Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 17

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  G. W. F. Hegel
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Rozum a dějiny u Rousseaua, Kanta a Hegela

100%
Navrátilová O.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2017
|
vol. 65
|
issue 4
543-562
EN
The aim of the article is to show in what respect Hegel’s scheme of the philosophy of history is a culmination of a development of thought whose origins we find in J.‑J. Rousseau and I. Kant. The progressive development of this conception of history is presented by way of an analysis of three motifs: of history as a transition from the natu­ral to the political state, of history as an emancipation of man by means of reason, and of history as the history of salvation. These three motifs are entangled with one another in the conception in question, and are combined in the unity of a three-part structure. The understanding of history in terms of this structure, however, brings with it a question regarding the end of history – something which demonstrates the limits of this conception of history, especially in the form which it took in Hegel.
2
Content available remote

Jak přeměnit kvantitu v kvalitu? : K Hegelovu pojmu míry

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2018
|
vol. 66
|
issue 3
325-348
EN
The paper deals with the phenomenon of changing quantity into quality as it is developed in Hegel’s Science of Logic and its chapter on measure. First, the relation of measure to the concept of number is analyzed, particularly with respect to the concept of real numbers and their birth from the practices of counting and measuring. After that, the measure is treated as a category of speech devoted to the application of theoretical or quantitative differences within the qualitatively given experience. As such, Hegel’s talk about the transformation of quantity into quality, as well as his talk about double negation and bad infinity, are contrasted with their interpretation in Marx’s and Engels’s political economy.
DE
Der Artikel befasst sich mit dem Phänomen des Wandels von Quantität zu Qualität, der in Hegels Wissenschaft der Logik und dort im Kapitel zur Kategorie des Maßes erörtert wird. Zunächst wird das Verhältnis des Maßes und des Zahlbegriffs analysiert, insbesondere in Bezug zum Begriff der reellen Zahl und deren Entstehung in der Praxis des Rechnens und Messens. Anschließend wird das Maß als Kategorie der Sprache erfasst, die die Anwendung theoretischer oder auch quantitativer Unterscheidung auf eine qualitativ gegebene Erfahrung betrifft. In diesem Sinne werden Hegels Ausführungen zum Wandel der Quantität in Qualität, ebenso wie seine Verwendung der doppelten Negation und der schlechten Unendlichkeit in Kontrast zur entsprechenden Interpretation in der politischen Ökonomie von Marx und Engels gesetzt.
3
Content available remote

O čem se nedá mluvit, o tom se musí zpívat  : Příspěvek k wittgensteinovské estetice

89%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2015
|
vol. 63
|
issue 5
649-666
EN
This article deals with the proposal, by the early-Wittgenstein, that we avoid antinomies by excluding talk about talk. Given that such a policy is in its very character controversial, we consider whether antimonies might not be better dealt with by a shift from the sphere of epistemology to that of aesthetics. To this end we develop some of the principles of Wittgensteinian aesthetics, taking in the whole of Wittgenstein’s work, both early and late, and its roots in German idealism. Key themes are an analogy between Hegel’s and Wittgenstein’s (later) approach to contradiction, and an analysis of Hegel’s thesis according to which beauty is the sensuous manifestation of truth.
DE
Der Artikel befasst sich mit dem Vorschlag des frühen Wittgenstein, Antinomien durch ein Verbot des Sprechens über die Sprache zu vermeiden. In Anbetracht dessen, dass ein solches Verbot von seinem Wesen her ebenfalls strittig ist, wird die Möglichkeit in Erwägung gezogen, ob Antinomien nicht adäquater durch einen Übergang vom epistemischen in den ästhetischen Bereich angegangen werden konnten. Zu diesem Zweck werden im Kontext des Gesamtwerks Wittgensteins, d. h. sowohl des Früh- als auch des Spätwerks, sowie hinsichtlich von Wittgensteins Wurzeln im deutschen Idealismus, bestimmte Grundsatze der Ästhetik Wittgensteins entwickelt. Dabei zeigt sich die entscheidende Bedeutung der Analogie der Ansätze Hegels und des (späteren) Wittgensteins hinsichtlich dieser Streitfrage sowie die Analyse der These Hegels, der gemäß die Schönheit die Sinnesmanifestation der Wahrheit ist.
4
Content available remote

