Search results

1

ONTOLOGY: UNREAL REALITY

100%

Jaroszyński P.

Studia Gilsoniana

|

2014

|

vol. 3

321-334

EN

The article examines the difference between ontology and metaphysics. It shows that as soon as the composition of being from essence and existence is treated as purely mental or in a “reified” way (where essence and existence are independent elements), then essence as essence becomes a thing, and then simply becomes a being, or what is called reality. Both versions in which the real difference disappears or in which the road leads to “reification,” influence the treatment of essence as independent, where essence as thing fills the field of reality. However, if essence was only possibility, then (1) the reality also would be merely possible, (2) the realistic field of philosophical terminology would get curtailed, and (3) there would be no terms to maintain the difference between reality and possibility, between metaphysics and ontology.

2

Scholastic Sources of Gottfried Wilhelm Leibniz’s Treatise Disputatio metaphysica de principio individui

75%

Koszkało M.

Roczniki Filozoficzne

|

2017

|

vol. 65

|

issue 2

23-55

EN

The object of this article is the scholastic inspirations found in the metaphysical disputation De principio individui by Gottfried Wilhelm Leibniz. The purpose of this study was, on one hand, a reconstruction of Leibniz’s theory concerning the principle of individuation, and on the other hand, a presentation of some texts by medieval scholastic authors (Henry of Ghent, Peter of Falco, Thomas Aquinas, Aegidius of Rome, Robert Kilwardby, William of Ockham) to whose ideas Leibniz refers in the named work, even though he had, for the most part, only second-hand information concerning them. In his juvenile treatise, Leibniz states that the individuating principle has to be universal, which means relevant to all kinds of being; it has to be metaphysical in character and not merely epistemological. He regards individuality as synonymous with unity combined with difference. He resolutely takes sides with nominalism and rejects the reality of all kinds of universal beings and beings whose unity is weaker than numerical unity. As a consequence of this assumption, he rejects the conceptions in which the principle of individuation is formed by: double negation, existence or the haecceity. By contrast, he embraces the solution (close to the tradition originated by Ockham and also related to Suárez), according to which the whole entity (tota entitas) of an individual thing is the principle of individuation. In effect, for Leibniz, any real thing is simply singular, which comes down to the thesis that a thing is singular owing to its own metaphysical subcomponents, which are singular by themselves.

PL

Przedmiotem artykułu są scholastyczne inspiracje zawarte w dyspucie metafizycznej De principio individui Godfryda Wilhelma Leibniza. Celem artykułu jest, z jednej strony, rekonstrukcja stanowiska Leibniza dotyczącego zasady jednostkowienia, z drugiej zaś strony przedstawienie tekstów średniowiecznych autorów (Henryka z Gandawy, Piotra z Falco, Tomasza z Akwinu, Idziego Rzymianina, Henryka z Gandawy, Roberta Kilwardby’ego, Wilhelma Ockhama), do których poglądów Leibniz się odnosi, a które najczęściej znał z drugiej ręki. W swym młodzieńczym dziele Leibniz deklaruje, że zasada jednostkowienia ma być uniwersalna, to znaczy dotyczyć wszystkich rodzajów bytów oraz musi mieć charakter metafizyczny, a nie epistemologiczny. Indywidualność z kolei traktuje jako synonim jedności i różnicy. Opowiada się po stronie nominalizmu, odrzucając istnienie jakichkolwiek form bytów ogólnych, czy bytów o jedności słabszej niż numeryczna. W związku z tym odrzuca koncepcje, w których zasadę jednostkowienia stanowi: podwójna negacja, istnienie czy haecceitas, przyjmując rozwiązanie (bliskie tradycji Ockhama i odnosząc się do Suáreza), według którego cała bytowość (tota entitas) indywiduum jest zasadą jednostkowienia. W efekcie według niego rzecz jest jednostkowa po prostu, co sprowadza się do tezy, że jest jednostkowa dzięki swym subkomponentom bytowym, które same są jednostkowe.

3

Přirozená subjektivní práva mezi středověkem a novověkem

63%

Šejvl M.

Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)

|

2017

|

vol. 156

|

issue 5

416-452

EN

This article focuses on different conceptions of natural rights in scholars of the high Middle Ages (Henry of Ghent,Duns Scotus, Ockham,Marsilius of Padua,Gerson, Summenhart) and of early Modernity (Vitoria, Suárez,Grotius). First the opinions of these scholars’ on natural law are presented, then their „definitions“ of ius as right, their use of permissive natural law and finally their conceptions of natural rights are analysed (natural right to private property is used to demonstrate the last point). Instead of the „dividing line“ between medieval and modern ideas on natural rights the paper argues for the continuity that lies in the fact that the same or similar concepts are reinterpreted and used to build new theoretical constructions. It tries to show that various natural „rights“ (in Henry of Ghent, Marsilius of Padua and William of Ockham) are in fact Hohfeldian liberties and not Hohfeldian claims and in this sense they are not rights. It criticizes the thesis which is still common (at least in the Czech and Slovak literature) that natural rights theories were triggered by the development of metaphysical nominalism and voluntarism in the high Middle Ages. Instead it tries to find reasons for the development of particular natural rights theories in various ways the scholars reacted on the particular problems of their times.

CS

Tento článek se pokouší zmapovat různé názory na přirozená práva myslitelů vrcholného středověku (Jindřich z Gentu, Duns Scotus, Ockham, Marsilius z Padovy, Gerson, Summenhart) a raného novověku (Vitoria, Suárez,Grotius) tak, že nejdříve představí jejich názory na přirozené objektivní právo, jejich vymezení ius jakožto subjektivního práva, operace s permisivním přirozeným objektivním právem a konečně jejich koncepce přirozených práv (k jejichž demonstraci používá především právo na soukromé vlastnictví). Místo někdy postulovaného předělu mezi středověkem a novověkem ukazuje naopak kontinuitu v názorech, která podle autora spočívá v tom, že často stejné či podobné koncepty jsou různými autory reinterpretovány a použity v nových kontextech. Ukazuje, že přirozená „práva“ u některých myslitelů (Jindřich z Gentu,Marsilius, Ockham) nejsou hohfeldovskými nároky (claims), a tedy subjektivními právy, ale hohfeldovskými volnostmi (liberties). Kritizuje také (minimálně v tuzemské literatuře převládající) tradiční přístup hledající spojitost mezi koncepcemi přirozených práv a nástupem metafyzického nominalismu či voluntarismu. Naopak hledá důvody pro partikulární rozvinutí koncepce přirozených práv v tom, jak zde představení myslitelé reagují na problémy, které před ně postavila doba, v níž žili.

Refine search results

1 Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)

1 Roczniki Filozoficzne

1 Studia Gilsoniana

2 2017

1 2014

1 Jaroszyński P.

1 Koszkało M.

1 Šejvl M.

ONTOLOGY: UNREAL REALITY

Scholastic Sources of Gottfried Wilhelm Leibniz’s Treatise Disputatio metaphysica de principio individui

Přirozená subjektivní práva mezi středověkem a novověkem