Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 6

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  Jugoslávie
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Počátky československé a jugoslávské exilové vlády v Londýně za druhé světové války : očekávání, možnosti a realita

100%
Sovilj M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2019
|
vol. 26
|
issue 4
472-493
EN
In his partly comparative study, the author focuses on a specific chapter in Czechoslovak- Yugoslav relations in the 20th century, namely contacts of the exile governments of both countries after their occupation by the German army in March 1939 (remnants of Czechoslovakia) and April 1941 (Yugoslavia). Supported by document from Prague’s and Belgrade’s archives, he recalls circumstances of the German occupation of Yugoslavia and compares the formation of the Czechoslovak and Yugoslav political representations in exile, the different ways they took to London, the problems they encountered during early years in exile, and their positions in London’s exile community. The study shows how the restoration of mutual relations between the two representations was burdened by historical animosities, although Belgrade and Prague had been allies since 1919, both being members of the Little Entente; President Edvard Beneš (1884 – 1948), in particular, was long reproaching Yugoslav politicians for abandoning Czechoslovakia at the time of the Munich crisis in the autumn of 1938. However, some Yugoslav representatives, on the other hand, disliked the fact that the Czechoslovak government had not supported them in the conflict with Italy in 1926 and during the establishment of the king’s dictatorship three years later. Mutual relations of leading Czechoslovak and Yugoslav politicians in exile were also reflecting their respective opinions on further war developments and on relations of restored Czechoslovakia and Yugoslavia to allied powers. Both exile governments were striving for help and support of Great Britain; however, they assumed, for a variety of reasons, different attitudes to cooperation with the Soviet Union. Although the relations were gradually improving, especially since 1943, when the Yugoslav government declared that it did not acknowledge the Munich Agreement, their courses drifted apart while both were still in exile, and only Czechoslovak exile representatives returned home as winners, while their Yugoslav counterparts in London had to “beat a retreat”, yielding to Tito’s Communists, and most of them stayed in exile.
CS
Autor se v této částečně komparativní studii věnuje specifické kapitole vztahů mezi Československem a Jugoslávií ve dvacátém století, kterou tvořily kontakty exilových vlád obou zemí, poté co byly okupovány německou armádou v březnu 1939 (zbytkové Česko-slovensko) a v dubnu 1941 (Jugoslávie). S oporou v materiálech z pražských a bělehradských archivů připomíná okolnosti německé okupace Jugoslávie a porovnává formování československé a jugoslávské politické reprezentace v exilu, jejich rozdílnou cestu do Londýna, problémy, s nimiž se v prvních letech potýkaly, a jejich postavení v britském exilu. Studie přitom ukazuje, jak obnovení vzájemných vztahů mezi oběma reprezentacemi zatěžovaly historické animozity, přestože od roku 1919 Bělehrad s Prahou poutaly spojenecké svazky v rámci Malé dohody: zejména prezident Edvard Beneš (1884–1948) dlouho vyčítal jugoslávským politikům, že opustili Československo v době mnichovské krize na podzim 1938, ale i někteří jugoslávští představitelé nelibě nesli, že je československá vláda nepodpořila ve střetu s Itálií v roce 1926 a při nastolení královské diktatury o tři roky později. Ve vzájemných kontaktech československých a jugoslávských vedoucích politiků v exilu se promítaly také jejich názory na další vývoj války a na vztahy obnoveného Československa a Jugoslávie ke spojeneckým velmocím. O podporu a pomoc Velké Británie usilovaly obě exilové vlády, rozdílný postoj ale z vícero důvodů zaujaly ke spolupráci se Sovětským svazem. Přestože se jejich vzájemné vztahy zlepšily zejména poté, co jugoslávská vláda počátkem roku 1943 vyhlásila, že neuznává Mnichovskou dohodu, jejich cesty se ještě v exilu rozešly a do vlasti se po válce jako vítězové vrátili jen českoslovenští exiloví představitelé, zatímco jejich jugoslávští partneři z Londýna museli „vyklidit pole“ Titovým komunistům a většinou zůstali v exilu.
2
Content available remote

