Results found: 2

Search results

Search:
in the keywords: heliocentrismus

Sort By:

Limit search:

Marsilio Ficino's allegorical reading of optical phenomena:

100%

Žemla M.

Teorie vědy (Theory of Science)

2020

vol. 42

issue 1

77-93

As a Platonist, Marsilio Ficino (1433–1499) was deeply interested in light and its qualities. As a matter of fact, the metaphysics of light is so fundamental for him that it appears, treated more or less systematically, almost in all of his works. As a physician, he was naturally concerned with the human corporeality and with the relation of human body to the physical world, both terrestrial and astral. However, when discussing astronomical and optical phenomena (e.g. refraction of light in water, camera obscura, and concave mirrors), he sees them primarily not as physical realities but as starting points for his allegorical hermeneutics and analogical interpretations. Similarly, when Ficino situates the Sun in the centre of the universe, as its warming heart, ruling king and animating soul, he does so in the context of a metaphysical, rather than cosmological, heliocentrism. Indeed, physical astronomical “ facts” seem generally irrelevant to him, being obscured by their spiritual meaning. Th is becomes especially conspicuous in the perspective that Copernicus arrived at his heliocentric theory most probably with the knowledge of Ficino’s treatise On Sun (De Sole) and even quoting the same sources as Ficino.

Marsilio Ficino (1433–1499) jako správný platonik projevoval hluboký zájem o světlo, a metafyzika světla proniká celým jeho dílem. Jako lékař se přirozeně zajímal o lidskou tělesnost a vztah lidského těla k vnějšímu světu. Astronomické a optické jevy (lom světla, camera obscura či zápalná zrcadla aj.) však pro něj představují pouze východiska k alegorickým a analogickým interpretacím. Podobně když Ficino umísťuje Slunce do středu světa jako jeho žhnoucí srdce, vladaře a oživující duši, činí tak v kontextu metafyzického, nikoli kosmologického heliocentrismu. Fyzická a astronomická „fakta“ pro něj ve skutečnosti nejsou obecně vzato podstatná, neboť jsou překryta svými duchovními významy. To je zvlášť nápadné, uvážíme- -li, že Koperník ke své heliocentrické teorii dospěl s největší pravděpodobností se znalostí Ficinova pojednání O Slunci.

Andreas Osiander v dějinách filosofie, vědy a filosofii vědy

80%

Nejeschleba T.

Teorie vědy (Theory of Science)

2016

vol. 38

issue 4

405-424

Page Header Logo Page Header Language Select Language User Username Password Remember me Journal Content Search Search Scope Browse By Issue By Author By Title Home About Login Register Current Archives Announcements Editorial Board Links Home > Vol 38, No 4 (2016) > Nejeschleba Andreas Osiander in the History of Philosophy, Science, and Philosophy of Science Tomáš Nejeschleba Abstract The article deals with the position of Lutheran theologian Andreas Osiander sen. in the history of philosophy, history of science and philosophy of science. It works on humanistic foundation of Osiander’s thought and his elaboration of the tradition of the antient wisdom and Christian cabbala of Giovanni Pico della Mirandola in particular in the biblical exegesis. The article deals with Osiander’s edition of Nicolaus Copernicus’ book De revolutionibus orbium caelestium as well and with his edition of the mathematical work of Girolamo Cardano. In the context of philosophy of science Osiander’s foreword to Copernicus is analyzed and its role in the controversy between instrumentalism and realism is assessed. Osiander’s instrumentalism is viewed as an anachronism. Finally, the influence of Neoplatonism and Paracelsism in Osiander’s theology is analyzed and judged as too general.

Článek pojednává o roli luteránského teologa Andrease Osiandera st. v dějinách filosofie, vědy a ve filosofii vědy. V chronologickém sledu je v tomto kontextu věnována pozornost několika tématům. Nejprve se článek zabývá humanistickými základy Osianderova myšlení a jeho zpracováním tradice prisca sapientia v teologii, především vlivem křesťanské kabaly v návaznosti na Giovanniho Pika della Mirandolu, konkrétně v biblické exegesi. Pozornost je dále věnována především Osianderově edici knihy O obězích nebeských sfér Mikuláše Koperníka. V kontextu fi losofi e vědy je pak rozebírána Osianderova předmluva ke Koperníkovi, posuzována jeho role ve sporu mezi instrumentalismem a realismem ve vědě a zdůvodněn anachronismus této extrapolace. Je zmíněna také Osianderova edice matematického díla Girolama Cardana. Následně je analyzována role novoplatonismu v Osianderově teologii, která se blíží paracelsiánskému přístupu, i když vliv jak paracelsismu tak novoplatonismu je zhodnocen jako velmi obecný.

Refine search results

2 Teorie vědy (Theory of Science)

1 2020

1 2016

1 Nejeschleba T.

1 Žemla M.

Search results

Marsilio Ficino's allegorical reading of optical phenomena:

Andreas Osiander v dějinách filosofie, vědy a filosofii vědy