Duch je kost : k úskalím vědecké fyziognomie

89%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 3
339-359
EN
Focusing on Hegel’s dictum “Spirit is a bone”, the paper shows that besides its straightforward reading as a critique scientific physiognomy, it has a broader application to all attempts at reducing complex physical and social phenomena to mere causal explanations. Inferring that you must have such and such character because you have such and such bumps on your skull does not substantially differ from the same inference based on the description of our genes or episodes of our brain centers. With Hegel, one can argue that what matters here are not some describable episodes of our organism, but human deed as an outer opposition to the inner act of intention. The relation of the inner and outer, though, must be conceived dialectically as mutually conditioned or co-dependent, in the spirit of the later philosophies of Wittgenstein or Merleau-Ponty.
DE
Die Abhandlung befasst sich mit Hegels Ausspruch „der Geist ist ein Knochen“, wobei nicht nur der Kontext der Kritik der damaligen Lehren von der Physiognomie erörtert wird, sondern insbesondere auch deren Verallgemeinerung in der Kritik an Kausalerklärungen komplexer psychischer und sozialer Erscheinungen. Schlussfolgerungen von der Schädelform und von Gesichtszügen auf den persönlichen Charakter oder auf den Charakter einer Ethnie sind ebenso zweifelhaft, wie ähnliche Schlussfolgerungen anhand der Hirnaktivität oder der genetischen Ausstattung. Als relevant erweist sich in diesem Zusammenhang erst das menschliche Verhalten, das einen äußeren Ausdruck einer innerlich definierten Absicht darstellt. Die Beziehung von Innerem und Äußerem muss freilich als eine gegenseitig bedingte Beziehung verstanden werden, so wie es den späteren Erwägungen von Wittgenstein oder Merleau-Ponty entspricht.
CS
Stať se věnuje Hegelovu výroku „duch je kost“ nejen v kontextu kritiky tehdejších fyziognomických nauk, ale především v jejím zobecnění do kritiky kauzálních vysvětlení komplexních psychických a sociálních jevů. Usoudit z toho, že má někdo takové či jiné lebeční výrůstky nebo rysy obličeje, na jeho povahu nebo na povahu celé rasy, je podobně chybné, jako usoudit na to z činnosti jeho mozku nebo genetické výbavy. Jako relevantní se v této souvislosti ukazuje být až lidské jednání představující vnější projev vnitřně definovaného úmyslu. Vztah vnitřního a vnějšího je však třeba chápat jako vzájemně podmíněný, v duchu pozdějších úvah Wittgensteinových či Merleau- -Pontyových.
5
Content available remote

"Tím hůře pro skutečnost." Cynický rozměr Hegelovy dialektiky

89%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2021
|
vol. 69
|
issue 4
639-654
EN
The Open Society and Its Enemies, extended beyond the narrow confines of the specialist genre. The praise of war as a means of strengthening the state or the admiration of “world historical” personalities such as Caesar or Napoleon – all encapsulated in the shocking statement: what is real is rational – are read as a clear exaltation of the status quo, that Prussian state in which history found its culmination and Hegel his coveted position of power. The statement “So much the worse for reality,” with which Hegel allegedly answered a criticism of his dissertation on planetary orbits, extends this cynical moment to his theoretical philosophy as well. In the article, I will first touch on why this topic is, right from the start, factually wrong; in the next part, I will focus on the conceptual side of the problem. My thesis is that Hegel‘s cynicism is real, but its function is primarily didactic, manifesting a complicated logical structure of our speech concerning that which “is.”
CS
Cynismus Hegelovy filosofie je téma, které již dávno, rozhodně od Popperovy Otevřené společnosti, přesahuje úzké hranice odborného žánru. Chvála války jako prostředku utužování státu či obdiv k „světodějným“ osobnostem typu Caesara či Napoleona, to vše shrnuté v šokujícím tvrzení: co je skutečné, je rozumné, jsou čteny jako jasné vyzdvihování statu quo, tedy pruského státu, v němž našly dějiny své vyvrcholení a Hegel kýženou mocenskou pozici. Výrok „Tím hůře pro skutečnost“, který údajně Hegel pronesl v reakci na kritiku své disertace o planetárních drahách, rozšiřuje tento cynický moment i na jeho teoretickou filosofii. V článku nejprve zmíním, proč je tato představa už věcně chybná, v další části se pak zaměřím na pojmovou stránku problému. Má teze je, že Hegelův cynismus je sice reálný, jeho funkce je ale primárně didaktická, manifestující komplikovanou logickou strukturu naší řeči o tom, co „je“.
6
Publication available in full text mode
Content available

