Full-text resources of CEJSH and other databases are now available in the new Library of Science.
Visit https://bibliotekanauki.pl

Results found: 4

first rewind previous Page / 1 next fast forward last

Search results

Search:
in the keywords:  celek
help Sort By:

help Limit search:
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
1
Content available remote

Jen aby mi to nezaštupovali aneb jak přežít vlastní smrt

100%
Kolman V.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
25-46
EN
Wittgenstein says that Hegel sees identities where he himself sees differences. This is interesting because it is a good way to characterize their final conceptualizations of knowledge, respectively spirit and language play, but also because it is one of many examples of a more general pattern of evaluation of Hegel’s system by his followers. They usually either deny that the whole is true (Adorno), or assert that what we are for us, our self-concept, is always inadequate to what we are in itself (Sartre). Our knowledge in itself always contains some sort of a hole or gap. So Hegel usually comes off as a fool who betrayed the revolutionary ideal of the torn self-consciousness in favor of the benefice of the Prussian state, in which all self-consciousness is unified and all the socks carefully mended. In my paper I want to outline a different reading of the whole problem, which sees Hegel as a cautious man who does not want his philosophy to be clumsily represented after he dies.
CS
Wittgenstein říká, že Hegel vidí identity tam, kde on sám vidí rozdíly. To je zajímavé nejen proto, že tak lze vhodně charakterizovat jejich dva finální koncepty poznání, totiž ducha a jazykovou hru, ale také proto, že se jedná o jeden z mnoha příkladů obecnějšího vzorce hodnocení Hegelova systému jeho následovníky. Ti zpravidla buď popírají, že by celek byl pravdou (Adorno), či tvrdí, že to, čím jsme pro sebe, naše sebepojetí, je vždy neadekvátní tomu, čím jsme o sobě (Sartre). Naše poznání v sobě vždy obsahuje nějakou díru. Hegel tak zpravidla dopadá jako pošetilec, jenž zradil revoluční ideál děravého sebevědomí ve prospěch prebendy pruského státu, v němž jsou všechna sebevědomí unifikována a všechny ponožky pečlivě zašity. Ve svém příspěvku chci načrtnout jiné čtení celého problému, které Hegela naopak vidí jako obezřetného muže, který nechce, aby byla jeho filosofie, poté co zemře, neobratně zaštupována.
DE
Wittgenstein sagt, dass Hegel Identität dort sieht, wo er selbst lauter Unterschiede sieht. Dies ist schon deshalb interessant, weil mit diesen Worten sehr treffend die finalen Konzepte dieser beiden Denker bezüglich der Erkenntnis charakterisiert werden können, nämlich Geist und Sprachspiel, aber auch deshalb, weil es sich um eines von vielen Beispielen des allgemeinen Musters der Bewertung von Hegels System durch seine Nachfolger handelt. Diese bestreiten entweder, dass das Ganze die Wahrheit wäre (Adorno), oder sie behaupten, dass das, was wir für uns sind, unser Selbstverständnis, immer inadäquat dem ist, was wir an sich sind (Sartre). Unsere Erkenntnis weist immer irgendeine Lücke auf. Hegel endet dadurch in der Regel immer wie ein Narr, der das revolutionäre Ideal des löchrigen Selbstbewusstseins für Pfründe des preußischen Staates verriet, in dem jegliches Selbstbewusstsein über einen Kamm geschoren wird und alle Socken mit Sorgfalt gestopft sind. In meinem Beitrag möchte ich eine andere Lesart des Problems skizzieren, in der Hegel im Gegenteil als umsichtiger Mann gesehen wird, der nicht möchte, dass seine Philosophie nach seinem Tode bloß ungeschickt gestopft wird.
2
Content available remote

