Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: čeští studenti

Sort By:

Limit search:

"Sametová" zkušenost : studentští revolucionáři z listopadu 1989, Václav Havel a (nepolitická) politika

100%

Wohlmuth Markupová J.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

2019

vol. 26

issue 2-3

257-287

The authoress presents partial results of an oral history time-lapse research project involving a hundred narrators from among former university students who participated in the students’ strike in November 1989, one of the principal triggers of the so-called Velvet Revolution in Czechoslovakia. In doing so, she mainly draws from her chapter in the forthcoming book being prepared by a team of authors led by Miroslav Vaněk and titled Sto studentských evolucí: Vysokoškolští studenti roku 1989. Životopisná vyprávění v časosběrné perspektivě [A hundred students’ evolutions: University students of 1989. Biographical narrations in a time-lapse perspective] (Prague, Academia 2019), which is a follow-on of a similar project, Sto studentských revolucí [A hundred students’ revolutions], implemented twenty years ago. The authoress first briefly introduces the project, recaps its findings so far, and focuses on how the narrators construe the effect of their revolutionary experience on their lives. In her opinion, interviews with the narrators suggest that the former student revolutionaries assigned key and positive importance of the Velvet Revolution for their personal and social evolution. However, they differ in how they reflect their revolutionary experience in their own civic attitudes, particularly in terms of their personal involvement in the public sphere. The authoress distinguishes three ideal type strategies in their attitudes to their own past, which she labels “revolution as a commitment”, “revolution as a duty fulfilled”, and “revolution as a prepared coincidence”. While the first two groups (also the most numerous ones) are characterized by the narrators’ continuing interest in public affairs, and they differ only in whether should be personally involved in public affairs (the first group) or leave the task to younger generations (the second group), the third group questions the very premise that activities of citizens can trigger desirable changes in the society. In addition, the authoress focuses on forms and transformations of public activities of the narrators since 1989, examining their potential inspirations. In her opinion, the key factor determining the narrators’ opinions and attitudes in this regard is their personal experience of the Velvet Revolution which is, as a rule, personified and symbolized by the person of the dissident and first post-Communist president Václav Havel (1936–2011). Using Havel’s texts of the early 1990s and his thoughts about the civic society and non-political politics, she analyses interviews with the former student revolutionaries, attempting to find why even the narrators belonging to the first (most committed) group generally gravitate toward the role of citizen activists and, save for a few exceptions, systematically avoid traditional party politics.

Autorka prezentuje dílčí výsledky orálněhistorického časosběrného výzkumu se stovkou narátorů z řad někdejších vysokoškolských studentů a studentek, kteří se účastnili studentské stávky v listopadu 1989, jež byla jedním z hlavních impulzů takzvané sametové revoluce v Československu. Vychází přitom ze své kapitoly v připravované knize autorského kolektivu pod vedením Miroslava Vaňka Sto studentských evolucí: Vysokoškolští studenti roku 1989. Životopisná vyprávění v časosběrné perspektivě (Praha, Academia 2019), která navazuje na podobně koncipovaný projekt Sto studentských revolucí, realizovaný před dvaceti lety. Autorka nejprve stručně představuje celý projekt, rekapituluje dosavadní zjištění a zaměřuje se na způsoby, jakými narátoři konstruují vliv revoluční zkušenosti na své životy. Z provedených rozhovorů podle ní vyplývá teze o klíčovém a pozitivním významu, který bývalí studentští revolucionáři obecně přisuzují sametové revoluci v jejich osobním i společenském vývoji. Vzájemně se však odlišují v tom, jaké důsledky vyvozují ze své revoluční zkušenosti pro vlastní občanské postoje, zejména ve smyslu osobní angažovanosti ve veřejné sféře. Autorka rozlišila tři ideálnětypické strategie v jejich vztahování k vlastní minulosti. které nazývá „revoluce jako závazek“, „revoluce jako splněná povinnost“ a „revoluce jako připravená náhoda“. Zatímco pro první dvě (zároveň nejpočetnější) skupiny narátorů je charakteristický trvalý zájem o veřejné dění a rozcházejí se až v názoru, zda se mají sami veřejně angažovat (první skupina), anebo tento úkol připadá mladší generaci (druhá skupina), třetí skupina zpochybňuje samotnou premisu, že občanská aktivita může být hybatelem kýžených změn ve společnosti. Autorka se dále zaměřuje na podoby a proměny veřejné činnosti narátorů po roce 1989 a zkoumá jejich možné inspirace. Určující faktor pro jejich smýšlení a postoje v této sféře spatřuje právě v osobním zážitku sametové revoluce, která je většinou personifikována a symbolizována postavou disidenta a prvního postkomunistického prezidenta Václava Havla (1936–2011). Na základě Havlových textů z raných devadesátých let a jeho myšlenek o občanské společnosti a nepolitické politice poté analyzuje rozhovory s někdejšími studentskými revolucionáři a hledá odpovědi na otázku, proč i narátoři z první (nejangažovanější) skupiny dlouhodobě tíhnou k roli občanských aktivistů a tradiční stranické politice se až na výjimky systematicky vyhýbají.

Politika ulice : studentské manifestace v šedesátých letech v Praze a rozpad vysokoškolských struktur ČSM

100%

Polák M.

