Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 2

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  Czechoslovak cinema
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
EN
In his study whose Polish title, namely “Degeneracja fantazmatu homoseksualnego w znormalizowanej kinematografii czechosłowackiej: Od Krawca i księcia Václava Krški (1956) do Chłopaków z brązu Stanislava Strnada”, published in Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej, Vol. 52, No. 2 (2017), pp. 79–146, the author analyses the depiction of male homosexuality and nudity in Czechoslovak films during the Communist regime. The topic is examined in a broader context of sociopolitical developments and Czechoslovak film production after WW2. In doing so, the author makes an assumption that an analysis of such seemingly marginal or surficial phenomena can open a way to more substantial characteristic features of the period. The study, inspired, in particular, by concepts of thinkers, such as Michel Foucault, Marc Ferro or Siegfried Kracauer, and some cinema historians, focuses on two movies of film directors known to be homosexuals – Václav Krška’s Labakan (1956) and Stanislav Strnad’s Bronze Boys (1980), its aim being to compare how homosexual phantasm were sublimed in an art form and transferred to the screen in two historical moments; at the time of the start of the de-Stalinisation process and of breaking up of cultural schemes of Socialist realism in the early second half of the 1950s, and in the middle of the so-called normalization period during the rule of Gustáv Husák (1913–1991). Using the above as the basis, he attempts to follow the symptomatic qualitative transformation in the ways and functions of the film depiction of homosexual motifs, which he describes as a degeneration, as it reflected the motifs’ expropriation, “redirection”, and use by the totalitarian regime. The author present the creative world of Václav Krška (1900–1969) with a variety of more or less hidden homosexual signals, hints, and undertones, and the specific place which the Czechoslovak-Bulgarian adaptation of the oriental fairytale Labakan occupies in it. He argues in favour of a concept that Krška, through his refined aesthetic stylisation, created a refuge of intimate freedom and “savoir vivre” for himself and his spectators, a refuge where one could be relieved from pressures of the oppressive regime, and also made a gesture of resistance against and disagreement with the hetero-normative world. On the other hand, the movie The Bronze Boys by Stanislav Strnad (1930–2012) from a military-athletic environment is, in the author’s eyes, ranks among mainstream film creations popularising the topic of Czechoslovak Spartakiads and thus serving “soft” propaganda and indoctrination purposes. In connection with the above, the author focuses on impressive mass performances of soldiers in the Strahov arena during the Spartakiads and, through an analysis of their specific aesthetics and symbolism, shows how, alongside the instrumentalisation of genders and eroticism, codes of homosexual behaviour and desires were inhibited and used for official ideological purposes. He thus draws a conclusion that while homosexual phantasms in Krška’s work could still stimulate a unique creative expression and represent inner resistance or subversive attitudes, they were manipulated and expropriated by the ruling power and incorporated into the system’s “normalisation” procedures twenty years later.
CS
utor se v této studii, která v poněkud delší polské verzi s názvem „Degeneracja fantazmatu homoseksualnego w znormalizowanej kinematografii czechosłowackiej: Od Krawca i księcia Václava Krški (1956) do Chłopaków z brązu Stanislava Strnada“ vyšla v časopise Studia z Dziejów Rosji i Europy Środkowo-Wschodniej, roč. 52, č. 2 (2017), s. 79–146, zabývá zobrazením mužské homosexuality a nahoty v československé kinematografii v období komunistického režimu. Téma zkoumá v širším kontextu společensko-politického vývoje a československé filmové produkce po druhé světové válce a vychází z přitom z předpokladu, že analýza takovýchto zdánlivě okrajových či povrchových jevů může zprostředkovat přístup k podstatným charakteristikám své doby. Stať inspirovaná především koncepcemi myslitelů jako Michel Foucault, Marc Ferro nebo Siegfried Kracauer a některých filmových historiků se soustředí na dva konkrétní filmy homosexuálně orientovaných režisérů – Labakan Václava Kršky z roku 1956 a Kluci z bronzu