Povaha matematiky ve světle Patočkovy nemetafyzické filosofie

100%
Větrovcová M.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2019
|
vol. 67
|
issue 6
955-977
EN
The article focuses on the phenomenological critique of metaphysics and science as it is outlined in Patočka’s project negative Platonism and asks what kind of place does mathematics hold for humans in the world. First the text deals with Patočka’s concept of the relationship of science, philosophy, and the entire world with reference to key concepts: Idea, the experience of freedom, truth as a relation to Idea, and the interior-/exterior-world position of philosophy. It then pursues the distinction between objectivity and non-objectivity in non-metaphysical philosophy, which preserves the experience of freedom and responsibility so as to maintain the tension between philosophy and science. Finally, the article presents its own proposal of what kind of possibilities this perspective opens up to mathematics so that it reflects the living world of the mathematician and does not fall into paradoxes and misconceptions of existence. The primary thesis is that mathematical reasoning needs metaphysics for total knowledge and the understanding of the world, not metaphysics as something preceding, but as something reflected with knowledge and in knowledge in order that it could not wholly show the world as a world of the physically living, answering to it and looking after it.
CS
Studie se zaměřuje na fenomenologickou kritiku metafyziky a vědy, jak je načrtnuta Patočkovým projektem negativního platonismu, a ptá se, jaké místo má matematika pro člověka ve světě. Text se nejprve věnuje Patočkově pojetí vztahu vědy, filosofie a celku světa s odkazem na klíčové koncepty: Idea, zkušenost svobody, pravda jako vztah k Ideji a nitro-/mimosvětská pozice filosofie. Poté sleduje distinkci nemetafyzické filosofie objektivita – neobjektivita, která uchovává zkušenost svobody i odpovědnosti, aby udržela napětí mezi filosofií a vědou. Nakonec předkládá vlastní návrh možností, jaké se v tomto pohledu matematice otevírají, tak aby reflektovala žitý matematikův svět a neupadala do paradoxů a nepochopení existence. Hlavní tezí je, že matematické uvažování k celkovému vědění a porozumění světu metafyziku potřebuje, avšak nikoli předchůdnou, ale s poznáváním a v poznávání reflektovanou, aby mohlo necelkově vypovídat o světě jako světě tělesně živých, odpovídat mu a starat se o něj.
3
Content available remote

Proti existencialistickému monopolu na děravost

100%
Matějčková T.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
7-24
EN
Hegel formulated the concept of lack as being essential for consciousness long before the existentialists did. Before Sartre, he stated that consciousness is essentially what it is not. This is important from the point of view of the philosophy of history. From a systematic perspective, the author shows that Hegel draws different conclusions from this insight than those suggested by the romantics and existentialists. The essential difference is that Hegel emphasizes the concept of the whole as something positive without denigrating the individual. Rather he shows that the whole needs to be conceived in order to understand the individual. The concept of the whole is not therefore “totalitarian,” as is often suggested. Quite to the contrary, it enables the individual to formulate his or her own position in the midst of a “bacchantian revel whose no member remains sober”.
CS
Hegel formuloval problém neúplnosti vědomí dlouho před existencialisty. Již před Sartrem si všiml, že vědomí je tím, čím není, a není tím, čím je. Sama tato okolnost by mohla být zajímavá jen z filosoficko-historického hlediska. Touto perspektivou se však autorka nespokojuje a ukazuje, že nahlíženo ze systémového hlediska vyplývají pro Hegela z této skutečnosti i jiné poznatky, jiný vztah k sobě jakožto ke konečnému jsoucnu a jiný vztah ke světu než pro existencialisty a romantiky. K rozdílnému vyhodnocení dospívá Hegel především díky tomu, že je schopen pozitivně formulovat pojem celku. Tento pojem však neústí v dogmatické či totalitní určení vědomí a jeho odcizení, ale umožňuje mu formulovat vlastní postoj a status uprostřed celku. Ten ovšem Hegel nechápe staticky, tedy jako „metafyzický koláč“, ale naopak jako „bakchantický rej“, „jehož žádný úd není střízlivý“.
DE
Hegel konzipierte den Begriff des Unvollendeten lange vor den Existentialisten. Vor Sartre wies er darauf hin, dass das Bewusstsein im wesentlichen das ist, was es nicht ist. Dies ist aus philosophisch-historischer Sicht wesentlich. Die Verfasserin zeigt in ihrem Artikel darüber hinaus, dass Hegel hieraus andere Schlussfolgerungen zieht, als jene, die Romantiker, aber vor allem Existentialisten vorlegen. Der wesentliche Unterschied besteht darin, dass Hegel den Begriff des Ganzen hervorhebt und positiv besetzt, ohne dabei den Begriff des Einzelnen abzuwerten. Stattdessen versucht er, dem Umstand gerecht zu werden, dass das Ganze eben deshalb konzipiert werden muss, um dem Einzelnen Rechnung zu tragen. Der Begriff des Ganzen ist also kein „totalitärer“, wie Hegel oft vorgeworfen wurde, sondern einer, der dem Einzelnen ermöglicht, den eigenen Standpunkt zu formulieren, und zwar inmitten eines „bacchantischen Ganzen“, dessen „kein Glied nicht trunken wäre“.
4
Content available remote