Soudobé dějiny (Contemporary History)

2019

vol. 26

issue 2-3

227-256

In the end of October 1967, a spontaneous demonstrations of students protesting against poor living conditions in Prague’s Strahov Dormitory, was quashed with force. The author asks a question why something seemingly as trivial as a power blackout in a student dormitory resulted, at the end of the day, in the disintegration of structures of the Czechoslovak Union of Youth at universities. In doing so, he follows the grammar of the social conflict through a prism of social movement formation and of the so-called politics of the street. The author describes a shift in the attitude of the Communist Party of Czechoslovakia toward students in the 1960s, as the latter started assigning greater importance to intelligentsia than before, embarking upon the so-called policy of trust toward students, its aim being to make them more involved in solutions of university and social problems. The author also notes a step-by-step emancipation of students and the emergence of an idea of self-governing students’ bodies, independent on official structures which were criticized as non-functional. In this respect, the author analyses conflicts with security forces during youth and students’ festivities in Prague (such as May Day gatherings in the Petřín Park and later during Majáles (“Coming of May festivities”) processions, ultimately ending in punishments of students labelled as “rioters”. He states that the confrontations taught students to adopt strategies helping them avoid repressions (such as avoiding any “disorderly conduct”, not criticizing the ruling party and the Soviet Union directly, having their own stewards to maintain order); on the other hand, the security machine learnt to respect the students’ authority and to behave with restraint. The result was a consensus on how to manage the social conflict and keep it non-violent. The tacit agreement of university students, police, and leaders of the Czechoslovak Union of Youth collapsed when policemen intervened with force against an unplanned and peaceful demonstration of students from the Strahov Dormitory, who had long been trying in vain to resolve their accommodation problems. After two months of investigations, none of the protesters or the intervening policemen were punished; however, requirements of students, such as the right to similar protests or inviolability of the academic soil, were not granted as well. Students blamed the leadership of the Czechoslovak Union of Youth for the unsatisfactory outcome, and started to leave its structures en masse. In 1968, they founded their own self-governing organization, independent on both the Communist Party of Czechoslovakia and the Czechoslovak Union of Youth.

Na konci října 1967 byla násilně potlačena spontánní studentská demonstrace, která upozorňovala na špatné materiální podmínky na Strahovských kolejích v Praze. Autor si v tomto textu klade otázku, proč na první pohled banální událost, jakou byl výpadek elektrického proudu na studentských kolejích, vedla ve svém důsledku k rozpadu vysokoškolské organizace při Československém svazu mládeže. Sleduje přitom gramatiku sociálního konfliktu pohledem utváření sociálního hnutí a takzvané politiky ulice. Autor přibližuje posun v poměru Komunistické strany Československa vůči studentstvu v šedesátých letech minulého století, která inteligenci nyní přiznávala větší význam v socialistické společnosti než dříve a nastolila vůči studentstvu takzvanou politiku důvěry, s cílem zapojit je více do řešení vysokoškolských i společenských problémů. Spolu s tím autor zaznamenává pozvolnou emancipaci studentstva a zrod myšlenky studentských samosprávných orgánů nezávislých na oficiálních strukturách, jež byly kritizovány jako nefunkční. V dané souvislosti autor analyzuje konflikty, které nastávaly při mládežnických a studentských slavnostech v Praze (na prvomájových shromážděních v Petřínských sadech a posléze při majálesových průvodech) s bezpečnostními složkami a jež měly posléze dohru v podobě postihu studentů a studentek označených jako „výtržníci“. Konstatuje, že prostřednictvím těchto konfrontací si jednak studenti osvojili strategie, jak se vyhnout represím (vyvarovat se projevů „výtržnictví“, nekritizovat přímo vládnoucí stranu a Sovětský svaz, zajišťovat pořádek díky vlastní pořadatelské službě), jednak se bezpečnostní aparát naučil respektovat autoritu studentských orgánů a chovat se zdrženlivě. Ustavil se tak jistý konsenzus ve zvládání sociálního konfliktu a jeho udržování v nenásilných mezích. Tato nepsaná dohoda mezi vysokoškoláky, Veřejnou bezpečností a vedením ČSM se zhroutila, když policisté tvrdě zasáhli proti neplánované pokojné demonstraci studentů a studentek Strahovských kolejí, kteří se dlouhodobě marně snažili řešit své problémy s ubytováním. Po dvouměsíčním vyšetřování nebyl potrestán nikdo ze studujících ani pořádkových sil, zároveň ale nebyly vyslyšeny studentské požadavky jako právo na podobné protesty nebo nedotknutelnost akademické půdy. Za viníka neuspokojivého výsledku vysokoškoláci označili vedení ČSM, hromadně poté vystupovali z jeho struktur a v roce 1968 utvořili novou studentskou samosprávu nezávislou na KSČ i ČSM.

Refine search results

2 Soudobé dějiny (Contemporary History)

2 2019

1 Polák M.

1 Wohlmuth Markupová J.

Search results

"Sametová" zkušenost : studentští revolucionáři z listopadu 1989, Václav Havel a (nepolitická) politika

Politika ulice : studentské manifestace v šedesátých letech v Praze a rozpad vysokoškolských struktur ČSM