De la Fin de l’art au Musée Imaginaire: Malraux lecteur de Hegel

89%
Voldřichová Beránková E.
Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)
|
2022
|
vol. 32
|
issue Special Issue
68-77
EN
The article summarizes the major topoi of Hegelianism that Malraux adopts in his texts on art (The Voices of Silence, The Imaginary Museum and The Metamorphosis of the Gods), before focusing, in particular, on Malrucian interpretation of the end of art and on the links that the latter has with his own concept of the imaginary museum. According to some of Hegel’s exegetes (Bernard Bosanquet, Martin Heidegger, Jean-Luc Nancy, Thierry de Duve, but also Theodor Adorno, Arthur Danto, Joseph Kosuth, Rainer Rochlitz or Jan Patočka), the end of traditional art paves the way for its retrospective conceptualization, its reconfiguration in the public space, as well as for very exciting debates on the nature of contemporary art, post-religious, post-national, post-historical in a way. The article illustrates the original place that Malraux occupies within this “positive” and creative interpretation of the end of art.
7

Recognition in Feminist Philosophy of Religion

88%
Roman-Lagerspetz S.
Open Theology
|
2016
|
vol. 2
|
issue 1
EN
G. W. F. Hegel’s idea of recognition has become one of the central concepts of social and political philosophy and social theory. In feminist philosophy of religion recognition has also a prominent role. One problem which troubles philosophical discussions of recognition is the lack of adequate communication between different research traditions. This article describes briefly the original source of inspiration of contemporary discussions of recognition, Hegel’s own idea of recognition as it is narratively depicted in his Phenomenology of Spirit. It also takes up Hegel’s problematic views of women and the sphere of the family. The text tries to show how the Hegelian ideas have inspired three prominent feminist philosophers of religion: Luce Irigaray, Grace M. Jantzen and Pamela Sue Anderson. These philosophers are connected to the two ways of reading Hegel: the (predominantly) French tradition and the Critical Theory. It is argued that while Irigaray and Jantzen present important criticisms of the prevailing religious attitudes, they are unable to combine this criticism with a feminist view that would allow religion to be taken seriously. In this respect, Anderson’s – still undeveloped – theory of recognition is a more promising attempt.
8
Content available remote

Hegelův aforismus a temný kout vlastního já ve světle existenciální fenomenologie

