Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 4

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  International Law Commission
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1

Solidarity Measures in the International Law Commission̛s Articles on the Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts

100%
Lis E.
Studia Prawnicze
|
2013
|
issue 4 (196)
5-54
EN
In 2001 the International Law Commission (ILC) has been successfully completed its work on the topic of state responsibility for internationally wrongful acts. This study presents an analysis which focuses on the ILC work on the issue of collective countermeasures taken in response of breach of an obligation owed to the international community as a whole. That conception was one of the most sensitive area in its work on state responsibility. Furthermore, ILC raises fundamental question about subject entitled to take such measures. Unfortunately the adoption of this Articles has been far from the answer to that question. Article 54 limits the right of the state entitled under article 48 to use lawful measures rather than countermeasures. ILC in its commentary stated that state practice on this subject is limited and embryonic. However, ILC mentioned a few examples in which the state, other than the injured, responds to the breach of the obligations for the protection of the general interest. The purpose of this analysis is to provide evidence that there is well established state practice in support of a right of the state other than the injured to take solidarity measures in reaction to serious violation of the obligation taken in collective interest. Moreover it was demonstrated that from Grotius international legal theorists have been accepted the idea of the enforcement international law in case of the breach of its fundamental norms by the state other than directly injured. The concept of collective countermeasures, in a decentralized international legal system which lacks, as W. Riphagen said, “policeman of the international community”, fills a legal gap and safeguards the effective enforcement of fundamental international community interest.
2
Publication available in full text mode
Content available

Deklaracje interpretacyjne jako instrument transformacji międzynarodowego prawa inwestycyjnego. Ku ograniczeniu aktywizmu sędziowskiego

62%
Kułaga Ł.
Ruch Prawniczy, Ekonomiczny i Socjologiczny
|
2019
|
vol. 81
|
issue 3
53-69
EN
International investment law has been subject to significant criticism for at least a decade, due to the methodology applied in the jurisprudence of arbitration tribunals. As a result, both States and international organizations are seeking measures to limit the judicial activism of these tribunals. The most commonly used mechanisms in this respect include renegotiating existing investment treaties, concluding new agreements and terminating treaties. These mechanisms, which are generally the most desirable and guarantee the greatest certainty in terms of rights and obligations, also have significant shortcomings, above all related to the time required to achieve the desired result. This article postulates that interpretative declarations may be the most optimal solution for limiting judicial activism in international investment law. Although they do not provide the same legal certainty as a new treaty, it is the relative ease of with which these declarations are accepted that allows for a quicker legal effect, in terms of understanding the treaty in accordance with the intention of its parties.
PL
Międzynarodowe prawo inwestycyjne przynajmniej od dekady jest przedmiotem znaczącej krytyki z powodu sposobu orzekania trybunałów arbitrażowych. W rezultacie zarówno państwa, jak i organizacje międzynarodowe poszukują środków ograniczenia aktywizmu sędziowskiego tych trybunałów. Do najczęściej stosowanych mechanizmów w tym zakresie zalicza się renegocjacje istniejących traktatów inwestycyjnych, zawieranie nowych porozumień, jak również wypowiadanie istniejących traktatów. Mechanizmy te, zasadniczo najbardziej pożądane i gwarantujące największą pewność w zakresie praw i obowiązków stron umów, posiadają również istotne mankamenty, przede wszystkim związane z czasem wymaganym, aby osiągnąć pożądany rezultat. Niniejszy artykuł postuluje, że dla ograniczenia aktywizmu sędziowskiego w międzynarodowym prawie inwestycyjnym stosunkowo optymalnym rozwiązaniem mogą być deklaracje interpretacyjne. Mimo że nie zapewniają one takiej pewności prawnej, jak nowy traktat, to jednak z uwagi na relatywną łatwość ich uzgodnienia i akceptacji deklaracje te pozwalają znacznie szybciej osiągnąć skutek prawny w zakresie rozumienia traktatu zgodnie z intencją jego stron.
3
Content available remote

