Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 9

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  Aristotelés
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Aristotelés, Łukasiewicz a prázdné termíny:

100%
Rybaříková Z.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 4
605-622
EN
In recent times there has been a shift in the interpretation of Aristotle’s logic. Many researchers have pointed out that the concept of existential import appears in Aristotle’s logic and philosophy, and that Aristotle worked with the concept of empty terms although his concept differs from that which is used in modern logic. Additionally, his search for the “culprits” of old and incorrect interpretation has been tied to the development of modern interpretation. Apart from the traditional concept of the logical square and syllogistics, where the assumption of non-emptiness of terms was widely used, J. L. Łukasiewicz is also labeled as an offender. This article tries to show that Łukasiewicz was aware that Aristotle was also dealing with empty terms. His restriction of syllogistics to only non-empty terms therefore differs significantly from the approach of traditional logicians.
CS
V poslední době dochází k posunu v interpretacích Aristotelovy logiky. Mnozí badatelé poukazují na to, že i v Aristotelově logice a filosofii se objevuje pojetí existenčního importu a že Aristotelés pracoval s pojetím prázdných termínů, třebaže se jeho koncepce liší od pojetí moderní logiky. S rozvojem moderní interpretace se pojí také hledání „viníků“ staré a nesprávné interpretace. Kromě tradičního pojetí logického čtverce a sylogistiky, kde byl předpoklad neprázdnosti termínů hojně používán, je za viníka označován také J. L. Łukasiewicz. Tento článek se snaží ukázat, že Łukasiewicz si byl vědom toho, že se Aristotelés zabýval i prázdnými termíny. Jeho omezení sylogistiky pouze na neprázdné termíny se tedy podstatně liší od přístupu tradičních logiků.
2
Content available remote

Aristotelské kořeny Komenského metafyziky

100%
Schifferová V., Balík V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
933-953
EN
The basic, constitutive components of Comenius’ metaphysical system are Christian Neo-platonism and Aristotelianism interpreted and integrated into the Christian framework. While the Neoplatonic nature of Comenius’ metaphysical approach has been thoroughly analyzed in connection with Cusanus and Campanella especially by Jan Patočka, the Aristotelian motives, which too are very strong in Comenius’ metaphysics, have received considerably less attention. This is the first problem area on which this study focuses. Comenius’ metaphysics is then presented as an original effort to synthesize the Platonic and Aristotelian lines of thought (the Aristotelian determination of metaphysics as the “scientia entis in genere” – the Platonic conception of metaphysics as a purely a priori doctrine, the subject of which is the possible world of ideas („mundus idealis seu possibilis”); the interpretation of Aristotle‘s doctrine of categories in the triadic-enneadic sense; the support for Comenius’ triadism in Aristotle).
CS
Základními a konstitutivními komponentami Komenského metafyzické soustavy jsou křesťanský novoplatonismus a aristotelismus interpretovaný a integrovaný v křesťanském rámci. Zatímco novoplatónský ráz Komenského metafyzické koncepce byl důkladně analyzován, v souvislosti s Mikulášem Kusánským a Campanellou zvláště Janem Patočkou, aristotelským motivům, které jsou v Komenského metafyzice velmi silné, bylo věnováno mnohem méně pozornosti. A to je první problémový okruh, k němuž je zaměřena tato studie. Dále pak je Komenského metafyzika představena jako osobitý pokus o syntézu platónské a aristotelské myšlenkové linie (aristotelské určení metafyziky jako „scientia entis in genere“ – platónská koncepce metafyziky jako ryze apriorní nauky, jejímž předmětem je ideový svět možný („mundus idealis seu possibilis“); intepretace Aristotelovy nauky o kategoriích v triadicko-enneadickém duchu; opora Komenského triadismu v Aristotelovi).
3
Content available remote