87%
Švec O.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
47-66
EN
How can we achieve a unified sense of the self through a manifold of its manifestations if our selfhood is – unlike the wholeness of a sock – its own accomplishment and cannot be “mended” in any post hoc constructed unity? This issue will allow me to highlight several convergent themes between Hegel and existential phenomeno­logy, starting with an emphasis on the experienced lack of unity as imminent moti­vation for making explicit the nature of our self-relation. Contrary to Husserl, the self-relation does not get its clarity through transcendental reflection on the stream of experience, but rather through self-understanding stemming from one’s worldly dealings. However, new contradictions will arise in this ontological reinterpretation of self-questioning: to produce oneself through objectification appears both as a necessary condition and as a fundamental obstacle for doing justice to the unity of our lives as wholes. In the end, Heideggerian emphasis on one´s own “ability-to-be” will be rejected through the reappropriation of a Hegelian perspective, according to which self-consciousness repeatedly achieves its precarious unity by both accepting and critically revising its objectification in the public sphere.
CS
Jak dosáhnout celistvého uchopení vlastního já, má-li na rozdíl od ponožky povahu něčeho, co je třeba vykonávat, co je z principu nehotové a co nelze zaštupovat žádnou dodatečně konstruovanou jednotou? Tato otázka bude příležitostí k odhalení několika společných motivů Hegelovy filosofie a existenciálně laděné fenomenologie, počínaje důrazem na zakoušenou absenci jednoty jako bezprostřední pohnutky k projasnění sebe-vztahu. Tuto jednotu na rozdíl od Husserla nehodláme situovat do transcendentálně reflektovaného proudu vědomí, ale do porozumění sobě samému na základě aktivit vykonávaných ve sdíleném prostoru světa. I zde se však vynoří nové rozpory, spojené s nevyhnutelným sebe-zvěcněním jakožto současné podmínky i překážky ztěžující dosažení celistvého bytí sebou. Namísto Heideggerova důrazu na nezastupitelnost vlastního „moci být“ se v závěru znovu prosadí hegelovská perspektiva, z níž sebevědomí neustále rekonstituuje svou vždy prekérní jednotu tím, že přijímá i kriticky reviduje své zvěcnění ve veřejné sféře jako podmínku svého bytí sebou.
DE
Wie soll man eine ganzheitliche Erfassung des eigenen Ich erzielen, wenn dieses – im Unterschied zu einer Socke – vom Wesen her etwas ist, was auszuführen ist, was vom Prinzip her unfertig ist und was nicht durch eine nachträglich konstruierte Einheit gestopft werden kann? Diese Frage bietet die Gelegenheit zur Aufdeckung gemeinsamer Motive in Hegels Philosophie und in der existentiellen Phänomenologie, angefangen mit der Betonung der erfahrenen Abwesenheit von Einheit als unmittelbarer Motivation zur Klärung der Selbst-Beziehung. Diese Einheit verorten wir im Unterschied zu Husserl nicht im transzendental-reflektierten Bewusstseinsstrom, sondern darin, dass wir auf Grundlage von Aktivitäten im gemeinsamen Raum der Welt zum Verstehen unseres Selbst gelangen. Auch hier treten freilich neue Widersprüche auf, die mit der unvermeidbaren Selbst-Versachlichung zusammenhängen, die sowohl Bedingung als auch Hindernis der Erzielung eines ganzheitlichen Selbst-Seins darstellt. Anstelle von Heideggers Betonung der Unersetzlichkeit des eigenen „Sein-Könnens“ setzt sich am Schluss die Hegelsche Perspektive durch, in der das Selbstbewusstsein seine stets prekäre Einheit dadurch rekonstituiert, dass es seine Versachlichung in der öffentlichen Sphäre als Bedingung für sein Selbst-Sein akzeptiert und kritisch revidiert.
9
Content available remote

Duše, zvyk a svět v Hegelově „Encyklopedii filosofických věd“

75%
Matějčková T.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2016
|
vol. 64
|
issue 3
331-348
EN
This study is concerned with the conception of the soul and its relation to the world in Hegel’s Encyclopaedia of the Philosophical Sciences. The mediator between soul and world is the phenomenon of custom, which serves to illustrate Hegel’s divergence from “subjective idealism”. While custom at the subjective and objective levels is considered, not only by Kant and Fichte but also by enlightenment philosophers in general, as a reduction of spontaneity, Hegel shows that custom is in fact of fundamental importance for the human self and its freedom. Freedom is not, according to this view, pure spontaneity, but is referred to the given, or in Hegel’s words, to substantiality. It is precisely custom which constitutes a certain substantiality in the midst of subjectivity, providing support to the subject so that it may be present to the world and not reduced by it to the sphere of unreal inwardness.
10
Content available remote

Čtyři díla moderní francouzské literatury prizmatem (nejen) Hegelovy ponožky

71%
Voldřichová Beránková E.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
67-82
EN
Hegel finds that “a darned sock is better than a torn one; but it’s not so with self-consciousness”, he uses the sock as a metaphor for the mind to express the negativity, the absence or the imperfection at the base of the consciousness of self, as well as other manifestations of the human psyche. He thus warns against any artificial attempt to fill, complete, or “mend” such socks of the mind. As unexpected as it may be, this metaphor appears in many literary works. The article examines four such texts: The Mystery of the Charity of Joan of Arc by Charles Peguy, In Search of Lost Time by Marcel Proust, Waiting for Godot by Samuel Beckett and The Man Who Sleeps by Georges Perec.
CS
Když Hegel tvrdí, že „zalátaná ponožka [je] lepší než děravá; ne v případě sebevědomí“, má tím na mysli ponožku jakožto metaforu jisté negativity, absence, deficitu, ne­dostačivosti či nedokonalosti, která je fundamentální vlastností sebevědomí i dalších projevů lidské psýché, a kterou tudíž není záhodno nějak uměle „zalátávat“, překlenovat či doplňovat. Přestože se takovýto příměr může jevit poněkud neobvyklým, text článku prokazuje existenci obdobné „ponožkové metafory“ ve čtyřech významných dílech moderní francouzské literatury, kterými jsou Mysterium lásky a útrpnosti Johanny d’Arc Charlese Péguyho, Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Čekání na Godota Samuela Becketta a Muž, který spí Georgese Pereka.
FR
Lorsque Hegel constate qu’« une chaussette reprisée plutôt qu’une chaussette déchirée ; il n’en va pas de même de la conscience de soi », il se sert de la chaussette comme d’une métaphore de l’esprit pour exprimer la négativité, l’absence ou l’imperfection se trouvant à la base de la conscience de soi, ainsi que d’autres manifestations du psychisme humain. Il met ainsi en garde contre toute tentative artificielle de remplir, compléter ou « repriser » de telles chaussettes de l’esprit. Aussi inattedue qu’elle soit, cette métaphore apparaît dans de nombreuses œuvres littéraires. Le présent article en examine quatre principales : Le Mystère de la charité de Jeanne d’Arc de Charles Péguy, À la recherche du temps perdu de Marcel Proust, En attendant Godot de Samuel Beckett et Un homme qui dort de Georges Perec.
11
Content available remote

Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt

71%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
25-46
EN
Wittgenstein says that Hegel sees identities where he himself sees differences. This is interesting because it is a good way to characterize their final conceptualizations of knowledge, respectively spirit and language play, but also because it is one of many examples of a more general pattern of evaluation of Hegel’s system by his followers. They usually either deny that the whole is true (Adorno), or assert that what we are for us, our self-concept, is always inadequate to what we are in itself (Sartre). Our knowledge in itself always contains some sort of a hole or gap. So Hegel usually comes off as a fool who betrayed the revolutionary ideal of the torn self-consciousness in favor of the benefice of the Prussian state, in which all self-consciousness is unified and all the socks carefully mended. In my paper I want to outline a different reading of the whole problem, which sees Hegel as a cautious man who does not want his philosophy to be clumsily represented after he dies.
CS
Wittgenstein říká, že Hegel vidí identity tam, kde on sám vidí rozdíly. To je zajímavé nejen proto, že tak lze vhodně charakterizovat jejich dva finální koncepty poznání, totiž ducha a jazykovou hru, ale také proto, že se jedná o jeden z mnoha příkladů obecnějšího vzorce hodnocení Hegelova systému jeho následovníky. Ti zpravidla buď popírají, že by celek byl pravdou (Adorno), či tvrdí, že to, čím jsme pro sebe, naše sebepojetí, je vždy neadekvátní tomu, čím jsme o sobě (Sartre). Naše poznání v sobě vždy obsahuje nějakou díru. Hegel tak zpravidla dopadá jako pošetilec, jenž zradil revoluční ideál děravého sebevědomí ve prospěch prebendy pruského státu, v němž jsou všechna sebevědomí unifikována a všechny ponožky pečlivě zašity. Ve svém příspěvku chci načrtnout jiné čtení celého problému, které Hegela naopak vidí jako obezřetného muže, který nechce, aby byla jeho filosofie, poté co zemře, neobratně zaštupována.
DE
Wittgenstein sagt, dass Hegel Identität dort sieht, wo er selbst lauter Unterschiede sieht. Dies ist schon deshalb interessant, weil mit diesen Worten sehr treffend die finalen Konzepte dieser beiden Denker bezüglich der Erkenntnis charakterisiert werden können, nämlich Geist und Sprachspiel, aber auch deshalb, weil es sich um eines von vielen Beispielen des allgemeinen Musters der Bewertung von Hegels System durch seine Nachfolger handelt. Diese bestreiten entweder, dass das Ganze die Wahrheit wäre (Adorno), oder sie behaupten, dass das, was wir für uns sind, unser Selbstverständnis, immer inadäquat dem ist, was wir an sich sind (Sartre). Unsere Erkenntnis weist immer irgendeine Lücke auf. Hegel endet dadurch in der Regel immer wie ein Narr, der das revolutionäre Ideal des löchrigen Selbstbewusstseins für Pfründe des preußischen Staates verriet, in dem jegliches Selbstbewusstsein über einen Kamm geschoren wird und alle Socken mit Sorgfalt gestopft sind. In meinem Beitrag möchte ich eine andere Lesart des Problems skizzieren, in der Hegel im Gegenteil als umsichtiger Mann gesehen wird, der nicht möchte, dass seine Philosophie nach seinem Tode bloß ungeschickt gestopft wird.
12
Content available remote