Stanislava Strnada z roku 1980 – s cílem porovnat, jak byla homosexuální fantazmata umělecky sublimována a přenesena na filmové plátno ve dvou historických momentech: v čase počínající destalinizace a rozrušování kulturních schémat socialistického realismu po polovině padesátých let a uprostřed období takzvané normalizace za vlády Gustáva Husáka (1913–1991). Na tomto základě se snaží vysledovat symptomatickou kvalitativní proměnu ve způsobech a funkcích filmového zobrazení homosexuálních motivů, kterou popisuje jako degeneraci, jelikož zrcadlila jejich vyvlastnění, „přesměrování“ a využití politickou mocí totalitární povahy. Autor představuje tvůrčí svět Václava Kršky (1900–1969) s bohatstvím více či méně skrytých homosexuálních signálů, náznaků a podtextů a svébytné místo, jež v něm zaujímá československo-bulharská adaptace orientální pohádky Labakan. Argumentuje přitom ve prospěch teze, že Krška svou rafinovanou estetickou stylizací vytvářel pro sebe i diváky únikový prostor intimní svobody a „umění žít“ před tlakem nesvobodných poměrů a současně vznášel gesto odporu vůči heteronormativnímu světu. Naproti tomu snímek Stanislava Strnada (1930–2012) z vojensko-sportovního prostředí Kluci z bronzu zařazuje autor ke konvenčním filmovým výtvorům, které populární formou přibližovaly téma československých spartakiád a sloužily tak „měkké“ propagandě a indoktrinaci. V té souvislosti autor upírá pozornost na efektní masová spartakiádní vystoupení vojáků na Strahovském stadionu v Praze a rozborem jejich specifické estetiky a symboliky ukazuje, jak zároveň s instrumentalizací genderu a erotiky byly podvázány kódy homosexuálního chování a touhy a využity k oficiálním ideologickým záměrům. Dospívá tak k závěru, že zatímco v Krškově díle mohla ještě homosexuální fantazmata podněcovat osobitý tvůrčí výraz a reprezentovat vnitřně rezistentní či subverzivní postoje, o dvacet let později byla mocensky zmanipulována, ovládnuta a zapojena do systémových „normalizačních“ procedur.
PL
Degeneration of the Homosexual Phantasm in Normalised Czechoslovak Cinema: from Václav Krška’s The False Prince (1956) to Stanislav Strnad’s The Bronze Boys (1980)AbstractThe author – inspired by the notion of “phantasm” as proposed by Maria Janion, and using the concepts of, among others, German Ritz (the poetics of inexpressible homosexual desire and “complex of corporality”), Marc Ferro (film as a symptom revealing the “hidden side” of power and society) and Michel Foucault (“arrangement of sexuality”) – examines the attitude of Czechoslovak cinema towards male nudity and sexuality in a broader context of socio-political history and filmmaking in Czechoslovakia after the Second World War.An analysis, centred on two films: the Labakan (The False Prince) by Václav Krška (1956), and Kluci z bronzu (Boys of Bronze) by Stanislav Strnad (1980), is to comparatively examine how homosexual phantasms were sublimated and transferred to the screen in two historical moments – in the second half of the fifties, i.e. when the country was going out of the Stalinist and socialist realism period, and at the turn of the eighties, that is in the middle of the period of normalization and the regime of Gustáv Husák. The main purpose of the analysis is to examine a symptomatic change in quality – called by Szymański as “degeneration” – of the way in which homosexual imaginations were disclosed and functioned in films, that reflected their appropriation, “reorientation” and exploitation by the totalitarian authorities.In the rich literary, dramatic and film achievements of Krška we find many homosexual “hidden signals” as well as clear connotations and indications, expressing themselves in, among other things, spectacularization and erotization of the male body, a peculiar construct of protagonists-outsiders, questioning of gender stereotypes, stylisation modelled on antiquity, oriental or expressionistic one, etc. Special place in his creativity is occupied by the Czechoslovak-Bulgarian film super-production titled Labakan (The False Prince), in which the adaptation of the fairy tale about a tailor’s apprentice who wanted to take the place of the vizier’s son became for the director a vehicle for his personal, author’s commentary. The homosexual (homotextual) character of Krška’s film reveals itself in its transgressive plot open to a “double reading”, in its specific pansexuality and the “complex of male corporality”, governed by the logic of covetous look, and in the paracamp aesthetic associated