Onto-teologické pojetí metafyziky a "posvátná věda" podle Tomáše Akvinského

100%
Němec V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
895-915
EN
The article deals with Aquinas’ onto-theological concept of metaphysics. In particular, it focuses on the question of the subject of metaphysics. The author shows how Aquinas systematizes various expressions about the subject of the first philosophy that appear in Aristotle’s Metaphysics. Attention is also paid to some ancient commentators who stood for the theological concept of metaphysics. Avicenna’s concept of metaphysics is thematized in order to clarify to what extent Aquinas, in his determination of the subject of metaphysics, followed this Arabic thinker. A clarification of the relationship between metaphysics and “sacred doctrine” enables to understand why it is Avicenna’s onto-theological concept of metaphysics, which Thomas took over. The author argues that paradoxically Aquinas did not accept the Neoplatonic theological concept of metaphysics and tilted towards Avicenna to allow space for his own “sacred doctrine,” constructed according to Neoplatonic theology.
CS
Autor v této stati analyzuje onto-teologické pojetí metafyziky u Tomáše Akvinského. V souladu s tím se zaměřuje zejména na problém předmětu metafyziky. Nejprve ukazuje, jakým způsobem Tomáš systematizuje různá vyjádření o předmětu první filosofie a rozmanitá označení pro tuto disciplínu, která se objevují v Aristotelově Metafyzice. Poté věnuje pozornost některým antickým komentátorům, kteří se klonili k teologickému pojetí metafyziky. Dále tematizuje Avicennovo pojetí metafyziky, aby objasnil, do jaké míry Tomáš ve svém určení předmětu metafyziky následuje tohoto arabského myslitele. Objasnění poměru metafyziky a „posvátné vědy“ umožňuje porozumět důvodům, jež Tomáše vedly právě k převzetí Avicennova onto-teologického pojetí. Autor zastává tezi, že Tomáš paradoxně nepřijal novoplatónské teologické pojetí metafyziky a přiklonil se k Avicennovi proto, aby si uvolnil místo pro vlastní „posvátnou vědu“, která je ovšem vytvořená podle modelu novoplatónské teologie.
4
Content available remote

Předmět matematiky mezi Aristotelem a Platónem

100%
Šíma A.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 3
407-425
EN
This paper deals with the problem of the being of mathematical objects in Aristotle’s Metaphysics M 2–3. In chapter M 2 Aristotle criticizes the mathematical doctrines of Plato’s Academy and uses the term of separation (chóris) to introduce the aporia of the primary existence of mathematical objects before a physical substance. He uses the same term in Metaphysics M 3, where he introduces his own solution to the existence of mathematical objects. The goal of the paper is to compare the meanings of these terms in the context of the fifth problem of Metaphysics B 2 and answer the question of how, in Aristotle, mathematical objects can be. This solution interprets the meaning of being separately in statements and definitions of speech (logos) and being in the obvious meaning (haplos), which is different from the being of substance and other categories. The being of mathematical objects is then compared with the object of Aristotle’s first philosophy, which is achieved by the method of taking away (afairesis) from physical substances. Separation is a term used to study how some object – an object of mathematic – is in the context of Aristotle’s metaphysics, but “taking away” is the term that describes the method of achievement of the object of theoretical discipline of knowledge. (version in the text is correct)
CS
Studie se věnuje problému bytí předmětů matematiky v Aristotelově Metafyzice M 2–3. V kapitole M 2 Aristotelés kritizuje názory na matematiku u myslitelů Platónovy Akademie a používá termín „oddělování“ (chóris), aby ukázal, že předměty matematiky nemohou existovat dříve než fyzické podstaty, které by měly naopak podle platoniků být závislé na předmětech matematiky. Shodný termín „oddělování“ používá i v Metafyzice M 3, kde popisuje vlastní řešení problému bytí předmětů matematiky. Cílem článku je porovnat použití daného termínu mezi 2. a 3. kapitolou a v kontextu páté aporie uvedené v Metafyzice B 2. Dále je cílem odpovědět na otázku, jak mohou podle Aristotela být předměty matematiky. Řešení je založeno na interpretaci významu označení „bytí“ jako „odděleného“ v „řeči“ (logos) a „bytí v obvyklém smyslu“ či „prostě“ (haplos). Tyto způsoby bytí se v případě předmětů matematiky liší od bytí podstaty a dalších kategorií. Bytí předmětů matematiky je dále porovnáno s předmětem Aristotelovy „první filosofie“, jehož uchopení se dosahuje pomocí metody „odebírání“ (afairesis). „Oddělování“ je termín, který Aristotelés používá, když chce ukázat, jak nějaký předmět – předmět matematiky – je, zatímco termínem „odebírání“ popisuje metodu, s jejíž pomocí se poznání zaměřuje na konkrétní předmět v teoretických disciplínách.
DE
Die Studie widmet sich dem Problem des Seins der Gegenstände der Mathematik in Aristoteles’ Metaphysik M 2–3. In Kapitel M 2 kritisiert Aristoteles die Ansichten zur Mathematik bei den Denkern von Platons Akademie und verwendet den Begriff „trennen“ (chóris), um zu zeigen, dass die Gegenstände der Mathematik nicht vor ihrer jeweiligen physischen Natur existieren können, die aber wiederum gemäß den Platonikern von den Gegenständen der Mathematik abhängig sein sollte. Den gleichen Begriff „trennen“ verwendet Aristoteles auch in Metaphysik M 3, wo er seine eigene Lösung des Problems des Seins der Gegenstände der Mathematik beschreibt. Ziel des Artikels ist ein Vergleich der Verwendung dieses Begriffs im 2. und 3. Kapitel und im Kontext der in Metaphysik B 2 angeführten fünften Aporie. Des Weiteren soll die Frage beantwortet werden, wie die Gegenstände der Mathematik laut Aristoteles „sein“ können. Die Antwort auf diese Frage basiert auf der Interpretation der Bedeutung der Bezeichnung von „sein“ als „getrennt“ in der „Rede“ (logos) und „sein im herkömmlichen Sinne“ d. h. „allgemein“ (haplos). Diese Arten des Seins unterscheiden sich im Falle der Gegenstände der Mathematik vom Sein des Wesens und weiterer Kategorien. Das Sein der Gegenstände der Mathematik wird des Weiteren mit dem Gegenstand von Aristoteles’ „erster Philosophie“ verglichen, dessen Erfassung mithilfe der Methode des „Wegnehmens“ (Aphärese) erzielt wird. „Abtrennung“ ist ein Begriff, den Aristoteles verwendet, wenn er zeigen will, wie ein Gegenstand – ein Gegenstand der Mathematik – ist, während er mit dem Begriff „Wegnehmen“ die Methode beschreibt, mit deren Hilfe die Erkenntnis auf einen konkreten Gegenstand in theoretischen Disziplinen zielt.
5
Content available remote