Proti existencialistickému monopolu na děravost

71%
Matějčková T.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
7-24
EN
Hegel formulated the concept of lack as being essential for consciousness long before the existentialists did. Before Sartre, he stated that consciousness is essentially what it is not. This is important from the point of view of the philosophy of history. From a systematic perspective, the author shows that Hegel draws different conclusions from this insight than those suggested by the romantics and existentialists. The essential difference is that Hegel emphasizes the concept of the whole as something positive without denigrating the individual. Rather he shows that the whole needs to be conceived in order to understand the individual. The concept of the whole is not therefore “totalitarian,” as is often suggested. Quite to the contrary, it enables the individual to formulate his or her own position in the midst of a “bacchantian revel whose no member remains sober”.
CS
Hegel formuloval problém neúplnosti vědomí dlouho před existencialisty. Již před Sartrem si všiml, že vědomí je tím, čím není, a není tím, čím je. Sama tato okolnost by mohla být zajímavá jen z filosoficko-historického hlediska. Touto perspektivou se však autorka nespokojuje a ukazuje, že nahlíženo ze systémového hlediska vyplývají pro Hegela z této skutečnosti i jiné poznatky, jiný vztah k sobě jakožto ke konečnému jsoucnu a jiný vztah ke světu než pro existencialisty a romantiky. K rozdílnému vyhodnocení dospívá Hegel především díky tomu, že je schopen pozitivně formulovat pojem celku. Tento pojem však neústí v dogmatické či totalitní určení vědomí a jeho odcizení, ale umožňuje mu formulovat vlastní postoj a status uprostřed celku. Ten ovšem Hegel nechápe staticky, tedy jako „metafyzický koláč“, ale naopak jako „bakchantický rej“, „jehož žádný úd není střízlivý“.
DE
Hegel konzipierte den Begriff des Unvollendeten lange vor den Existentialisten. Vor Sartre wies er darauf hin, dass das Bewusstsein im wesentlichen das ist, was es nicht ist. Dies ist aus philosophisch-historischer Sicht wesentlich. Die Verfasserin zeigt in ihrem Artikel darüber hinaus, dass Hegel hieraus andere Schlussfolgerungen zieht, als jene, die Romantiker, aber vor allem Existentialisten vorlegen. Der wesentliche Unterschied besteht darin, dass Hegel den Begriff des Ganzen hervorhebt und positiv besetzt, ohne dabei den Begriff des Einzelnen abzuwerten. Stattdessen versucht er, dem Umstand gerecht zu werden, dass das Ganze eben deshalb konzipiert werden muss, um dem Einzelnen Rechnung zu tragen. Der Begriff des Ganzen ist also kein „totalitärer“, wie Hegel oft vorgeworfen wurde, sondern einer, der dem Einzelnen ermöglicht, den eigenen Standpunkt zu formulieren, und zwar inmitten eines „bacchantischen Ganzen“, dessen „kein Glied nicht trunken wäre“.
13
Publication available in full text mode
Content available

„Spasení Spasiteli“: poslední dílo o posledním díle

71%
Kolman V.
Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)
|
2021
|
vol. 31
|
issue 1
79-92
EN
In this study, I discuss Roger Scruton’s last book, devoted to Wagner’s Parsifal, in the light of Scruton’s previous books on Wagner (particularly his book on Wagner’s Ring) and his aesthetics of music in general. This is done against the background of Scruton’s differentiation between symbolic and allegoric readings of art, and their implementation in an analysis of Wagner’s leitmotifs that, as I claim, is of a broader philosophical significance and can be made use of, e.g., in a complex reading of Hegel’s “master and slave” parable.
14
Content available remote

