranických norem a korupce; kritika pomalého zavádění reforem, či naopak příliš rychlé a dalekosáhlé demokratizace; nespokojenost s informováním médií, údajnou ideologickou defenzivou a ustupováním „opozičním živlům“; obavy o osud socialismu a z návratu kapitalismu, také v souvislosti s vývojem v Sovětském svazu, Polsku a Maďarsku; nacionální resentimenty, zejména ve vztahu k maďarské menšině na jižním Slovensku a k záměrům vlády zřídit na československém území německá válečná pohřebiště; historické resentimenty, zvláště s ohledem na částečné přehodnocování éry první Československé republiky a zakladatelského období komunistického režimu; a konečně různé, většinou verbální protikomunistické incidenty, které v dopisech a stížnostech rezonovaly. Autor konstatuje, že prezentovaná empirická data o vývoji členstva KSČ a jeho smýšlení nepotvrzují závěr, že by se politika komunistického vedení těšila podpoře naprosté většiny straníků, jak o tom stále ujišťovala stranická hlášení z regionů i svodky ze zmíněných dopisů. Zamýšlí se přitom také nad důvody, proč mezi kritickými hlasy zřejmě převažovali zastánci konzervativních či dogmatických pozic nad stranickými „liberály“. Tato rostoucí nespokojenost v členské základně podle něj významně přispěla k bezradnosti vedení KSČ při řešení hromadících se problémů země, která se naplno projevila po 17. listopadu 1989.
19
Content available remote

Země nového štěstí?: české hledání v „kalném proudu“ (1918–1945/48)

80%
Hlaváček P.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2020
|
vol. 27
|
issue 3-4
525-537
EN
The author’s essayistic text outlines contours of spiritual streams which were looking for alternatives to Czechoslovakia’s democratic, capitalist and republican system and its orientation to the West between the establishment of Czechoslovakia in 1918 and the advent of the Communist regime in 1948. He states that there were continuous voices which regarded Masaryk’s Czechoslovakia as a mere intermezzo and an unsatisfactory answer to the “Czech question”, although the unexpected restoration of the Czech independence in the form of a state shared with Slovaks enjoyed support of a clear majority of both nations and their elites. In this respect, the author speaks about “murky waters” or a “declination discourse”, which included voices demanding a breakup with the West and a revolutionary or authoritarian solution. Attractive models included Soviet Russia (for strong radical left-wingers), Fascist Italy, Catholic orthodoxy and, last but not least, Nazi Germany (for conservative or Fascist right- -wingers). After the demise of the First Republic, the Protectorate of Bohemia and Moravia was a temporary victory for those who professed the German “New Europe”; after the liberation, the Third Republic brought closer a socialist perspective which turned into a Soviet protectorate after the Communist coup in 1948. The author presents opinions and texts of some intellectuals critical toward the liberal democratic system, among them prominent personalities including Communist journalist Julius Fučík (1903–1943), collaborationist journalist and Protectorate government minister Emanuel Moravec (1893–1945), theologist Josef Lukl Hromádka (1889–1969), politician Hubert Ripka (1895–1958), or President Edvard Beneš (1884–1948), the principal democratic guarantor of the post-war alliance with Stalin’s dictatorship.
CS
Autor v tomto esejistickém textu načrtává kontury duchovních proudů, které v době od vzniku Československa v roce 1918 do nastolení komunistického režimu v roce 1948 hledaly alternativy k jeho demokratickému, kapitalistickému a republikánskému zřízení a jeho západní orientaci. Konstatuje, že ačkoli se nečekané obnovení české samostatnosti v podobě společného státu se Slováky těšilo podpoře jasné většiny příslušníků obou těchto národů i jejich elit, neustále zaznívaly hlasy, které masarykovské Československo pokládaly na pouhé intermezzo a neuspokojivou odpověď na „českou otázku“. V tomto smyslu autor hovoří o „kalném proudu“ či „deklinačním diskurzu“, jehož součástí bylo volání po rozchodu se Západem a po revolučním či autoritářském řešení. Jako přitažlivé vzory se tu nabízelo především sovětské Rusko pro silnou radikální levici, dále fašistická Itálie, katolická ortodoxie a nakonec nacistické Německo pro konzervativní či fašistickou pravici. Po zániku první republiky Protektorát Čechy a Morava znamenal dočasné vítězství pro vyznavače německé „Nové Evropy“, po osvobození třetí republika přiblížila socialistickou perspektivu, která se po komunistickém převratu změnila v sovětský protektorát. Autor přibližuje názory a texty některých intelektuálů kritických vůči systému liberální demokracie, mezi nimiž ze známých osobností nechybějí například komunistický novinář Julius Fučík (1903–1943), kolaborantský novinář a protektorátní ministr Emanuel Moravec (1893–1945), teolog Josef Lukl Hromádka (1889–1969), politik Hubert Ripka (1895–1958) nebo prezident Edvard Beneš (1884–1948) jako hlavní demokratický garant poválečného spojenectví se Stalinovou diktaturou.
20
Content available remote

"Domorodci" ne/známého "domova": Cesty německých vyhnanců a vysídlenců do Československa a jejich percepce místního obyvatelstva ve vysídleneckých periodikách

80%
Kreisslová S., Nosková J.
Český lid: etnologický časopis (Český lid: Ethnological journal)
|
2020
|
vol. 107
|
issue 4
439-468
EN
The study focuses on a specific type of tourism (the so-called Heimat- tourismus) whose main aim is to visit countries, or better said, localities, which expelled and displaced Germans had to abandon after the end of World War II due to forced migration and which they consider(ed) as one of their ‘homes’. After the first unofficial trips, it is possible to observe a gradual increase in organised and individual tourism of displaced Germans to Czechoslovakia since the second half of the 1950s. In this article, we focus on one of the many topics related to Heimattourism, namely reflections of the local population in the former homeland and the stereo - types constructed about locals by Sudeten German tourists. We examine the topic by analysing travel reports published by displaced persons and expellees in their journals since these trips had begun until mid-1960s.
first rewind previous Page / 3 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.