Aristotelský argument z ergon a současné teorie ctností

100%
Hloch R.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2023
|
vol. 71
|
issue 3
441-456
EN
Contemporary neo-Aristotelian virtue ethics engage in great detail with the concept of human nature. This is also the case with Philippa Foot and Rosalind Hursthouse, who, in their argumentation, use the so-called ergon argument that can be unambiguously found already in Aristotle, who is a direct inspiration for the proponents of this branch of the contemporary theories of virtue. This article focuses on the comparison of the concept of the “ergon argument” and its related theses in Aristotle, Foot and Hursthouse. The goal is to ascertain the extent to which the current neo-Aristotelian concept is truly and originally Aristotelian. The comparison shows that, for Foot and Hursthouse, Aristotle serves more in the mode of a free inspiration, as some of their key elements are substantially different than the original Aristotelian concept, or are even completely absent. It is shown at the same time that Aristotle’s original concept is the philosophically richer and more sophisticated theory. This is, in part, the result of the efforts by Foot and Hursthouse to plausibly adapt their concepts to contemporary ethical discussions.
CS
Současné neoaristotelské etiky ctností se velmi podrobně zabývají pojetím lidské přirozenosti. Nejinak je tomu i v případě Philippy Footové a Rosalind Hursthousové, které ve své argumentaci užívají tzv. argument z ergon. Ten lze explicitně nalézt již u Aristotela, který je pro zastánce této větve současných teorií ctností přímou inspirací. Tato stať se zaměřuje na komparaci pojetí „argumentu z ergon“ a jemu přidružených tezí u Aristotela, Footové a Hursthousové. Cílem je zjistit, nakolik je současné neoaristotelské pojetí skutečně původně aristotelské. Komparace ukazuje, že Aristotelés slouží Footové a Hursthoueové spíše jako volná inspirace, neboť některé klíčové prvky se od původního aristotelského pojetí podstatně liší, či dokonce zcela absentují. Zároveň je ukázáno, že původní Aristotelovo pojetí je filosoficky bohatší a sofistikovanější teorií. To je ovšem částečně způsobeno také snahou Footové a Hursthousové plausibilně přizpůsobit své pojetí současným etickým diskuzím.
6
Content available remote