František Sedlák: mezi anarchismem, tolstojovstvím a hegeliánstvím

63%
Landa I.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2022
|
vol. 70
|
issue 2
319-339
EN
The article focuses on the conception of absolute idealism elaborated by Czech Hegelian František Sedlák. First, Max Stirner’s position of egoism is presented, as Sedlák was influenced by his critique of the conceptual vertical, i.e. of the subsumption of the individual under abstractions. Second, it examines how Sedlák employed such critique in resolving the so-called “paradox of authority.” Third, it sketches both Sedlák’s reception and critique of Tolstoyanism, at whose conceptual core he encountered a problem associated with conception of abstract morality, which he criticized at first from the standpoint of Stirnerian egoism, later from the standpoint of Hegelian absolute idealism. Finally, Sedlák’s conception of absolute idealism as a philosophy of existence is reconstructed.
CS
Článek se zabývá koncepcí absolutního idealismu českého hegeliána Františka Sedláka. Nejprve je představeno stanovisko egoismu Maxe Stirnera, neboť Sedláka ovlivnila jeho kritika konceptuální vertikály, tj. podřízenosti individua abstrakcím. Ve druhém kroku autor sleduje, jak Sedlák tuto kritiku využívá při řešení tzv. „paradoxu autority“. Následně je přiblížen Sedlákův příklon k tolstojovství, v jehož jádru však Sedlák záhy naráží na obtíže související s tolstojovským pojetím abstraktní morality. Sedlák s ním polemizuje nejprve ze stanoviska stirnerovského egoismu, později absolutního idealismu a hegeliánství. V závěrečném kroku je nakonec představena Sedlákova koncepce absolutního idealismu jako filosofie existence.
15
Content available remote

Theunissenův Hegel, Henrichův Husserl

62%
Janoušek H.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
83-97
EN
The text focuses on two works that compare Hegel’s philosophy with Husserl’s. In both it is possible to find interesting impetuses towards further elaboration. In Michael Theunissen’s work, this can especially be found in the relating of the reflection of the object from Hegel’s introduction to The Phenomenology of Spirit to Husserl’s reflection on the ways in which the object is given. Dieter Henrich, in turn, points to the relational structure of the principal determinations in which objects are thought and which, in Husserl, appear to be distorted by the orientation to the relations of the performances of objective intentionality, in which these determinations reach a demonstrative giveness. It is, however, possible to find significant shortcomings in the approaches of both authors. While Theunissen’s effort remains at the level of an unfinished idea, Henrich glosses over the fundamental differences between Husserl and Kant’s conceptions of the a priori justification of knowledge. Yet even these texts clearly show the untapped potential that comparing the philosophies of Husserl and Hegel can offer, which could contribute to a better understanding of these thinkers and the distinctive features of their approaches.
CS
Text se zaměřuje na dva pokusy srovnat Hegelovu a Husserlovu filosofii. V obou lze nalézt zajímavé podněty vybízející k dalšímu rozpracování. V pokusu Michaela Theunissena jde zejména o vztažení reflexe předmětu pro nás z Hegelova úvodu k Fenomenologii ducha k Husserlově reflexi způsobů danosti předmětu. Dieter Henrich zase poukazuje na relační strukturu hlavních určení, v nichž jsou předmětnosti myšleny a která se zdá být u Husserla zkreslena orientací na relace výkonů objektivující intencionality, v nichž tato určení dospívají k názorné danosti. V přístupech obou zmíněných autorů lze ovšem shledat nepominutelné nedostatky. Zatímco Theunissenův pokus zůstává jen na úrovni nerozpracovaného nápadu, Henrich přehlíží zásadní rozdíly v Husserlově a Kantově koncepci apriorního odůvodnění poznání. Přesto se i v těchto textech jasně ukazuje nevytěžený potenciál srovnání Husserlovy a Hegelovy filosofie, který může přispět k lepšímu pochopení těchto myslitelů a svérázu jejich koncepcí.
DE
Der vorliegende Text befasst sich mit zwei Versuchen eines Vergleichs der Philosophien von Hegel und Husserl. In beiden finden sich interessante Gedanken, die zu einer eingehenderen Betrachtung einladen. Bei Michael Theunissen geht es insbesondere um die In-Beziehung-Setzung des Gegenstands für uns aus Hegels Einleitung zur Phänomenologie des Geistes mit Husserls Reflexion von Arten der Gegebenheit des Gegenstandes. Dieter Henrich wiederum verweist auf die Relationsstruktur der Hauptbestimmungen, in denen die Gegenständlichkeiten gedacht werden und die bei Husserl durch die Orientierung auf die Relation von die Intentionalität objektivierenden Leistungen, in denen diese Bestimmungen zu einer anschaulichen Gegebenheit gelangen, verzerrt erscheinen. In den Ansätzen der beiden genannten Autoren lassen sich jedoch auch unübersehbare Unzulänglichkeiten finden. Während Theunissens Versuch auf der Ebene einer nicht weitergeführten Idee bleibt, übersieht Henrich die grundlegenden Unterschiede von Husserls und Kants Konzept der A-Priori-Begründung der Erkenntnis. Dennoch zeigt sich auch in diesen Texten das nicht ausgeschöpfte Potential, den das Vergleichen der Philosophien Husserls und Hegels bietet. Ein solcher Vergleich könnte zu einem besseren Verständnis dieser Denker und der Eigenarten ihrer Konzeptionen führen.
16
Content available remote