Celek je nepravda : k Adornovu kritickému navázání na Hegela

88%
Ritter M.
Filosofický časopis (Philosophical Journal)
|
2020
|
vol. 68
|
issue 1
99-110
EN
The study illuminates the manner of Adorno’s critical engagement with Hegel’s dialectic, with a primary focus on the question of the relationship between the whole and the individual. First, I show for what reasons Adorno criticizes the primacy of the whole, and on what basis he formulates the thesis that the whole is the false. Then I pay attention to Adorno’s concept of immanent criticism: criticism is based on the norms and values inherent in society, and shows their contradiction with the reality of that society. I illustrate immanent criticism with the concept and reality of human autonomy. Adorno’s defense of the individual and his criticism of the favoring of the whole are connected with his emphasis on somatic existence, which makes it possible to perceive the irrationality of (supposed) Reason in the most tangible way. Individual experience, which is never just individual, thus underpins the relevant critique of the whole, against which it also leans.
CS
Studie osvětluje způsob Adornova kritického navázání na Hegelovu dialektiku s primárním zřetelem k otázce vztahu mezi celkem a jednotlivinou. Nejprve ukazuji, z jakých důvodů Adorno kritizuje primát celku a na základě čeho formuluje tezi, podle níž celek je nepravda. Poté věnuji pozornost Adornově koncepci imanentní kritiky: kritika vychází z norem a hodnot, které jsou vlastní společnosti, a ukazuje jejich rozpor s realitou této společnosti. Imanentní kritiku ilustruji na pojmu a realitě lidské autonomie. Adornovo hájení jedince a jeho kritika upřednostňování celku souvisí s důrazem na somatičnost existence, která umožňuje nejhmatatelněji pocítit iracionalitu (domnělého) Rozumu. Individuální zkušenost, která nikdy není jen individuální, se tak stává oporou relevantní kritiky celku, o nějž se zároveň opírá.
DE
In der vorliegenden Studie wird Adornos kritische Anknüpfung an Hegels Dialektik mit Schwerpunkt auf die Frage der Beziehung zwischen dem Ganzen und der Einzelheit erörtert. Zunächst wird gezeigt, aus welchen Gründen Adorno das Primat des Ganzen kritisiert und auf welcher Grundlage er die These formuliert, dergemäß das Ganze das Unwahre ist. Anschließend wird Adornos Konzept der immanenten Kritik einer näheren Betrachtung unterzogen: Diese Kritik geht aus von Werten und Normen, die der Gesellschaft eigen sind, und verweist auf den Widerspruch zur Realität dieser Gesellschaft. Die immanente Kritik wird anhand des Begriffs der Realität der menschlichen Autonomie aufgezeigt. Adornos Verteidigung des Einzelnen und seine Kritik an der Bevorzugung des Ganzen hängt dabei zusammen mit seiner Betonung Leiblichkeit der Existenz, die es am greifbarsten ermöglicht, die Irrationalität der (vermeintlichen) Vernunft zu spüren. Die individuelle Erfahrung, die nie rein individuell ist, wird so zur Stütze der relevanten Kritik des Ganzen, auf das sie sich gleichzeitig stützt.
first rewind previous Page / 1 next fast forward last
JavaScript is turned off in your web browser. Turn it on to take full advantage of this site, then refresh the page.