Štěstí není šťastný život

100%
Jirsa J.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2023
|
vol. 71
|
issue 4
579-597
EN
The thesis of the article concerns an interpretation of a key problem in Aristotle’s Nicomachean Ethics: the author defends the point of view that argues that it is not true that, for Aristotle, happiness is a happy life. He argues that happiness (eudaimonia) is contemplation (theória) in accordance with what Aristotle repeatedly says in Book X of the Nicomachean Ethics. On the other hand, a happy life (what might be called eudaimón bios) is a complex way of life that involves not only theoretical activity but also the activity of other virtues, including the so-called moral or social virtues.
CS
Hlavní teze následujícího článku se týká výkladu klíčového problému Aristotelovy Etiky Níkomachovy: autor obhajuje stanovisko, podle kterého není pravda, že štěstí znamenalo pro Aristotela šťastný život. V souladu s tím, co Aristotelés opakovaně říká v 10. knize Etiky Níkomachovy, autor tvrdí, že štěstí (eudaimonia) spočívá v kontemplaci (theória). Šťastný život (něco, co by se dalo nazvat eudaimón bios) pak je komplexní způsob života, který zahrnuje nejen teoretickou činnost, ale i aktivní zastávání dalších ctností, včetně ctností tzv. morálních či společenských.
7
Content available remote

Proměnlivý obr: vzestup a pád protagonisty staročeské Alexandreidy

80%
Jaluška M.
Česká literatura (Czech Literature)
|
2022
|
vol. 70
|
issue 3
300-326
EN
The chief protagonist in the fragments of the Old Czech Alexandreida is usually interpreted as a hero embodying the virtues of a sovereign. This study offers an alternative reading in a comparison with Gautier de Châtillon’s Alexandreida and Ulrich von Etzenbach’s Alexander. The passages set in Troy, Jerusalem and Libya show that the Old Bohemian Alexander rises high only to fall again. This fall is not brought about by any prideful intemperance, as in other versions, but takes the form of a betrayal of the sovereign ruler, the Lord, which mirrors the betrayal to which succumbed Alexander’s father Philip and is underpinned by the fickleness of Alexander’s gigantesque heart.
8
Content available remote

Aristotelova první filosofie a první filosofové

71%
Boháček K.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
837-860
EN
The author addresses the issue of the origin of the discipline that we call metaphysics. First he briefly describes the difficulties associated with Aristotle’s extant metaphysical concept: problems with the character of his treatise Metaphysics, problems with the arrangement of the individual books, and even problems with the title – all related to the problematic lack of clarity in the discipline itself. He then presents an overview of the common solutions to these difficulties in the conclusion to the first part of the article. In the second part, the author provides a detailed analysis of one of the possible interpretative hypotheses: that Aristotle’s metaphysics is a continuation of the pre-Socratic tradition and, in fact, only explicitly articulates a general, foundational theme of philosophy. This interpretation is closely related to Jan Patočka’s universal concept of metaphysics. By analyzing the textual evidence of the doctrines of the archetypal pre-Socratic candidates for a first metaphysics, the author concludes that, in agreement with recent research, these thinkers do not share Aristotle’s metaphysical approach. Differently from Patočka, the author thereby concludes that we can meaningfully talk about a pre-metaphysical philosophy.
CS
Autor se zabývá problémem původu disciplíny zvané metafyzika. Nejprve nastiňuje obtíže spojené s rekonstrukcí Aristotelovy metafyzické koncepce: problémy s charakterem spisu Metafyzika, problémy s řazením jednotlivých knih, ba dokonce problémy s názvem – to vše souvisí s problematickou nevyjasněností disciplíny samé. V závěru první části prezentuje přehled obvyklých řešení těchto obtíží.
9
Content available remote

Singerova britva, druhizmus a výnimočné postavenie človeka vo vesmíre = : Singer’s razor, speciesism and the exceptional status of man in the universe

41%
Sýkora P.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2013
|
vol. 61
|
issue 3
415-426
XX
The aim of this study is to refute the frequent and repeated critical objections to Singer’s almost four-decades-old argument against speciesism. These objections are based, above all, on misunderstanding. There is misunderstanding not only of the argument itself, but also of Singer’s methodological starting point, which we have termed “Singer’s ethical razor”. In the text we show why it is not possible to reject Singer’s utilitarian argument only by rejecting utilitarianism en bloc. In the same way, we show why it is not appropriate to charge Singer with failing to extend his ethics to include plants and lifeless nature. In fact the opposite is true because Singer clearly demonstrates how environmental ethics relating to the protection of the wild can be based on the same principle of the equal consideration of interests which is the basis for the moral unacceptability of speciesism.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.