Celek je nepravda : k Adornovu kritickému navázání na Hegela

62%
Ritter M.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
99-110
EN
The study illuminates the manner of Adorno’s critical engagement with Hegel’s dialectic, with a primary focus on the question of the relationship between the whole and the individual. First, I show for what reasons Adorno criticizes the primacy of the whole, and on what basis he formulates the thesis that the whole is the false. Then I pay attention to Adorno’s concept of immanent criticism: criticism is based on the norms and values inherent in society, and shows their contradiction with the reality of that society. I illustrate immanent criticism with the concept and reality of human autonomy. Adorno’s defense of the individual and his criticism of the favoring of the whole are connected with his emphasis on somatic existence, which makes it possible to perceive the irrationality of (supposed) Reason in the most tangible way. Individual experience, which is never just individual, thus underpins the relevant critique of the whole, against which it also leans.
CS
Studie osvětluje způsob Adornova kritického navázání na Hegelovu dialektiku s primárním zřetelem k otázce vztahu mezi celkem a jednotlivinou. Nejprve ukazuji, z jakých důvodů Adorno kritizuje primát celku a na základě čeho formuluje tezi, podle níž celek je nepravda. Poté věnuji pozornost Adornově koncepci imanentní kritiky: kritika vychází z norem a hodnot, které jsou vlastní společnosti, a ukazuje jejich rozpor s realitou této společnosti. Imanentní kritiku ilustruji na pojmu a realitě lidské autonomie. Adornovo hájení jedince a jeho kritika upřednostňování celku souvisí s důrazem na somatičnost existence, která umožňuje nejhmatatelněji pocítit iracionalitu (domnělého) Rozumu. Individuální zkušenost, která nikdy není jen individuální, se tak stává oporou relevantní kritiky celku, o nějž se zároveň opírá.
DE
In der vorliegenden Studie wird Adornos kritische Anknüpfung an Hegels Dialektik mit Schwerpunkt auf die Frage der Beziehung zwischen dem Ganzen und der Einzelheit erörtert. Zunächst wird gezeigt, aus welchen Gründen Adorno das Primat des Ganzen kritisiert und auf welcher Grundlage er die These formuliert, dergemäß das Ganze das Unwahre ist. Anschließend wird Adornos Konzept der immanenten Kritik einer näheren Betrachtung unterzogen: Diese Kritik geht aus von Werten und Normen, die der Gesellschaft eigen sind, und verweist auf den Widerspruch zur Realität dieser Gesellschaft. Die immanente Kritik wird anhand des Begriffs der Realität der menschlichen Autonomie aufgezeigt. Adornos Verteidigung des Einzelnen und seine Kritik an der Bevorzugung des Ganzen hängt dabei zusammen mit seiner Betonung Leiblichkeit der Existenz, die es am greifbarsten ermöglicht, die Irrationalität der (vermeintlichen) Vernunft zu spüren. Die individuelle Erfahrung, die nie rein individuell ist, wird so zur Stütze der relevanten Kritik des Ganzen, auf das sie sich gleichzeitig stützt.
17
Publication available in full text mode
Content available

Deux Narcisse, miroirs des fins: essai d’interprétation hégélien

54%
Ébert-Zeminová C.
Svět literatury – Časopis pro novodobé literatury (World of Literature – Journal for Modern Literatures)
|
2022
|
vol. 32
|
issue Special Issue
55-67
EN
This paper attempts to cross-read the End of Art as it is conceptualized by Georg Wilhelm Friedrich Hegel, and André Gide’s and Jean Lorrain’s versions of the myth of Narcissus. The most relevant mythemes such as beauty, self-love, duplication, “specularity” and death are apprehended in their recovery by fin-de-siècle aesthetics. The hermeneutic back-and-forth movement between the two texts assesses the structural symbols carrying various models of the evolution of art and formulates what Hegel could have possibly understood by this concept. The results of our interpretation are then related to certain phenomena of the history of art, and particularly of literature in the 20th century.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.