The Italianization of place names in occupied Yugoslavia during World War II

100%
Fontanot R.
Acta onomastica
|
2019
|
vol. 60
|
issue 1
36-44
EN
The article aims at giving an overview of the process of Italianization of local place names carried out by Fascist Italy in the Yugoslav territories occupied during World War II. A great difference emerges among the three zones under the Italian control. In southern Slovenia, devoid of Italians, the Slovenian names were kept in use. However, in Dalmatia, one of the so-called “unredeemed lands”, with a long-standing presence of the Italian language due to centuries of Venetian rule, many names were changed but only the most important settlements were taken into consideration. In the hinterland of Fiume, overwhelmingly Croatian-speaking, but annexed to an already existing Italian province, all the settlement names (around 350) were given an Italian form. The article analyzes the different strategies employed by the local Italian authorities: restoration of the historical Italian name, adaptation or translation of the Slavic one, and coining of a new form.
CS
Text podává přehled procesu italianizace toponym, který se odehrával v Jugoslávii okupované fašistickou Itálií během 2. světové války, a to na příkladu tří zón pod italskou kontrolou, které vykazují velké rozdíly. V jižním Slovinsku, bez italského obyvatelstva, byla slovinská jména zachována. Naproti tomu v Dalmácii, jedné z tzv. neosvobozených zemí, s dlouhou přítomností italštiny danou stoletími benátského panství, bylo změněno mnoho jmen, ale zde se zabýváme pouze názvy nejdůležitějších míst. Ve vnitrozemí Fiume, s převahou chorvatsky hovořícího obyvatelstva, avšak připojeného do již existující italské provincie, všechna místní jména (cca 350) byla změněna. Text analyzuje rozdílné strategie používané místními italskými úřady: obnovování historických italských jmen, adaptace nebo přenos slovanských názvů a vytváření nových pojmenování.
3
Publication available in full text mode
Content available

Ve víru jugoslávské krize Chorvatsko na počátku roku 1989

80%
Mosković B.
Dvacáté století - The Twentieth Century
|
2015
|
vol. 7
|
issue 1
77-92
EN
This study analyzes the overall situation in Croatia at the beginning of the year 1989. Internal political and social events are included in the overall context of the Yugoslav crisis, which was dramatizing at the beginning of 1989. The author defines the basic priorities and opinions of the high Croatian power elite in this period. The basic contours of Croatian so called “politics of silence”, how attitude of the Croatian communists after 1971 was called, are exemplified by the most important events of January 1989. This study is based on an analysis of the major Croatian periodicals and still meagre secondary literature.
CS
Studie analyzuje celkovou situaci v Chorvatsku na počátku roku 1989. Vnitropolitické a společenské události jsou zařazeny do obecného kontextu jugoslávské krize, která se právě na počátku roku 1989 výrazně dramatizuje. Autor definuje základní priority a stanoviska nejvyšší chorvatské mocenské elity v tomto období. Základní kontury politiky chorvatského mlčení, jak byl postoj chorvatských komunistů po roce 1971 nazýván, se autor snaží ukázat na nejdůležitějších událostech ledna roku 1989. Odborná studie je založena na studiu hlavních chorvatských periodik a dosud stále skrovné sekundární literatury.
4
Content available remote

Rok 1989 jako začátek konce Jugoslávie - slovinská perspektiva: slovinské veřejné mínění a povaha federace