"Náležitá péče" v mezinárodním právu: obecný pojem s variabilním obsahem

51%
Šturma P.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2021
|
vol. 160
|
issue 6
401-415
EN
Although it is generally acknowledged that the concept of due diligence originated in the areas of the law of neutrality and the regulation of the treatment of aliens, it has gradually spread to many other areas of international law, including international environmental law or investment law. It is clear that specific aspects of due diligence in individual sectors of international law deserve special attention. However, this paper focused more on the origins and development of the concept in terms of rules on the responsibility of States for internationally wrongful acts. However, despite its growing occurrence and popularity in treaty practice and case law, it remains a relatively difficult concept to classify at the theoretical level. This is because due diligence is not by its nature an alone standing rule of international law which would impose an immediate duty of conduct on States. Instead, this concept is included in primary rules, which require due care from the State, usually as part of an obligation to prevent a certain damage. It follows that the content of responsibility depends both on the specific obligation (in the given primary rule) and on the assessment in concreto of all circumstances of the case, whether the given conduct of the State (means or efforts adopted) was reasonable and proportionate in these circumstances. It is a general concept with flexible content that allows for the determination or exclusion of State responsibility.
CS
Ačkoli pojem „náležité péče“ vznikl v oblastech práva neutrality a úpravy zacházení s cizinci, postupně se rozšířil do mnoha dalších oblastí mezinárodního práva, včetně mezinárodního práva životního prostředí nebo investičního práva. Je zřejmé, že pozornost si zaslouží zvláštní aspekty náležité péče v jednotlivých odvětvích mezinárodního práva. Tento příspěvek se však více zaměřil na vznik a vývoj tohoto pojmu ve vztahu k pravidlům o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování. Navzdory rostoucímu výskytu a popularitě ve smluvní praxi a literatuře zůstává tento pojem relativně obtížně klasifikovatelný. Je tomu tak proto, že závazek k bdělosti či náležité péči není zcela samostatným pravidlem mezinárodního práva, které by státům ukládalo bezprostřední povinnost jednání. Místo toho je tento pojem zahrnut do některých primárních pravidel, která vyžadují náležitou péči ze strany státu, obvykle jako součást závazku zabránit určité škodě. Z toho vyplývá, že konkrétní obsah odpovědnosti závisí jak na specifickém závazku (v daném primárním pravidle), tak na konkrétním posouzení všech okolností případu, zda bylo dané chování státu (přijaté prostředky nebo vynaložené úsilí) rozumné a přiměřené za těchto okolností. V případě „náležité péče“ se tak jedná o pojem s flexibilním obsahem, který umožňuje určení, nebo naopak vyloučení odpovědnosti státu.
4
Content available remote

K problematice donucovacích opatření (sankcí či protiopatření) podle mezinárodního práva

51%
Šturma P.
Právník. Teoretický časopis pro otázky státu a práva (The Lawyer - Scientific Review for Problems of State and Law)
|
2023
|
vol. 162
|
issue 7
593-609
EN
The issue of “sanctions” applied by States and some international organizations (mainly the EU), which are not directly injured entities, is one of the most complex issues in the theory and practice of contemporary international law, not only because of their frequency and scope in the last two decades. It came into the spotlight again because of the very extensive and gradually supplemented restrictive measures taken by the EU against Russia, firstly after the annexation of Crimea in 2014, but mainly in response to the aggression against Ukraine from February 2022. These restrictive measures, often also called “sanctions”, represent an extensive set of measures, with additions and exceptions, which have different content, but also different legal nature. These are diplomatic measures, restrictions of an economic and financial nature, traffic restrictions, both general sanctions (against the State) and measures targeted at individual state organs and private individuals who are considered connected to the Russian government and supporting its aggressive policy. The measures in question are not Security Council sanctions under Chapter VII. of UN Charter, but the unilateral measures of some States and the EU. Therefore, the legality of such measures must be assessed from the point of view of international law. Some of the measures have their content that is not intrinsically unlawful (retorsions), or have legal basis in treaty-based exceptions and clauses on essential security interests. For others, we can find their justification based on the rules of general international law, as a countermeasure. This institute is the modern equivalent of traditional peaceful reprisals, the current regulation of which can be found in the articles on State responsibility (ARSIWA) adopted by the International Law Commission. Therefore, it is necessary to respect the substantive and procedural conditions of the legality of countermeasures contained therein.
CS
Problematika „sankcí“ uplatňovaných státy a některými mezinárodními organizacemi (především EU), které nejsou přímo poškozenými subjekty, patří k nejsložitějším otázkám v teorii a praxi soudobého mezinárodního práva, a to nejen kvůli jejich frekvenci a rozsahu v posledních dvou dekádách. Do centra pozornosti se znovu dostala z důvodu velmi rozsáhlých a postupně doplňovaných omezujících opatření zavedených EU proti Rusku nejprve po anexi Krymu v roce 2014, ale především v reakci na agresi proti Ukrajině od února 2022. Tato donucovací opatření, nazývaná často též „sankce“, představují rozsáhlý soubor opatření, s doplňky a výjimkami, jež mají různý obsah, ale také různou právní povahu. Jedná se o diplomatická opatření, restrikce ekonomické a finanční povahy, dopravní omezení, a to jak sankce plošné (proti státu), tak cílené na jednotlivé státní orgány a na soukromé osoby, které jsou považovány za propojené s ruskou vládou a podporující její agresivní politiku. Nejde zde o sankce Rady bezpečnosti podle kapitoly VII. Charty OSN, ale o jednostranná opatření některých států a EU. Proto musí být legalita opatření posuzována z hlediska mezinárodního práva. Část opatření je svým obsahem právně nezakázaná (retorze) nebo legální na základě smluvně zakotvených výjimek a doložek o ochraně bezpečnostních zájmů. U ostatních pak můžeme najít jejich ospravedlnění na základě pravidel obecného mezinárodního práva, a to jako protiopatření. Tento institut je moderním ekvivalentem tradičních mírových represálií, jehož současnou úpravu najdeme v rámci kodifikačních článků o odpovědnosti států, přijatých Komisí pro mezinárodní právo. Proto je třeba respektovat tam obsažené hmotněprávní a procesní podmínky legality protiopatření.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.