today with queer style. In Szymański’s opinion, the materialization of homosexual phantasms on the screen offered both for the author and the spectators an area of freedom and “artistry of life”: on the one hand it offered them shelter and was an escape from the oppressive cultural reality, on the other – it was becoming the means to contest and the practice of resistance to the heteronormative and totalitarian world.Whereas a barracks-sports farce titled Kluci z bronzu (Boys of Bronze) by Stanislav Strnad belongs to a bigger group of films which in this popular form were taking up the subject of exceptional and unique on the world scale events – Czechoslovak Spartakiads, with their most spectacular part in the form of mass gymnastic compositions performed at the Strahov Stadium in Prague. The fictional history of soldiers, who – overcoming their limitations and reverses of fortune, were preparing a composition of artistic gymnastics for the Spartakiads, was combined with documental shots of the real performing sports compositions at the Strahov in 1980. It inscribes into the normalized film “formats”, that is the tested and “patented” stylistic and genre formulas used by the authorities as “soft” means of propaganda and indoctrination. The way in which Strnad presents military and sport homosocial relations, together with a domination in the film of the element of masculinity and the specific “complex of male corporality”, imply some special interrelation between the erotisation of the male body, ideological directives, and political needs. What is more, according to Szymański, they also indicate that the purpose of the communist authorities was not only the “standard” creation and propagation of “appropriate” models of “real” masculinity, but also such shaping of male corporality and eroticism that they would support the existing political order instead of subverting it, and replicate the normalized “arrangement of sexuality”.In this context the author looks closely at the Spartakiada’s mass gymnastic exercises demon-strated by male gymnasts, and especially at the hugely popular shows performed by almost fourteen thousand of half-naked soldiers, which were an unprecedented in the communist public space celebration of male physicality and sensuality, characterised by special idealisation and aestheticisation, outstanding choreography and spectacular figures of the performers, erotic dialectics of clothes and nudity, and the condensation of tension which was gradually and sophisticatedly built.In these shows, the instrumentalisation of gender and eroticism, characteristic of Spartiakiads in general, was followed by the instrumentalisation of codes of homosexual look and desire, neutralisation of inversive connotations – were harnessed for the use of normalization.Homosexual phantasms which in the time of Krška could have been a stimulant of personal expression and practice of opposition, and at least an internal shelter and refuge, twenty years later were appropriated, manipulated and instrumentalised by the communist authorities, becoming part of their system normalizing procedures, a tool for ordering or “arranging sexuality” in accordance with political lines, and an instrument of self-totalitaring and self-harnessing actions. Дегенерация гомосексуального фантазма в нормализованном чехословацком кинематографе. От «Лабакана» Вацлава Кршки (1956) до «Парней из бронзы» Станислава Стрнада (1980) Аннотация Вдохновившись понятием «фантазма» в понимании Марии Янион, а также пользуясь концепциями, между прочим, Германа Ритца (поэтика невысказанного гомосексуального влечения и «комплекс телесности»), Марка Ферро (фильм как симптом, раскрывающий «тайную сторону» власти и общества) и Мишеля Фуко («диспозитив сексуальности») автор исследует отношение чехословацкого кинематографа к мужской наготе и сексуальности в более широком контексте социально-политической истории, а также чехословацкого кинематографического производства после Второй мировой войны.Анализ, сосредоточен на двух лентах: «Лабакан» Вацлава Кршки (1956) и «Парни из бронзы» Станислава Стрнада (1980). Он должен послужить сравнительному исследованию того, как были сублимированы и перенесены на экран гомосексуальные фантазмы в двух исторических моментах – во второй половине 1950-х гг., т.е. в период выхода из сталинизма и соцреализма, а также на рубеже 1970-х и 1980-х гг., т.