71%
Gašparič J., Medková B.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2021
|
vol. 28
|
issue 1
70-98
EN
The author examines the attitude of Slovenians to the Socialist Federative Republic of Yugoslavia since the late 1960s until the declaration of the independent Republic of Slovenia in 1991. He asks himself a question whether socialist Yugoslavia was indeed a state which Slovenians perceived as theirs, just like they had done in the case of the pre-war Kingdom of Yugoslavia, and he observes how their identification with that state was changing over time, the reasons of the changes, and whether the loss of their loyalty caused the disintegration of the Yugoslav federation. He is looking for answers in public opinion polls which had been continually taking place in Slovenia since 1968 and conducted in a relatively fair manner, without political interventions, which is indeed a rarity in the context of socialist countries. Using their results, the author concludes that Slovenians viewed themselves as a natural part of the Yugoslav community until the late 1980s. This opinion was shared by a majority of Slovenia’s population, although many of them were not satisfied with Slovenia’s position in Yugoslavia, or their living standard at times of economic crises. It was only in 1989 that the opinion that Yugoslavia as a “country of many advantages” had run out of its potential and no longer offered good prospects for future prevailed among Slovenians. However, their attitudes reacting to accelerating changes both at home and abroad did not cause the disintegration of the common state. After 1991, Slovenians completely (and sometimes uncritically) identified themselves with independent Slovenia, and mostly (although rather declaratively) also with values of parliamentary democracy. The author’s exposition is preceded by an analysis of published sources on the disintegration of Yugoslavia and based on an extensive set of empirical data from public opinion polls in the form of tables.
5
Content available remote

Nacionalismus jako most do budoucnosti: ideologie slovinských komunistů v Jugoslávii po Titovi (1980-1986)

71%
Janíčko M.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2023
|
vol. 30
|
issue 1
99-136
EN
The study analyses the ideological orientations of the Slovenian communist establishment in the 1980s, their mutual intersections and their significance in political practice. The author identifies five simultaneously present orientations: Sloveneism (Slovenian nationalism); Yugoslavism (Yugoslav federalism); self-managed socialism as a specifically Yugoslav variant of Marxism-Leninism; political liberalization; and later affinity to the market economy. Slovenian nationalism had the strongest position in the actions of the communist elite (League of Communists of Slovenia, Zveza komunistov Slovenije - ZKS). It was particularly concerned with maintaining Slovenia's political autonomy according to the 1974 constitution but steadily gained strength, especially under the influence of public opinion. At the same time, the Slovenian communist leaders wanted to avoid a confrontation with the radicalized public and always ended up in harmony with it on a nationalist wave. In contrast to the "Sloveneists", the "Yugoslavists" did not rely on identification with a united political demos but saw the meaning of Slovenia's involvement in the common state mainly in the joint building of self-managed socialism and in the defence against external dangers. Although the appeal of self-managed socialism was weakened by the chronic economic crisis in Yugoslavia in the 1980s, leading Slovenian communists remained committed to its ideology. They also advocated supplementing self-management with market mechanisms and a limited liberalization of conditions, which, however, was not to imply the formation of other political parties. However, the communists in Ljubljana subordinated all their other ideological orientations to Slovenian nationalism in both rhetoric and practice. This was reflected in their smooth transition to the new political-economic system on the wave of national euphoria, which culminated in the declaration of Slovenian independence in the summer of 1991.
CS
Studie analyzuje ideologické orientace slovinského komunistického establishmentu v osmdesátých letech minulého století, jejich vzájemné souvislosti a význam v politické praxi. Autor identifikuje pětici současně přítomných orientací: slovinství (slovinský nacionalismus), jugoslávství (jugoslávský federalismus), samosprávný socialismus jako specificky jugoslávskou variantu marxismu-leninismu, politickou liberalizaci a sympatie pro tržní ekonomiku. Nejsilněji se v politice Svazu komunistů Slovinska (Zveza komunistov Slovenije – ZKS) uplatňoval slovinský nacionalismus, který dbal zejména na udržení politické autonomie Slovinska podle ústavy z roku 1974 a který, zejména pod vlivem veřejného mínění, ale setrvale narůstal. Slovinské komunistické špičky se přitom nechtěly konfrontovat s radikalizující se veřejností a na nacionální vlně s ní vždy nakonec souzněly. Jugoslávství slovinských komunistů se na rozdíl od slovinství neopíralo o identifikaci s jednotným jugoslávským politickým demosem a smysl zapojení Slovinska do společného státu spatřovalo zejména ve společném budování samosprávného socialismu a v obraně před vnějšími nebezpečími. Ačkoli přitažlivost samosprávného socialismu v osmdesátých letech oslabovala chronická hospodářská krize v Jugoslávii, přední slovinští komunisté zůstávali jeho ideologii věrni. Zasazovali se zároveň za doplnění samosprávy tržními mechanismy a za omezenou liberalizaci poměrů, která však neměla implikovat vznik jiných politických stran. Slovinskému nacionalismu však komunisté v Lublani všechny své ostatní ideové orientace podřizovali jak v rétorice, tak i v praxi. To se projevilo jejich hladkým přechodem do nového politicko-ekonomického systému na vlně národní euforie po roce 1990, která vyvrcholila vyhlášením nezávislosti Slovinska v létě 1991.
6
Content available remote