е. в середине эпохи нормализации и функционирования режима Густава Гусака. Главной целью исследования является прослеживание симптоматичного качественного преобразования того, каким образом раскрываются и функционируют в кино гомосексуальные изображения (в определении Шиманского «дегенерации»). что отражает их присвоение, «перенаправление» и использование тоталитарной властью.В богатом литературном, театральном и кинематографическом творчестве Кршки мы находим многочисленные «тайные сигналы», а также отчетливые гомоэротические коннотации и подтексты, проявлявшиеся, между прочим, в спектакуляризации и эротизации мужского тела, своеобразной конструкции героев-аутсайдеров, опровержении половых стереотипов, антикизирующей, ориентальной или экспрессионистской итп. стилизации. В его творчестве особое место занимает чехословацко-болгарская суперпродукция «Лабакан» – адаптация романтической сказки о портном-подмастерье, мечтавшем занять место сына визира, ставшая для режиссера средством личного, авторского высказывания. В трансгрессивной, фабуле с возможным «двойным прочтением», в специфическом пансексуализме и «комплексе мужской телесности», которым правит логика жаждущего взгляда, а также в паракэмповой эстетике, ассоциирующейся сегодня с квирной стилистикой, проявляется гомосексуальный (гомотекстуальный) характер произведения Кршки. Согласно Шиманскому, материализация гомосексуальных фантазмов на экране создавала (как для художника, так и для потребителей картины) пространство свободы и «артизма жизни». С одной стороны она дарила им убежище и была средством ухода от угнетающей культурной действительности, а с другой – превращалась в выражение протеста и практикой сопротивления гетеронормативному и тоталитарному миру. Казарменно-спортивный фарс «Парни из бронзы», в свою очередь, принадлежит к более обширной группе произведений, затрагивавших в популярном киножанре тему мероприятий, исключительных в мировом масштабе – чехословацких спартакиад. Их самой зрелищной частью были массовые гимнастические показы, организовавшиеся каждые 5 лет на пражском Страговском стадионе. История воинской части, солдаты которой, побеждая собственные слабости и превратности судьбы, подготавливают спартакиядную гимнастическую комбинацию, смонтирована с документальными съемками настоящих показов на Страгове в 1980 году. Она вписывается в кинематографические «форматы» периода нормализации, то есть проверенные и «запатентованные» стилистико-жанровые формулы, которыми власти пользовались для «мягкой» пропаганды и индоктринации. Способ презентации Стрнадом армейских и спортивных гомообщественных отношений, а также доминирующая в картине стихия мужественности и связанный с ней специфический «комплекс телесности», указывают на своеобразную связь эротизации мужского тела с идеологическими директивами и политическими потребностями. Более того, согласно Шиманскому, они свидетельствуют и о том, что целью коммунистических властей было не только «стандартное» формирование и распространение «правильных» эталонов «настоящей» мужественности, но и такая обработка мужской телесности и эротики, чтобы они, вместо субверсивно подрывать существующий порядок, поддерживали его и воспроизводили нормализованный «диспозитив сексуальности».В этом контексте автор внимательнее присматривается к спартакиадным выступлениямгимнастов, особенно к пользующимся огромным успехом показам, в которых участвовало почти 14 000 полуобнаженных солдат. Они были беспрецедентным в коммунистическом общественном пространстве чествованием мужских телесности и чувственности, отличавшимся и особенными идеализацией эстетизацией, интересными хореографическими решениями и позами упражняющихся, эротической диалектикой прикрытия и обнаженности, а также изощренным сгущением драматического накала. В этих зрелищах, вслед за инструментализацией гендера и эротики, характерной для спартакиад в целом, пошла и инструментализация кодов гомосексуального взгляда и влечения, а также свойственного им воображариума, которые – после замены знаков местами и нейтрализации инверсионных коннотаций – использовались нормализационным правительством.Гомосексуальные фантазмы во времена Кршки могли еще служить стимулом для личной экспрессии и практикой сопротивления, или, хотя бы, внутренним убежищем и уходом. Двадцать лет спустя они оказались присвоены, сманипулированы и инструментализированы властью, превратившись в часть ее системных нормализирующих процедур, орудие «диспозитива сексуальности», соответствующего политическим требованиям, а также инструмент самототализирующих и укрощающих действий.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.