Socialism as ideology, socialism as legacy: attitudes of the (Socialist) Republic of Slovenia towards its socialist past (1980-2004)

71%
Konovšek T.
Soudobé dějiny (Contemporary History)
|
2022
|
vol. 29
|
issue 3
852-873
EN
Focusing on key political actors and state institutions, this article aims to map the changing and often ambivalent political attitudes of the Socialist Republic of Slovenia (Socialistična republika Slovenija) within the Socialist Federal Republic of Yugoslavia and the later the Republic of Slovenia (Republika Slovenija) towards its socialist legacy. By institutionalizing remembrance and promoting specific historical narratives, the state not only articulated its views on the past, but also expressed its understanding of the present moment and its hopes for the future. The main channels of communication between the state and the public, which are investigated in this contribution, are state holidays and state celebrations. Here, the highest state institutions appeared as main organizers and scriptwriters. Through these events, leading politicians valued, assessed, and (re)interpreted significant historical events in the name of the state. The temporal framework of the article covers two crucial periods. First, the late socialist period between 1980 (the death of Josip Broz Tito) and 1989 (the beginning of the end of Yugoslavia). Second, the period of Slovene transition between 1989 and early 2008, when the Study Centre for National Reconciliation (Študijski center za narodno spravo) began its operation and Slovenia joined the institutional international trend of anticommunism. During late socialism, constant economic, political, and social crises forced the state to re-evaluate and reconsider its socialist legacy and its form. After the end of state socialism between 1989 and 1991 in Slovenia, (anti-)socialist attitudes became one of the most important political markers by which the new state defined itself. For both periods, socialism was thus one of the central themes of memory politics, albeit in different ways.
CS
Článek se zaměřuje na klíčové politické aktéry a státní instituce Socialistické republiky Slovinsko (Socialistična republika Slovenija) v rámci federativní Jugoslávie a pozdější Republiky Slovinsko (Republika Slovenija) a na jejich měnící se a často ambivalentní postoje ve vztahu k vlastnímu socialistickému dědictví. Institucionalizací paměti a podporou specifických historických narativů slovinské politické vedení artikulovalo nejen své hodnocení minulosti, ale také chápání přítomnosti a utváření nadějí do budoucna. Autorka v článku zkoumá státní svátky a státní oslavy jako hlavní komunikační kanály mezi státem a veřejností. Nejvyšší státní instituce vystupovaly jako jejich hlavní scenáristé a organizátoři, čelní slovinští politici prostřednictvím těchto akcí (a ve jménu státu) oceňovali, hodnotili a (re)interpretovali významné historické události. Časový rámec článku zahrnuje dvě období: pozdní socialistickou éru mezi lety 1980 a 1989 (od Titovy smrti do počátku rozpadu Jugoslávie) a etapu slovinské transformace v letech 1989 až 2008, během níž začalo fungovat Studijní centrum pro národní usmíření (Študijski center za narodno spravo) a slovinská politika se ve vztahu k minulosti připojila k širšímu mezinárodnímu trendu institucionalizovaného antikomunismu. Autorka dochází k závěru, že neustálé ekonomické, politické a sociální krize pozdního socialismu nutily politické vedení slovinské svazové republiky opakovaně přehodnocovat a reinterpretovat socialistické dědictví a že po převratných změnách v letech 1989 až 1991 se antisocialistické postoje ve Slovinsku staly jedním z nejdůležitějších politických znaků, jimiž se nový stát vymezoval. V obou obdobích tak byl socialismus klíčovým tématem politiky paměti, i když pokaždé jinak.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.